Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Předpověď počasí na Titanu: polojasno, s možností metanových přeháněk

Předpověď počasí na Titanu: polojasno, s možností metanových přeháněk

Odraz slunečního světla na mořích Titanu

Titan, největší měsíc planety Saturn, je jediným známým měsícem ve Sluneční soustavě s hustou atmosférou a kapalnými jezery na povrchu – ovšem z metanu a etanu, nikoli z vody. Díky vesmírnému teleskopu Jamese Webba (JWST) nyní vědci dokážou lépe sledovat počasí na tomto fascinujícím světě, a to včetně přechodných oblaků a potenciálních „metanových přeháněk“.

Titan – svět jako z jiné planety

Ačkoliv se nachází téměř 1,5 miliardy kilometrů od Slunce, Titan připomíná Zemi více než kterýkoli jiný objekt ve Sluneční soustavě. Má hustou dusíkovou atmosféru, roční období, dešťové srážky, jezera, řeky i moře – jen s tím rozdílem, že místo vody v tomto chladném světě (-179 °C) hraje hlavní roli kapalný metan a etan.

Právě tato exotická „země metanu“ je dlouhodobě v hledáčku astronomů. A díky infračervenému teleskopu Jamese Webba se konečně daří nahlédnout pod hustá oblaka, která jinak brání přímému pozorování povrchu i počasí.

Webb sleduje oblaka na vzdáleném měsíci

V nové studii, založené na datech z kamery NIRCam (Near-Infrared Camera), astronomové pozorovali oblaka v horních vrstvách Titanu během několika hodin. Díky rychlému sledu snímků mohli sledovat, jak se oblaka tvoří, mění tvar a následně mizí – podobně jako na Zemi.

Tyto snímky Titanu pořídil 11. července 2023 vesmírný dalekohled Jamese Webba (horní řada) a 14. července 2023 pozemní observatoř W. M. Kecka (spodní řada). Zobrazují metanová oblaka (označená bílými šipkami), která se objevují v různých výškách na severní polokouli Titanu. Autor: NASA, ESA, CSA, STScI, Keck Observatory
Tyto snímky Titanu pořídil 11. července 2023 vesmírný dalekohled Jamese Webba (horní řada) a 14. července 2023 pozemní observatoř W. M. Kecka (spodní řada). Zobrazují metanová oblaka (označená bílými šipkami), která se objevují v různých výškách na severní polokouli Titanu.
Autor: NASA, ESA, CSA, STScI, Keck Observatory

Ve spolupráci s pozorováním radioteleskopu Keck na Havaji bylo možné potvrdit, že jde o skutečné oblaky, nikoli optické nebo atmosferické artefakty.

Co je zajímavé: oblaka se objevila především na jižní polokouli Titanu – přesně tam, kde podle klimatických modelů má během titanského léta docházet ke zvýšené oblačnosti a možná i srážkám. Modely tak zjevně fungují, ale realita počasí na Titanu je složitější a proměnlivější, než se dosud myslelo.

První krok ke sledování metanového cyklu

Toto je teprve začátek. S Webbovým teleskopem budou vědci v následujících letech pokračovat v pravidelném sledování Titanu, aby lépe porozuměli jeho metanovému cyklu – obdoby našeho vodního koloběhu.

Zatímco na Zemi se voda odpařuje, tvoří oblaka a prší zpět na povrch, na Titanu stejným způsobem funguje metan. A právě sledování těchto cyklů může přinést odpovědi na hlubší otázky o vzniku a vývoji atmosfér, a dokonce i o potenciálních podmínkách pro život v extrémních prostředích.

Titan: Cíl budoucích misí

Titan není jen vědecká kuriozita – je to i cíl budoucích kosmických výprav. NASA připravuje sondu Dragonfly, která by měla na Titanu přistát v roce 2034 a zkoumat povrch pomocí vrtulového dronu.

Díky pozorováním z teleskopu Jamese Webba budou mít výzkumníci lepší představu o aktuálním stavu atmosféry a počasí, což se může ukázat jako klíčové při plánování přistání i dalších experimentů.




O autorovi

Petr Sobotka

Petr Sobotka

Petr Sobotka je od r. 2014 autorem Meteoru - vědecko-populárního pořadu Českého rozhlasu. 10 let byl zaměstnancem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Je tajemníkem České astronomické společnosti. Je nositelem Kvízovy ceny za popularizaci astronomie 2012. Členem ČAS je od roku 1995.

Štítky: Titan


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »