Sluneční soustava
Trojice satelitů studujících magnetické pole Země spolehlivě odhalila detaily magnetického pole vytvářeného oceánskými proudy. Čtyři roky shromažďovaly data družice systému Swarm vypuštěné Evropskou kosmickou agenturou ESA, které jsou určeny k mapování magnetického pole Země z nízké polární oběžné dráhy. Přispěly tak ke zmapování tohoto „druhého“ magnetického pole, které nám může například pomoci vypracovat lepší modely týkající se globálního oteplování.
Až do doby zhruba před deseti roky se astronomové domnívali, že mají docela dobrou představu o tom, jak Země začala společnou existenci s Měsícem. Avšak pozdější a mnohem přesnější měření všechno změnila a vědci se stále potýkají s vyřešením tohoto problému. Jako součást nové práce vědecký tým, jehož členem byl i kosmochemik Nicolas Dauphas z University of Chicago, uskutečnil doposud největší výzkum izotopů kyslíku v měsíčních horninách a objevil malé, ale měřitelné, rozdíly ve složení Měsíce a Země.
Cokoliv se šustne nad obzorem, o tom čeští astronomové dobře vědí. A nezáleží na tom, že tentokrát proťal zářící objekt oblohu nad hranicí Maďarska a Chorvatska. Pomocí dálkové radarové detekce, pozorování pomocí monitorů náhlých ionosférických poruch, kamerových systémů a velmi kvalitních spektrografů lze odhalit tajemství jasného objektu za hranicemi České republiky. Hvězdárna ve Valašském Meziříčí spolu s Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského Akademie věd ČR ve spolupráci s Hvězdárnou Františka Krejčího v Karlových Varech vytvořily konsorcium zabývající se pozorování meteorů pomocí vlastní sítě spektrografů, radarů a monitorů ionosféry a také studiem plazmatu meteorů v laboratorních podmínkách. Ve spolupráci s Ústavem fyziky plazmatu AV ČR vytvoříme tento rok padající hvězdu pomocí nejvýkonnějšího terawattového laseru ve střední Evropě, pražského Asterixu. Možná bude podobná jasnému maďarskému bolidu. Ale o tom snad někdy příště. Nyní se vydejme pátrat po jeho tajemství. Co všechno lze odhalit na dálku z pohodlí českých hvězdáren?
Současné předpovědi počasí se opírají o složité počítačové modely. Tyto simulace využívají všechny fyzikální rovnice, které popisují stav atmosféry včetně proudění vzduchu, změn teploty, vzniku oblačnosti a výskytu srážek. Postupem času došlo ke zdokonalení prognózy, takže současné pětidenní předpovědi počasí jsou přesnější, než byly třídenní předpovědi před 20 roky. Avšak vy nepotřebujete superpočítač, abyste si udělali vlastní předpověď, jaké bude počasí a zda se změní v průběhu několika příštích hodin – to znaly již různé kultury v uplynulém tisíciletí.
Celá desetiletí vědci zvažovali, zda může existovat život pod ledovým povrchem Jupiterova měsíce Europa. Díky nedávným kosmickým misím, jako je například sonda Cassini, mohou být k tomuto měsíci doplněna i další tělesa – například Titan, Enceladus, Dione, Triton, Ceres a Pluto. Ve všech případech se předpokládá, že by na nich mohl existovat život uvnitř oceánů, většinou v okolí hydrotermálních sopouchů nacházejících se na rozhraní jádra a vodního pláště těles.
David Čapek a Jiří Borovička z Oddělení meziplanetární hmoty ASU se v teoreticky zaměřené studii zaměřili na vysvětlení procesů, které vedou ke vzniku meteorů, v jejichž spektrech jsou pozorovány téměř výhradně čáry železa. Ukazují, že ze třech myslitelných modelů pouze jeden odpovídá pozorovaným vlastnostem.
Z nové studie vyplývá, že cyklóny kroužící kolem pólů planety Jupiter jsou záhadně uspořádány do skupin v podobě pětiúhelníku či dalších geometrických obrazců. Od doby, co Galileo Galilei na počátku 17. století poprvé pozoroval planetu Jupiter dalekohledem, astronomové obdivovali některé dramatické útvary na největší planetě Sluneční soustavy, jako například jeho barevné pásy a Velkou rudou skvrnu (Great Red Spot, GRS). Avšak mnoho z nich v okolí pólů planety zůstalo nepoznaných, protože ze Země nejsou pozorovatelné.
Publikované umělecké ztvárnění představuje horký a roztavený Měsíc vynořující se z útvaru v podobě obří rotující koblihy z vypařené horniny nazvané „synestia“, která se vytvořila při srážce dvou těles planetárních rozměrů. Synestia je znázorněna v procesu kondenzace plynů a následného vytváření planety Země. Tento nový model odpovídá na nevyřešenou otázku při vysvětlování původu Měsíce, proč je jeho složení srovnatelné se Zemí. To dosavadní teorie do detailu nevyřešily.
Na únor 2020 přesunula ESA vypuštění kosmické sondy Solar Orbiter k výzkumu Slunce. Ke slunečnímu povrchu se má přiblížit na vzdálenost 42,5 miliónu km. Při průletu budou přístroje sondy mířit stále na stejné místo na Slunci, budou tedy provádět dlouhodobý výzkum jedné oblasti. Po sedmiletém výzkumu bude dráha sondy upravena tak, aby mohla lépe studovat polární oblasti. Avšak již nyní byl vyhlášen konkurs na návrh nové sondy, která bude vůbec poprvé studovat naši hvězdu z Lagrangeova libračního bodu L5 soustavy Slunce-Země.
Mediálním světem nedávno proběhla zpráva, že Měsíc by mohl být ve svém nitru teplejší, než jsme doposud předpokládali. Na základě fotografií měsíčního povrchu pořízených americkou sondou Lunar Reconnaissance Orbiter se americko-německému týmu vědců podařilo objevit známky sopečné činnosti mladší než 100 miliónů let. Zdálo se, že nás bude čekat období „přepisování učebnic“ o historii vývoje Měsíce, nicméně možná bychom s tím měli ještě počkat. V loňském roce totiž vyšla nová vědecká studie nabízející vysvětlení, že za zdánlivě mladým vzhledem některých měsíčních sopečných těles může stát jejich zvláštní vnitřní stavba způsobená průběhem sopečné erupce v prostředí vakua.
Jestli vzbudila nějaká událost v kosmonautice v tomto roce opravdový ohlas, tak jí bylo „vypuštění“ roadsteru Tesla „pilotovaného“ Starmanem na špici rakety Falcon Heavy, která demonstrovala schopnosti soukromého sektoru v bitvě o vesmír. I v autorově okolí sílily dotazy na to, zda se Roadster někdy dostane zpět do okolí Země. Naštěstí na tuto otázku existuje vědecky podložená odpověď, formulovaná v článku připraveném k zaslání do Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. O to zajímavější, že má českou stopu. Mezi autory totiž najdeme profesora Davida Vokrouhlického z Astronomického ústav Univerzity Karlovy.
Poklidné astronomické vody v říjnu loňského roku rozvířil objev podivné planetky, která se stala prvním prokázaným návštěvníkem z mezihvězdného prostoru. Kolem objektu se jménem `Oumuamua, což je slovo havajského původu a označuje posla z minulosti, se strhla pravá smršť vědeckých prací, popisujících neobvyklé vlastnosti tohoto objektu. V jedné z nich publikované v prestižním Nature Astronomy figuruje i Petr Pravec z Oddělení meziplanetární hmoty ASU.
Vědci z NASA a MIT (Massachusetts Institute of Technology) analyzovali nepatrné změny v pohybu planety Merkur za účelem zjištění, jak dynamika Slunce ovlivňuje dráhy planet. Poloha Merkuru v průběhu plynoucího času byla určována na základě sledování změn rádiového signálu sondy MESSENGER (start 3. 8. 2004) během doby, kdy byla ještě aktivní. Dráhy planet ve Sluneční soustavě se postupně vzdalují od Slunce. Dochází k tomu proto, že gravitační působení naší hvězdy slábne, jak stálice postupně stárne a ztrácí hmotu. Nyní skupina vědců z NASA a MIT nepřímo měřila tuto ztrátu hmoty a další sluneční parametry na základě pozorování změn dráhy Merkuru.
Astronomové se domnívají, že objevili lávové tunely v polárních oblastech Měsíce. Malé díry v okolí velkého kráteru v blízkosti severního pólu Měsíce mohou být „střešními okny“ vedoucími dolů do podzemní sítě lávových tunelů – tunely poskytují přístup k vodě ukryté v polárních oblastech Měsíce. Dnes v tunelech samozřejmě žádná láva není, i když ty se původně vytvořily na základě přítomnosti proudů lávy v dávné minulosti, kdy byl Měsíc ještě žhavý. Mohou však indikovat snadný přístup k vodním zdrojům, pokud se někdy vůbec rozhodneme vybudovat zde ve vzdálené budoucnosti obydlenou měsíční základnu.
Saturnův měsíc Titan se nachází zhruba 1,5 miliardy kilometrů daleko od Země, avšak nedávno publikovaný článek zpracovaný na základě dat z kosmické sondy NASA s názvem Cassini odhalil, že tento vzdálený svět a naše planeta si jsou mimořádně podobné. Právě tak jako povrch oceánů a moří na Zemi leží v jedné průměrné výšce, kterou označujeme jako „hladina moře“, stejně tak i hladiny moří na Titanu se nacházejí na jedné průměrné úrovni.
Pozorování pomocí družice NASA s názvem Swift, nedávno přejmenované na Neil Gehrels Swift Observatory po bývalém hlavním vědecké pracovníkovi mise, vedla k odhalení nevídaných změn v rotaci komety. Měření uskutečněná v květnu 2017 prozradila, že kometa 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák – zkráceně 41P – rotovala téměř třikrát pomaleji, než tomu bylo ještě v březnu, kdy byla pozorována dalekohledem Discovery Channel Telescope na Lowell Observatory poblíž Flagstaffu v Arizoně. Její rotační perioda se prodloužila z 20 hodin na více než 46 hodin. Článek s detailním popisem tohoto objevu byl publikován v časopise Nature.
Od pastvin až po bažiny jsou emise metanu na Zemi produktem života. A jaký je původ tohoto plynu na sterilním Marsu? Jeho občas letmo zaznamenané stopy vedly k debatám, zda je tento plyn biologického či nebiologického původu. Koncem minulého roku na konferenci Americké geofyzikální unie (American Geophysical Union, AGU), která se uskutečnila v New Orleans, Louisiana, vědci NASA informovali o nových poznatcích: o sezónních cyklech ve výskytu metanu v atmosféře Marsu, které pravidelně dosahují maxima koncem léta na severní polokouli.
Poté, co zasáhl Portoriko ničivý hurikán Maria, byla vážně poškozena i velká anténa 300m radioteleskopu Arecibo. Delší dobu to s radoteleskopem nevypadlo nejlépe. Uvažovalo se o jeho uzavření a hurikán se zdál být poslední kapkou. Naštěstí se našly zdroje nejen na opravu, ale i na další provoz a observatoř se naštěstí již koncem roku mohla opět zahledět do vesmíru. Právě včas, aby zaznamenala radarové odrazy od povrchu planetky Phaeton, zdrojového tělesa meteorického roje Geminid.
Rok 2017 by se z hlediska komet, které jsme měli možnost spařit v malých dalekohledech či triedrech, dal zařadit do kategorie průměrných či možná i lehce nadprůměrných. Ačkoliv jsme neměli příležitost pozorovat pouhým okem viditelnou kometu (byť takové předpoklady před začátkem roku byly), hned 9 komet dosáhlo jasnosti minimálně 10 mag a potěšilo tak amatérské pozorovatele v Evropě. Pojďme si společně připomenout, o jaké komety se jednalo.
Data získaná kosmickou sondou NASA s názvem Juno během jejího prvního průletu nad Velkou rudou skvrnou v atmosféře planety Jupiter v červenci 2017 naznačují, že tento ikonický útvar proniká hodně hluboko pod vrstvu viditelné oblačnosti. Další odhalení spočívá v tom, že Jupiter má dosud nezmapovanou radiační zónu. Objev byl oznámen 11. 12. 2017 na výroční schůzi Americké geofyzikální společnosti v New Orleans.
