Sluneční soustava
Jak dlouhou expoziční dobu používáte při fotografování astronomického objektu? Pár sekund, minut, hodin...? Delší expoziční doba je obvykle použita k pozorování slabých objektů nebo k zachycení pohybu hvězd po obloze. Existuje metoda, ve které se používá jako běžná expozice šest měsíců nebo dokonce i rok. Noční obloha s takto dlouho vytvářeným snímkem samozřejmě zcela zmizí, a to co zůstane, je okolní krajina a pohyb Slunce po obloze (tedy jeho zdánlivá trajektorie ovlivněná příslušnou zeměpisnou šířkou).
Tým astronomů vedený Petrem Fatkou z ASU studoval dvojici planetek 2019 PR2 a 2019 QR6 s nápadně podobnými oběžnými drahami. Ve své práci ukazují, že tato tělesa jsou nejspíše produktem rozpadu, ke kterému došlo jen před několika málo stovkami let. Současně ukazují, že po svém oddělení muselo být alespoň jedno z těles nějakou chvíli kometárně aktivní.
NASA vybrala pro realizaci dvě nové vědecké mise pro výzkum Slunce. Tou první je MUSE: Multi-slit Solar Explorer, a druhou HelioSwarm. Pomohou nám porozumět dynamice Slunce, propojení Země a Slunce a stále se měnícímu vesmírnému prostředí. Poskytnou tak kritické informace důležité k ochraně astronautů, satelitů a komunikačních systémů, jako je například GPS. Níže si představíme nám dnes známé informace o podobě těchto misí.
Obří plynné planety ve Sluneční soustavě, tedy Jupiter, Saturn, Uran a Neptun – stejně tak i hmotné exoplanety – se podle současných teorií zformovaly na základě akrece plynu na pevná jádra, každé s hmotností přibližně 10krát větší než Země. Avšak rychlá migrace v důsledku vzájemné interakce disku a planet zabraňuje vytvoření tak hmotných jader akrecí planetesimál. Dostatečně rychlý růst jader prostřednictvím akrece prachových zrnek vyžaduje velmi hmotné protoplanetární disky, protože většina těchto zrnek spadne na centrální hvězdu. Astrofyzikové z Nagoya University a Tohoku University informovali v novém článku o výsledcích počítačových simulací kolizního vývoje plynných obrů z prachu v celém protoplanetárním disku.
Deset let po objevení prvního trojána Země byl nalezen druhý – 2020 XL5. Zachytily jej snímky pořízené 12. 12. 2020 dalekohledem Pan-STARRS 1 na Havajských ostrovech a k potvrzení jeho oběžné dráhy byly použity předobjevové fotografie z let 2012 až 2019. Podle studie publikované v časopise Nature Communications bude sdílet oběžnou dráhu se Zemí nejméně dalších 4000 let.
Vědecký tým složený z výzkumníků několika institucí z Francie, USA a Švédska uskutečnil modelování pravděpodobných podmínek na Marsu a dospěl k závěru, že rudá planeta mohla před třemi miliardami roků hostit severní oceán a že klima bylo pravděpodobně vlhké a studené. Ve svém článku publikovaném v Proceedings of the National Academy of Sciences nastínila skupina vědců teoretický popis podmínek panujících na povrchu současného Marsu a dále model, který popisuje mokrou a studenou planetu v minulosti.
Ve článku přinášíme přehled jasnějších komet, které by měly být v průběhu první čtvrtiny roku 2022 ve vizuálním dosahu běžných amatérských dalekohledů o průměru okolo 20 cm.
Mimas, nejmenší a nejvnitřnější z osmi hlavních měsíců Saturnu, může být podle nové analýzy údajů z již skončené mise Cassini dostatečně teplý, aby ukrýval globální vodní oceán pod 24–31 km silným ledovým krunýřem. Naznačují to matematické modely tepelného toku z povrchu měsíce. Ověření této hypotézy by pomohlo lépe porozumět Saturnovým prstencům a také rozšířit množství potenciálně obyvatelných oceánských měsíců.
Přistávací modul InSight od NASA přešel do nouzového režimu v pátek 7. ledna po velké regionální prachové bouři, která omezila množství slunečního světla dopadajícího na jeho solární panely. V nouzovém režimu pozastavila sonda všechny své funkce kromě základních. Řídící tým mise obnovil kontakt s InSight 10. ledna, když zjistil, že zásoby jeho energie jsou sice nízké, ale stabilní, a není pravděpodobné, že by tato komunikace vyčerpávala akumulátory přistávacího modulu.
Podobně jako posypaná moučkovým cukrem na výrazně červeném koláči vypadá scéna na fotografii evropsko-ruské sondy ExoMars Trace Gas Orbiter zachycující kontrastní barvy jasně bílého vodního ledu a rezavě červené marťanské horniny. Tento nádherný snímek byl pořízen 5. července 2021. Zachycuje kráter o průměru 4 kilometrů v oblasti pojmenované Vastitas Borealis v severním polárním regionu Marsu. Střed kráteru má souřadnice 70,6°N/230,3°E.
Existence párů nebo dokonce skupin mezi meteory je dlouho otevřenou otázkou. Geneticky spjatá tělíska, k jejichž oddělení došlo jen pár dní před jejich destrukcí v zemské atmosféře, jsou velmi lákavou myšlenkou. Pavel Koten z ASU vedl tým, který několika metodami vyšetřoval, zda jsou zdánlivé páry nebo skupiny meteorů skutečností nebo jen náhodným efektem. Studii založil na videosledování Geminid v roce 2006.
Důmyslné analýzy vzorků horniny dopravených z Měsíce na Zemi posádkou Apolla 17 odhalily nové informace týkající se komplikovaného procesu chladnutí a evoluční historie vývoje Měsíce. Výsledky publikovali pracovníci z University of Hawai'i (UH) at Mānoa 14. prosince 2021 v časopise Nature Communications.
Komety jsou nebeské objekty, u nichž mají svoji nezastupitelnou roli i amatérská pozorování. V České republice i na Slovensku působí několik pozorovatelů, kteří měřením jasností komet přispívají do mezinárodních databází. Pojďme se podívat, jak si naši pozorovatelé vedli v roce 2020.
Bouřlivé projevy sluneční aktivity mohou mít vliv na pozemní technologie, zejména na infrastrukturní sítě. Možný vliv na rozvodné sítě v prostředí střední Evropy byl až donedávna prakticky vylučován. Nedávné práce ale ukázaly možnou souvislost mezi zvýšenou závadovostí zařízení rozvodné sítě a zvýšenou geomagnetickou aktivitou. Autoři na tuto práci navázali a představili model, jaké indukované proudy je možné očekávat v klíčových rozvodnách páteřní elektrizační sítě v České republice.
Voda je zásadní pro život na Zemi a někteří odborníci tvrdí, že bychom měli vypít denně alespoň dva litry jako součást zdravého životního stylu. Avšak na druhou stranu – odkud se veškerá voda vzala? Teče z místních řek, přehrad a vodonosných vrstev. Avšak kde má voda svůj původ? V geologických obdobích pronikly živé organismy prostřednictvím vodních cyklů do atmosféry, řek, oceánů, hornin pod našima nohama a dokonce i skrz hluboké vrstvy naší planety. Ale co bylo předtím? Odkud se vzala voda na Zemi především? Vědci dlouho hledali odpovědi na tyto otázky.
Kometa C/2021 A1 (Leonard) je v současné době pěknou ozdobou ranní oblohy, ale k pořádnému zážitku je třeba větší dalekohled a tmavší obloha. Kometa je o něco slabší, než udávaly původní předpovědi, a dokonce se vyrojily zprávy o jejím možném rozpadu. Předkládáme analýzu založenou na nejnovějších astrometrických i fotometrických pozorování.
Hubbleův vesmírný teleskop HST uskutečnil svoji roční grand tour po vnějších oblastech Sluneční soustavy. To je království obřích planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu – sahající až do vzdálenosti 30 AU, tj. 30násobku vzdálenosti Země-Slunce. Na rozdíl od kamenných terestrických planet, jako jsou například Země a Mars, které se nacházejí blízko žhavého Slunce, tyto vzdálené světy jsou většinou složeny ze studené plynné „polévky“ – z vodíku, hélia, čpavku, metanu a dalších stopových plynů zahalujících horká kompaktní jádra planet.
Kometa s označením C/2021 A1 (Leonard) se stala první objevenou kometou v roce 2021 a s velkou pravděpodobností dosáhne viditelnosti pouhým okem v první polovině prosince. Malými dalekohledy ji lze pozorovat již nyní, ale svým světlem vadí Měsíc po úplňku. Vzhledem k tomu, že dobré podmínky k pozorování komety budou panovat ani ne 14 dní, uvádíme již dnes článek s podrobnostmi.
Meteorický roj α-Monocerotid je jedním z těch nevyzpytatelných. Jejich mateřské těleso dosud nebylo odhaleno a v některých letech tento roj překvapil pozorovatele krátkým deštěm. Tým pracovníků Oddělení meziplanetární hmoty ASU vyhodnotil pozorovací kampaň provedenou v roce 2019 a dospěl k zajímavým výsledkům.
Mezinárodní tým kosmických výzkumníků spolupracujících s Goddard Space Flight Center, NASA, objevil na Marsu doposud neznámé organické molekuly, a to pomocí nového experimentu na palubě roveru Curiosity. Výsledky výzkumu byly publikovány v časopise Nature Astronomy.
