Po mimořádném úspěchu publikací Měsíční dvanáctka (2012) a Lunární noci pro fajnšmekry (2020), jejíž pdf verzi si stáhlo přes 2 tisíce čtenářů, připravil Pavel Gabzdyl z Hvězdárny a planetária Brno 76stránkovou publikaci formátu A5 s aktualizovanými informacemi a novými úžasnými záběry měsíčního povrchu. Publikace nyní vychází na kvalitním papíře, jež odolá i náročným podmínkám během pozorovacích seancí.
Americký marsovský lander InSight zaznamenal zatím nejsilnější „třesení“ pozorované mimo planetu Zemi. Marsotřesení o odhadové intenzitě 5. magnitudy přišlo 4. května 2022 během 1222. solu, který InSight tráví na Marsu. Tyto otřesy se přidaly do katalogu více než 1300 marsotřesení, která InSight zaznamenal od svého přistání na Marsu v listopadu 2018.
Na obrázku vlevo je fotografie planety Jupiter pořízená ve viditelném světle Hubbleovým vesmírným teleskopem HST, vpravo snímek pořízený létající observatoří SOFIA popisující změny teploty Jupitera v různých planetárních šířkách. Oba snímky zachycují planetu Jupiter přibližně ve stejné orientaci.
Jupiterův měsíc Europa je vědci považován za svět, na kterém by se z celé Sluneční soustavy, vyjma Země, mohl nejpravděpodobněji vyskytovat život. Pod ledovou krustou se zde totiž nachází oceán z kapalné vody. Problémem je však ona ledová krusta, která může být až desítky kilometrů silná a odběr vzorku tamější vody je tak z pohledu dnešních technologií zcela nereálný. Podle nové studie ale ani tato ledová krusta není zcela pasivní a nezajímavá, mohlo by se jednat o dynamickou strukturu s podmínkami vhodnými pro život.
Koncem března jsme na povrchu Slunce sledovali hodně aktivní oblast s číslem 2975 s mnoha skvrnami. Ta se vlivem rotace hvězdy dostala na její odvrácenou polokouli, kde jsme mohli díky vyvrženým oblakům plazmatu sledovat důsledky její další aktivity. Když se o víkendu objevily velké skvrny u východního okraje slunečního disku, věděli jsme, že je zpátky v dobré formě. Přihlásila se o slovo sama další erupcí nejvyšší kategorie X a pokračovala během Velikonoc mnoha dalšími slabšími. Za okrajem Slunce se možná nachází ještě další skvrny a tak je pro nás tento týden zajímavý i z hlediska sluneční aktivity.
Aktualizace 21. 4. v 18:15
Hubbleův dalekohled pozoroval velmi starou kometu s extrémně velkým jádrem, vůbec největším v historii záznamů. Tento konkrétní objekt nese označení C/2014 UN271 (Bernardinelli-Bernstein). Jádro této komety by podle odhadů mohlo v průměru měřit až 135 km, což je zhruba padesátkrát více než u obvyklých těles tohoto typu. Nyní se nachází ve vzdálenosti méně než dvě miliardy kilometrů od Slunce, přičemž nejvíce se k němu přiblíží v roce 2031. Nepřekročí ale ani oběžnou dráhu Saturnu.
Kosmická sonda NASA s názvem Juno (start 5. 8. 2011) zachytila tento pohled na jižní polokouli Jupitera během 39. blízkého průletu kolem planety 12. ledna 2022. Pokud si zvětšíme pravou část tohoto snímku (viz obrázek níže), odhalíme na stejné fotografii ještě dva další světy: Jupiterův úchvatný měsíc Io (vlevo), známý svou hrou barev danou sopečnou činností, a měsíc Europa (vpravo), který prozkoumají budoucí mise, protože je na něm pod ledovou krustou podpovrchový oceán.
Mezinárodní tým astronomů využíval uplynulých 17 let řadu pozemních teleskopů včetně dalekohledu VLT Evropské jižní observatoře ke sledování teploty atmosféry planety Neptun. Podařilo se tak odhalit překvapivý pokles globální teploty následovaný dramatickým oteplením jižního pólu v posledních letech.
V článku přinášíme přehled jasnějších komet, které by měly být v průběhu druhé čtvrtiny roku 2022 ve vizuálním dosahu běžných amatérských dalekohledů o průměru okolo 20 cm. Chybět tedy nemůže stálice oblohy C/2019 L3 (ATLAS), která při stále podobné jasnosti brázdí oblohu v souhvězdí Blíženců. Nedaleko ve Vozkovi je další už dlouho pozorovatelná jasnější kometa 19P/Borrelly. Naději na dobrou viditelnost přináší na ranní obloze viditelná kometa C/2017 K2 (PANSTARRS).
Věci se někdy dějí velmi rychle. Nejinak je tomu se sluneční aktivitou, zvláště v těchto hodinách a dnech. Ještě před týdnem bychom hovořili o Slunci téměř beze skvrn. V pondělí se vynořily alespoň dvě malé skvrnky uprostřed slunečního disku. Aktivita nabírala na síle zvláště v druhé polovině týdne, kdy se nasunula zajímavá oblast z většími skvrnami, která se skrývala na odvrácené polokouli. S tím, jak se Slunce otáčí, skvrny se přesouvaly ke středu kotouče. A v pondělí 28. března bylo patrné, že jich zde výrazně přibývá. Následovala poměrně silná erupce, výron hmoty z koróny, sluneční vlna cunami a radiační bouře v zemské ionosféře.
O solarografii v českém jazyce najdete ledacos, většinou jsou to však standardně provedené fotky a návody, jak takovou fotografii vytvořit. Určitě za tím však musí být něco víc než jen dráha Slunce. Musí za tím být něco, co nakonec zláká takovou fotografii vyzkoušet. To NĚCO je možnost otázek a experimentů. Co když použiji různý fotografický papír; co vytváří barvy; co udělá vlhkost vzduchu; jak se projeví na dlouhé expozici počasí; co když nepoužiji plechovku, ale jiný tvar? Dnes se Vám pokusíme ukázat experimenty „solarografistů“. Máte další nápady? Zaexperimentujte si také :).
Uhlík je rozhodující pro život. Proto kdykoliv detekujeme výrazné známky přítomnosti uhlíku, například někde na Marsu, může to naznačovat biologickou aktivitu. Může větší přítomnost uhlíku v horninách Marsu signalizovat biologické procesy určitého typu? Jakýkoliv silný signál přítomnosti uhlíku je zajímavý, když pátráme po životě. Je to chemický prvek obvyklý ve všech formách života, jaké známe. Avšak existují rozdílné typy uhlíku a uhlík může být v přírodě koncentrovaný i z dalších důvodů. Neznamená totiž automaticky, že kde je uhlík, tam musí být i život.
Pojízdná vědecká laboratoř Curiosity pořídila na povrchu Marsu fotografie nádherných struktur. Zatímco zmíněný objekt vypadá jako maličký květ nebo dokonce snad jakýsi útvar organického původu, vědecký tým kolem roveru Curiosity potvrdil, že tento objekt je minerální srůst s křehkou strukturou, který byl vytvořen minerály vysráženými z vody.
Solarografie je technika, o které lze říci, že je partyzánská. Kamery jsou vyrobeny z každodenních věcí a místa, kde jsou kamery instalovány, jsou často maskovaná. To je nezbytné, protože kamery by měly zůstat nehybné během expoziční doby dlouhé až několik měsíců.
Jak dlouhou expoziční dobu používáte při fotografování astronomického objektu? Pár sekund, minut, hodin...? Delší expoziční doba je obvykle použita k pozorování slabých objektů nebo k zachycení pohybu hvězd po obloze. Existuje metoda, ve které se používá jako běžná expozice šest měsíců nebo dokonce i rok. Noční obloha s takto dlouho vytvářeným snímkem samozřejmě zcela zmizí, a to co zůstane, je okolní krajina a pohyb Slunce po obloze (tedy jeho zdánlivá trajektorie ovlivněná příslušnou zeměpisnou šířkou).
Tým astronomů vedený Petrem Fatkou z ASU studoval dvojici planetek 2019 PR2 a 2019 QR6 s nápadně podobnými oběžnými drahami. Ve své práci ukazují, že tato tělesa jsou nejspíše produktem rozpadu, ke kterému došlo jen před několika málo stovkami let. Současně ukazují, že po svém oddělení muselo být alespoň jedno z těles nějakou chvíli kometárně aktivní.
NASA vybrala pro realizaci dvě nové vědecké mise pro výzkum Slunce. Tou první je MUSE: Multi-slit Solar Explorer, a druhou HelioSwarm. Pomohou nám porozumět dynamice Slunce, propojení Země a Slunce a stále se měnícímu vesmírnému prostředí. Poskytnou tak kritické informace důležité k ochraně astronautů, satelitů a komunikačních systémů, jako je například GPS. Níže si představíme nám dnes známé informace o podobě těchto misí.
Obří plynné planety ve Sluneční soustavě, tedy Jupiter, Saturn, Uran a Neptun – stejně tak i hmotné exoplanety – se podle současných teorií zformovaly na základě akrece plynu na pevná jádra, každé s hmotností přibližně 10krát větší než Země. Avšak rychlá migrace v důsledku vzájemné interakce disku a planet zabraňuje vytvoření tak hmotných jader akrecí planetesimál. Dostatečně rychlý růst jader prostřednictvím akrece prachových zrnek vyžaduje velmi hmotné protoplanetární disky, protože většina těchto zrnek spadne na centrální hvězdu. Astrofyzikové z Nagoya University a Tohoku University informovali v novém článku o výsledcích počítačových simulací kolizního vývoje plynných obrů z prachu v celém protoplanetárním disku.
Deset let po objevení prvního trojána Země byl nalezen druhý – 2020 XL5. Zachytily jej snímky pořízené 12. 12. 2020 dalekohledem Pan-STARRS 1 na Havajských ostrovech a k potvrzení jeho oběžné dráhy byly použity předobjevové fotografie z let 2012 až 2019. Podle studie publikované v časopise Nature Communications bude sdílet oběžnou dráhu se Zemí nejméně dalších 4000 let.
Vědecký tým složený z výzkumníků několika institucí z Francie, USA a Švédska uskutečnil modelování pravděpodobných podmínek na Marsu a dospěl k závěru, že rudá planeta mohla před třemi miliardami roků hostit severní oceán a že klima bylo pravděpodobně vlhké a studené. Ve svém článku publikovaném v Proceedings of the National Academy of Sciences nastínila skupina vědců teoretický popis podmínek panujících na povrchu současného Marsu a dále model, který popisuje mokrou a studenou planetu v minulosti.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 20. 7. do 26. 7. 2026. Měsíc bude v první čtvrti. Večer je velmi nízko na západě Venuše. Ráno je vidět Saturn a slabý Neptun, nízko nad severovýchodem také Mars a Uran. Aktivita Slunce je zřejmě jen přechodně nízká. Vyhledat můžeme kometu 10P/Tempel 2. Super Heavy Starship nakonec v noci na pátek po zážehu motorů neodstartovala k plánovanému 13. letu, odklad znamená další pokus v tomto týdnu. Před 15 lety jsme mohli naposledy sledovat na obloze raketoplán.
Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2026 obdržel snímek Jakuba Kuřáka a Martina Maška „Kometa R3 PANSTARRS v Orionu“ „Uprostřed léta, kolem sedmnáctého dne měsíce července, se na nebi znenadání zrodila hvězda nesmírné velikosti a nádhery. Žádný z tehdy žijících lidí nikdy nespatřil nic, co
