Sluneční soustava
Astronomové použili Hubbleův vesmírný teleskop HST k pozorování Saturnu, druhé největší planety Sluneční soustavy, a to v letech 2018, 2019 a 2020 hned po tom, co na severní polokouli panovalo období kolem letního slunovratu. Tato pozorování jsou součástí programu OPAL (Outer Planets Atmospheres Legacy). Saturn je šestou planetou od Slunce a obíhá ve vzdálenosti 1,4 miliardy kilometrů. Jeden oběh vykoná za 29 pozemských roků. Za tu dobu se na jeho povrchu vystřídají roční období, přičemž jedno období trvá o něco déle než 7 roků.
1I/´Oumuamua, podivný objekt původem mimo Sluneční soustavu, byl objeven 19. října 2017 pomocí dalekohledu Pan-STARRS 1 jako malé velmi protáhlé těleso, avšak velmi jasné. Jeho odrazivost byla přibližně stejná jako u povrchu Pluta a Tritonu, jež jsou pokryty různými exotickými ledy. Dvojice astrofyziků z Arizona State University (ASU) prozkoumala několik rozmanitých ledů. Zjistili, že povrch tělesa 1I/´Oumuamua nejlépe odpovídá ledu dusíku, který by vysvětlil mnoho věcí, které výzkumníci vědí o tomto mezihvězdném poutníku. Astronomové rovněž předpokládají, že objekt ´Oumuamua byl pravděpodobně vymrštěn z mladé planetární soustavy zhruba před půl miliardou roků.
Vědecká pojízdná laboratoř NASA s názvem Perseverance (Vytrvalost), která byla vypuštěna k Marsu 30. 7. 2020, zahájila 18. 2. 2021 přímo z příletové dráhy (bez navedení na parkovací oběžnou dráhu) přistávací manévr s cílem dosednout v oblasti kráteru Jezero. Přistávací manévr proběhl úspěšně, když „létající jeřáb“ posadil rover Perseverance poblíž předpokládaného místa jako doposud nejtěžší výzkumné zařízení na povrchu Marsu (hmotnost 1 025 kg).
Pomocí radioteleskopu ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, se týmu astronomů podařilo poprvé přímo změřit rychlost větru ve středních vrstvách atmosféry planety Jupiter. Na základě studia chemických pozůstatků po dopadu komety do atmosféry planety na začátku 90. let 20. století vědci zjistili, že se v této vrstvě atmosféry Jupiteru vyskytuje extrémně silné proudění, jehož rychlost v blízkosti pólů dosahuje až 1 450 km za hodinu. Ve Sluneční soustavě se tak jedná o zcela unikátní extrémní meteorologický systém.
Astronomický ústav AV ČR je zapojen do projektu realizace nového Evropského slunečního dalekohledu s průměrem zrcadla 4 metry. Na projektu se podílí 26 výzkumných institucí z 18 zemí. Stejně jako jiné obří projekty, i zde se řeší řada technických výzev, které přispívají k rozvoji např. optických a kamerových systémů. Nedílnou součástí projektu EST je i popularizace sluneční fyziky a díky tomu vznikly dva soubory nazvané Knihy úkolů. Cílem je seznámit mladší zájemce o vědu se sluneční fyzikou - postavme si spektroskop; jak na sluneční rotaci atd. Úkoly jsou rozděleny věkově do tří kategorií: starší než 10, 12 a 16 let.
Planetka s přezdívkou „Farfarout“ a s oficiálním předběžným označením 2018 AG37 má potvrzenou velmi protáhlou oběžnou dráhu, na které se dostává do vzdálenosti 175 AU (astronomických jednotek) v době, kdy je nejdále od Slunce. Na druhé straně se dostává dovnitř dráhy planety Neptun, a to na vzdálenost 27 AU, když je Slunci nejblíže. Jeho průměrná vzdálenost od Slunce je 132 AU; pro porovnání: Pluto obíhá kolem Slunce v průměrné vzdálenosti 39 AU. Těleso označené 2018 AG37 obdrží oficiální pojmenování – podobně jako Sedna a další podobné objekty – později, až budou v průběhu příštích několika roků jejich dráhy lépe určeny.
Vnitřní terestrické planety se vytvořily nejdříve, zdědily podstatné množství radioaktivního hliníku 26Al a tudíž se roztavily, vytvořily železné jádro a velmi rychle se zbavily plynu v podobě velkého množství jejich prvotních těkavých látek. Planety ve vnějších oblastech Sluneční soustavy zahájily akreci později a kromě toho s menším množstvím radiogenního ohřevu, a proto si udržely převahu zpočátku jimi soustředěných těkavých látek.
Osa zemského tělesa nesměřuje vůči vzdálenému referenčnímu systému ani vůči zemskému tělesu stále ve stejném směru. Vykonává množství pohybů. Některé z těchto pohybů jsou periodické, jiné ne. Jan Vondrák a Cyril Ron z ASU studovali důležitost vlivu některých excitačních mechanismů, které se na změně rotační osy podílejí.
Tento kompozitní snímek ukazuje horkou skvrnu v atmosféře planety Jupiter. Na fotografii v levé části připojeného obrázku, pořízené 16. září 2020 pozemním dalekohledem Gemini North Telescope, Mauna Kea, Havajské ostrovy, se horká skvrna jeví velmi jasná v oboru infračerveného záření na vlnové délce 5 mikronů. Vložený obrázek vpravo pořídila kamera JunoCam na palubě sondy NASA s názvem Juno v oboru viditelného světla rovněž 16. září 2020 v průběhu 29. těsného průletu kolem Jupitera. Zde se horká skvrna jeví naopak docela tmavá.
Hluboko pod plynnou atmosférou obklopující největší Saturnův měsíc Titan se rozkládá Kraken Mare, jezero (nebo spíše moře) kapalného metanu. Astronomové z Cornell University odhadli, že toto jezero je ve svém středu přinejmenším 300 metrů hluboké – což je dostatečný prostor pro potenciální průzkum pomocí robotické ponorky.
Kolektiv autorů vedený Petrem Scheirichem z ASU studoval vzájemné oběžné dráhy dvou kilometrových blízkozemních dvouplanetek a našel důkazy pro jejich ovlivnění tzv. binárním YORP jevem. Práce ukazuje sílu moderních analytických technik, které jsou schopny změřit změnu trajektorie, která probíhá rychlostí několika centimetrů za rok.
Referujeme o novém článku v prestižním mezinárodním recenzovaném a impaktovaném časopise Planetary and Space Science, který tam právě vyšel českým vědcům. Týká se odhadu směru dopadu impaktoru (asteroidu, komety či jejího úlomku, prostě tělesa, které vytvořilo kráter) pomoci úhlů napětí, jednoho z gravitačních aspektů odvozených z modelů gravitačního pole (zde Země a Měsíce), dnes s rozlišovací schopností asi 10 km na povrchu tělesa.
Na základě dat ze sondy NASA s názvem Cassini vědci ze Southwest Research Institute (SwRI) modelovali chemické procesy v podpovrchovém oceánu Saturnova měsíce Enceladus. Ze studie vyplývá možnost, že rozmanitá metabolická nabídka může podporovat potenciální různorodost mikrobiálního společenství v oceánu kapalné vody pod ledovou kůrou tohoto satelitu.
Astronomové použili Hubbleův kosmický teleskop HST a pozorovali záhadný temný vír na Neptunu neočekávaně směřující pryč od pravděpodobného zániku na obří modré planetě. Atmosférická bouře, která je větší než Atlantický oceán na Zemi, se zrodila na severní polokouli planety a pomocí HST byla objevena v roce 2018. Pozorování o rok později ukázala, že začala driftovat jižním směrem k rovníku, kde takovéto bouře podle očekávání zaniknou a zmizí z našeho pohledu.
Fotografie sluneční skvrny pořízená pomocí pozemního dalekohledu NSF’s Daniel K. Inouye Solar Telescope zřetelně ukázala potenciál teleskopu a jeho souboru nejmodernějších vědeckých přístrojů k možnosti způsobit revoluci ve sluneční astronomii. Fotografie sluneční skvrny byla pořízena 28. 1. 2020 dalekohledem při použití přístroje Wave Front Correction, publikována byla teprve nedávno.
O pozorováních, určování drah bolidů a nálezech meteoritů pocházejících z Oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu AV ČR bychom mohli v tomto seriálu psát pravidelně. Dnešní zpráva bude ale jiná. Informace o bolidu z prosince roku 2018 totiž nepocházejí z pozemní bolidové sítě, ale z kosmických družic určených pro dálkový průzkum Země.
Před dávnou dobou – zhruba před 4,5 miliardami roků – se vytvořilo naše Slunce a celá Sluneční soustava v docela krátkém časovém úseku pouhých 200 000 roků. K takovému závěru dospěla skupina vědců z Lawrence Livermore National Laboratory (LLNL) po studiu izotopů molybdenu nalezených v meteoritech.
Kde se zrodily planety Jupiter a Saturn?
Nová práce pod vedením astronoma Matt Clementa z Carnegie Institution for Science vedla k odhalení pravděpodobných původních pozic planet Jupiter a Saturn. Tato zjištění zlepšují naše chápání sil, které stanovily neobvyklou architekturu naší Sluneční soustavy včetně katapultování další planety, která kdysi obíhala v prostoru mezi planetami Saturn a Uran. To zajišťuje, že pouze malé kamenné planety, jako je Země, se zformovaly uvnitř dráhy planety Jupiter.
Médii proběhla zpráva, že vědci z NASA našli na Měsíci vodu. Přesněji na sluncem ozářené straně Měsíce, která se zdála být zcela vyprahlá. I to není tak úplné. Vědci už dříve pomocí kosmických sond a družic Měsíce pozorovali stopy vodíku, ale nebylo jisté, zda se vyskytuje v podobě molekul vody. Speciální létající infračervená observatoř SOFIA nyní tyto stopy vody potvrdila během pozorování kráteru Clavius. Ten je jedním z největších kráterů viditelných ze Země na jižní polokouli Měsíce. Jedná se tak o objev vody v místech, kde se jí moc velké množství, pokud vůbec nějaké, neočekávalo. Hlavní místa výskytu jsou totiž v trvale zastíněných kráterech, jaké najdeme například v okolí jižního pólu Měsíce, kde se vyskytuje v podobě ledu.
V noci na úterý 21. října 2020 krátce po půlnoci našeho času provedla sonda OSIRIS-Rex úspěšně všechny manévry, které ji navedly k povrchu planetky Bennu. Cílem manévru byl odběr vzorků z povrchu planetky na předem vytipovaném místě, jehož výběru předcházelo pečlivé zkoumání planetky.
