Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  VII. expedice SAROS (9): Den, který bych chtěl vymazat z paměti

VII. expedice SAROS (9): Den, který bych chtěl vymazat z paměti

Krátce po totalitě. Autor: H. Druckmüllerová a P. Horálek
Krátce po totalitě.
Autor: H. Druckmüllerová a P. Horálek
Den devátý, 11. července 2010 (neděle)

...a přitom všechno zpočátku vypadalo tak skvěle. Jestli jsem o Rarotonze psal jako o ostrovu s mimořádně jasnou oblohou, pak by Mangaia mohla být dalším vytouženým rájem všech astronomů toužících po dokonale přírodně temné obloze. Ještě večer před zatměním jsem se procházel na skromně osvětleném školím parkovišti a všiml si svého slabého hvězdicového stínu. Tři zdroje světla, kvůli nimž moje tělo na trávu vrhalo stín, jsem poznal. Ale čtvrtý musel být mnohem slabší. Marně jsem jej hledal po obzoru a měl jsem ho za sebou i v absolutní tmě za auťáky. A pak mi hrklo v srdci. Znáte ten typický filmový záběr, kdy si hrdina něco uvědomí, vystrašeně zazírá do kamery a pak se otočí za sebe. To jsem byl já. Uvědomil jsem si, že jediným zdrojem světla, kterému jsem se neschoval, byla Venuše. Ano, planeta Venuše. Že zářila jak diamant vysoko nad horizontem, jsem věděl. Ale že se mi bude pod nohama trmácet poměrně výrazný stín díky její záři... tak to už je síla. Navíc Venuše klesala spolu s nepřehlédnutelným kuželovitým zodiakálním světlem, které bylo ještě jasnější jak na Rarotonze.

Ron Royer a Hana Druckmüllerová ještě připravují den před zatměním techniku. Autor: Petr Horálek
Ron Royer a Hana Druckmüllerová ještě připravují den před zatměním techniku.
Autor: Petr Horálek
Celou noc jsme pak štelovali Hančinu montáž a já si poprvé vyzkoušel hledání jižního pólu. No, žádná sranda to není. Najít Oktant není až tak nemožné, zvlášť na tak jedinečně tmavé obloze. Stačí k tomu Jižní Kříž a aspoň jeden z Magellanových mračen. Kříž ukazuje směr pólu a ten pak leží asi ve dvou třetinách vzdálenosti Kříže a mračna. Jenže celou noc se honily mraky, byť ne tak katastroficky, aby nějak ohrozily zatmění. Po ustavení montáže na place položeném pár metrů nad úrovní přistávací dráhy jsme přešli k dalšímu kroku – ustavení 3 fotoaparátů s různými objektivy. K tomu jsem použil Jupiter, ale jemné pohyby byly dost nemožné, protože foťáky, aby vůbec držely, byly dost pevně přimontované. Navíc jeden z nich (s teleobjektivem Vixen 110/1035 mm) byl značně nesvětelný. Přesné ustavení a testování tak zabralo vpodstatě celou noc. Mně se během ní udělalo dost zle a do rána jsem téměř ztratil hlas. Ale spatřit zatmění i za toto stojí.

Neblahá fronta zavírá nedávno ještě jasnou oblohu. Autor: Hana Druckmüllerová
Neblahá fronta zavírá nedávno ještě jasnou oblohu.
Autor: Hana Druckmüllerová
Krátce po 3. hodině ranní (4 hodiny před východem Slunce) se v celé kráse ukázalo velké Magellanovo mračno. Celou dobu jsem žil v domnění, že tím velkým je to druhé. Takovou scenérii jsem ale nečekal. Krásná mlhovina Tarantule a spoustu v triedru viditelných otevřených hvězdokup této nepravidelné galaxie jižní oblohy člověka milujícího noční nebe vážně doslova odrovnají. O to víc, když jsem si pak mohl srovnat kvalitu galaxie v Andromedě, která se nacházela asi 20° nad severovýchodním obzorem. Náš severní skvost najednou pobledl v porovnání s majestátnými oblaky. Vše stupňovalo vycházející ranní zodiakální světlo a s ním Orion „vzhůru nohama“. Zkusil jsem pak na chvíli zabrat, ale místní obdoby cvrčků rachotící kousek ode mě a čerstvý vítr od východu mi to nedovolily. Kolem 5:30 už v letištní budově probíhala velká snídaně a začaly se stahovat první skupiny zájemců o pozorování mimořádného úkazu. Nás vesele pozdravil Ron, který oproti nám aspoň chvilku spal. Jeho připravená montáž už jen čekala na kýžený východ Slunce, který měl být zároveň poznamenán prvním „zákusem“ Měsíce do slunečního kotouče. Hana v noci v letištní budově (asi 400 metrů od našeho místa) ještě stihla dobít její notebook. Napíchla do něj všechny USB kabely od všech foťáků a už stačilo jen čekat.

Ron Royer dokonale připraven. Autor: Hana Druckmüllerová
Ron Royer dokonale připraven.
Autor: Hana Druckmüllerová
Jenže hvězdy jižní oblohy před rozbřeskem byly nejspíše tím posledním, co nám chtěla příroda velkoryse nabídnout. Asi hodinu před východem Slunce se ze západu přiřítila cirrovitá oblaka a z východního obzoru se přidala nasycenější oblačnost s viditelnými dešťovými proudy. Cirry houstly a do půl hodiny zavřely celou oblohu, zabarvily ji do šeda. V některých místech oblohy přeci zůstaly díry, ale zavíraly se, otevíraly se jiné, žádné dost na to, aby aspoň ukázaly, kde Slunce je. To v 7:05 vyšlo kdesi za neprosvitnou oponou a nedokázalo propašovat ani paprsek světla k našim očím. Čas plynul, částečná fáze pokračovala a Ron hlásil jen „To chce zázrak.“ Jeho první zatmění Slunce, které viděl, bylo až třetí, za nímž se vydal. Celkem jich však spatřil 12. Takže byl na podobný neúspěch připraven a nelámal si s tím hlavu. Hanča už tak veselá nebyla, ale trochu střízlivá z loňského neúspěchu v Číně ano. Rozhodně střízlivější jak já, neboť jsem konečně věděl, jak zatmění natočit na videokameru a měl jsem detailně připravený scénář k filmu o této expedici. Zuby nehty jsem si přál aspoň malou díru, aspoň na chvíli. Do toho nás navštívila novinářka s fotografem, že by ráda věděla, co tu děláme a odkud jsme. Neměl jsem při té náladě ji moc říkat, ale nakonec se dozvěděla, jak že se příroda podivně chová při totalitě. Redaktorka Rachel Reevesová se ještě divila, jak může být Hančino příjmení české, zní prý tak švýcarsky... Tuhle část si pamatujte, bude mít ještě dohru (v dalších dílech)...

Zbývalo 10 minut do totality a díry se trochu zvětšovaly. V nadhlavníku bylo skoro jasno, obloha získávala každou další minutu velmi podivný nádech. Slunce ale leželo asi jen 13° nad obzorem. Měsíční stín se sunul z jihozápadu. Do toho šel kolem Paul Swart a se svou žvýkačkou v puse a, i přes běžně kamennou tvář, teď neskrýval zklamání. Něco se dělo a bylo to dechberoucí. Ale nebylo to kýžené zatmění, pouze barvy oblohy. Mraky rychle černaly, zatímco cirry v nadhlavníku ještě svítily sněhově bílou barvou na kontrastně temném pozadí. 3 minuty do totality a naděje pořád žádná. Otázka byla, co vlastně fotit. Slunce ani nemáme nalezené ve zorném poli a dynamika světla i barev je spíše prací širokoúhlého foťáku. Tak jsem aspoň namířil na inkriminované místo videokameru, zaostřil na moře a nechal ji konat svou práci. Náhle se krutě setmělo a nám bylo jasné, že zatmění právě začalo. Někde tam u té malé díry vlevo v hustší oblačnosti. S triedrem v ruce jsem procházel mraky, či snad nespatřím v nějakém slabším z nich nevýrazný kotouček vnitřní sluneční koróny. V jasnu nad hlavou krásně svítil Jupiter a citelně zeslábl vítr. Kónus ticha. Tři minuty a osmnáct sekund ale utekly jak voda, obloha v nadhlavníku zesvětlala a bylo jasné, že měsíční stín se sune pryč. V tom se rychle rozsvítilo a já najednou spatřil v triedru skrz mraky malý světlý bod roztahující se do extrémně úzkého srpku. „Diamantový prsten,“ povídám anglicky. Bohužel ale bez koróny. A hned nato jakoby někdo mohutně foukl, se v místě Slunce začalo rychle vyjasňovat. Jako oranžové prsty, které roztahují oblačné peřiny, vypadaly mysteriózně vzhlížející paprsky světla mířící vějířovitě dolů do oceánu. O pár minut později se v místě Slunce vyjasnilo úplně...

Zatmění beznadějně ztracené za mraky (9x zrychleno; autor: P. Horálek)

Do toho se vracel Paul a s roztaženými prsty na pravé ruce a výrazným zklamáním ve tváři mi naznačil, že stačilo ještě pět minut. Pět minut, abychom měli zatmění v díře mezi mraky. Pak mě soucitně poplácal na rameno a šel k letištní budově. Těžko říct, jestli měl pravdu, protože celé to jasno po zatmění podle mého soudu nemálo ovlivnil samotný měsíční stín, který snížil teplotu v troposféře natolik, aby se nepříliš hustá kumulovitá oblaka částečně rozpadla. Spíš samotné zatmění mělo trvat déle. Být o dvě minuty delší, věřím, že bychom uspěli.

Co naplat. Smutek se nedal utajit, i když se s tím musí na takové expedici vždy počítat. Být to moje první zatmění Slunce v životě, byl bych šťastný jak blecha, protože ten úkaz i s těmi barvami oblohy a rozpadající se oblačností byl efektní až na půdu. Ale když už člověk ví, co od toho čeká, a pak to nedostane, smutek se prostě musí dostavit. Tiše jsem si proto lehl na karimatku a koukal triedrem na částečnou fázi po totalitě. Byla krásná, přímo v jasnu mezi dvěma velkými mraky. A pod ní ten oceán. Tolik jsem si přál, aby se to dalo vrátit. Říkal jsem si: „Ještě ne, ještě to přetočte, vraťte ten Měsíc zpátky.“ Ale chápu, že to dalších asi několik stovek, možná tisíc let (ne-li vůbec) umět nebudeme.

Chromosféra s protuberancemi na začátku totality. Autor: Constantinos Emmanouilidis
Chromosféra s protuberancemi na začátku totality.
Autor: Constantinos Emmanouilidis
Pak už následovalo jen zdlouhavé rozkládání a balení veškeré té techniky (přitom nás jednou stihl dohnat krátký déšť) a její odvoz za krásného slunného dne. Pokud existuje krutá kombinace, tak je to být smutný, unavený a ještě k tomu nachlazený bez hlasu. Absolutním dotažením celého toho depresivního pocitu byla zpráva, že Constantinos, který byl jen asi 3 km od nás na jihozápad, spatřil téměř 2 minuty totality v díře mezi mraky...

 

 

Zatmění na Mangaie v díře mezi mraky u vesnice Ara Moana
(skupina s Constantinosem Emmanouilidisem)

 

 

Zbytek dne byl ve znamení křesťanství. Místní kostely uspořádaly pozdní nedělní mše po zatmění, kterými oslavovaly tak obrovskou návštěvu lidí z celého světa. U kostelů se hodovalo a i přes neúspěch při zatmění si skoro každý této jedinečné chvíle vážil. Otec Ron (Royer), jak jej oslovovala jedna místní žena, která nás po ostrově velkoryse vozila, byl ve svém živlu a celý ceremoniál si náramně užíval.

Lidé na Mangaie jsou vůbec velmi silně nábožensky založení. Dokazuje to i tabulka hodnocení podobná té, kterou mívají děti na českých školách v přírodě kvůli každodennímu úklidu. Akorát, že tu se nehodnotí úklid, ale splnění všech každodenních náboženských aktivit od modlení se po účast na mši. Tabulka v té škole visí jen kousek od plánu, jak se správně chovat při příchodu cyklóny.

Zelený záblesk nad Pacifikem. Autor: Hana Druckmüllerová
Zelený záblesk nad Pacifikem.
Autor: Hana Druckmüllerová
K večeru, když jsem se procházel po stínem od Venuše proslaveném parkovišti, Slunce konečně zapadalo za rovný oceánský horizont. Jakoby se příroda chtěla omluvit, předvedla aspoň něco výjimečného. Kotouč vplouval níž a níž a až poslední kousek kotouče mizel za obzorem, rychle změnil barvu do zelena. V tom jsem zaslechl burácející potlesk a uvědomil jsem si, že lidé z naší skupiny úkaz viděli z nedaleké vyhlídky u venkovní jídelny. Jedinečný zelený záblesk...

  •  




Seriál

  1. VII. expedice SAROS (1): Úvod do svědectví z ráje
  2. VII. expedice SAROS (2): Dny prvních příjemných ran
  3. VII. expedice SAROS (3): Přeministrovaná Avarua a kopeček u nemocnice...
  4. VII. expedice SAROS (4): Laguna, šátky a ženy
  5. VII. expedice SAROS (5): Blízká setkání s Trumpetovou rybou
  6. VII. expedice SAROS (6): Vysmátý George, váhové limity a tanečnice
  7. VII. expedice SAROS (7): Raemaru aneb Hledej červený šátek
  8. VII. expedice SAROS (8): Mangaia znamená Mír
  9. VII. expedice SAROS (9): Den, který bych chtěl vymazat z paměti
  10. VII. expedice SAROS (10): Švýcaři a turecký Měsíc
  11. VII. expedice SAROS (11): Cross island a božský hlas
  12. VII. expedice SAROS (12): Bible a věda v obchodě s hudbou
  13. VII. expedice SAROS (13): Cesta domů a Aere Ra!


O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008, jejím vedoucím redaktorem se stal na jaře roku 2009. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Expedice


39. vesmírný týden 2016

39. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 26. 9. do 2. 10. 2016. Měsíc bude v novu. Venuše, Mars a Saturn najdeme večer stále jen nízko nad obzorem. Neptun a Uran můžeme pozorovat celou noc. Na ranní obloze můžeme před svítáním pozorovat kužel zvířetníkového světla do něhož před východem Slunce stoupá planeta Merkur a bude zde také srpek Měsíce.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Pradědovy Perseidy 2016

Píše se rok 258, 10. srpen. Na rošt nad horké uhlí je položen správce chrámové pokladny před několika dny popraveného papeže Sixta II a je opékán zaživa. Po chvíli volá: „Z jedné strany jsem již opečený, pokud mě chcete mít dobře udělaného, je čas mě otočit na druhou stranu.“ Toto utrpení podstoupil

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Venuše

Další informace »