Úvodní strana  >  Fotogalerie  >  Česká astrofotografie měsíce  >  2019  >  Září  >  OU4 v SH2-129

Česká astrofotografie měsíce - Září 2019

Roztáhnout stránkuZúžit stránku

OU4 v SH2-129

Uznání a copyright: Zdeněk Vojč (http://www.elara.cz)

Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2019 obdržel snímek

„Oliheň“, jehož autorem je Zdeněk Vojč

 

Opět uběhl měsíc a v emailových schránkách poroty soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, proběhla komunikační smršť. Z ní se nakonec vyloupla vítězná fotografie České astrofotografie měsíce za září roku 2019. A s ní i její autor, Zdeněk Vojč. Ten si za svůj cíl vybral nebeský objekt OU4, který je však znám i pod mnohem poetičtějším jménem „Oliheň“.

Již jsme si zvykli na to, že rozmanité astronomické objekty nalezneme v rozmanitých astronomických katalozích. Známe tak katalog Messierův (M), Nový všeobecný katalog (NGC), katalogy 2MASS, Abell, NED, SAO či třeba SDSS. Ovšem katalog OU se většině katalogů poněkud vymyká. Je spojen se jménem švýcarského amatérského astronoma Nicolase Outterse, který také mlhovinu Oliheň v roce 2011 objevil.

Tato velmi slabá mlhovina svítí modrozelenou emisí dvakrát ionizovaných atomů kyslíku. Celá mlhovina je obklopena červeně zářícím vodíkem, který tvoří další mlhovinu, tentokrát pojmenovanou Netopýr, katalogově pak Sh2-129. Na snímku z ní vidíme pouze nejvnitřnější část. Katalog Sh (Sharpless catalogue) obsahuje 313 emisních oblastí H II a poprvé byl vydán v roce 1953 se 142 objekty. Poslední edice vyšla v roce 1959 a obsahovala 312 objektů. Jejím autorem byl americký astronom Stewart Sharpless.

Mlhovina Oliheň, byť slabá, zabírá na obloze více než 1 stupeň, tedy 2 měsíční úplňky. Pokud se potvrdí předpoklad, že je spolu s mlhovinou Netopýr ve vzdálenosti 2300 světelných let, je její skutečný průměr 50 světelných let, čímž se řadí k největším bipolárním mlhovinám.

Podle posledních výzkumů se zdá, že Oliheň vznikla jako výsledek obrovského výronu plynu z centrální skupiny tří masivních hvězd, katalogizovaných jako HR8119, z nichž největší je 32 krát větší než naše Slunce. Emise kyslíku pak nastává v místech, kde vyvržený materiál koliduje s okolními plynnými oblaky. Označení HR je celým jménem Harvard Revised Photometry Catalogue a obsahuje všechny hvězdy jasnější než 6,5 magnitud na obou polokoulích oblohy.

Obě mlhoviny se nacházejí v souhvězdí Kefea, které sice u nás vůbec nezapadá, je tzv. cirkumpolárním souhvězdím, ovšem na obloze není příliš výrazné. Jeho nejjasnější hvězdou je Aldemarin (Alfa Kefea). Díky precesnímu pohybu Země bude okolo roku 7500 našeho letopočtu sloužit našim potomkům jako polárka.

Na závěr snad již jen gratulace k zaslouženému vítězství a ke krásnému a hlavně pracnému fotografickému úlovku Zdeňku Vojčovi.

Technické údaje a postup:

Místo pořízení: Hradce

Datum pořízení: 22.09.2019

Optika: TS150 f/6,2 + TS130Q f/5

Montáž: EQ8

Snímač: ASI094MC + ASI1600

Zpracování:

Snímky pořízeny v tandemu programem APT v režimu master-slave.
Post processing proveden v PixInsight.
Samostatné složení RGB a OIII snímků, následné prolnutí B a G kanálu s OIII pomocí PixelMath.

Štítky: ČAM
Přejít na kompletní výsledky


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »