Úvodní strana  >  Fotogalerie  >  Astronomický snímek dne  >  05. červenec 2019

Astronomický snímek dne (APOD) - 05. červenec 2019

Roztáhnout stránkuZúžit stránku

Sekvence zatmění z La Silla

Uznání a copyright: Petr Horálek / ESO

Cesta na vysokohorskou observatoř La Silla v chilské poušti Atacama byla také cestou úplného zatmění Slunce 2. července. Snímky na této kompozitní sekvenci byly pořizované v pravidelných intervalech před a po úplné fázi zatmění a na obrazu je také vidět jak tmavý stín Měsíce dopadal na jedny z nejpokročilejších dalekohledů na planetě Zemi. Snový pohled se dívá na západ k zapadajícímu Slunci a k blížícímu se stínu Měsíce. La Silla byla o něco severněji od středu dráhy stínu, takže nádherná jasné obloha v této oblasti je o něco jasnější k severu (vpravo).

Dodatek autora Petra Horálka: Když jsem v roce 2012 začal sepisovat knihu Tajemná zatmění, pochopitelně jsem narazil i na informaci, že v červenci 2019 se jedno sluneční zatmění odehraje nad observatoří La Silla. To mě ještě nikdo neznal. Byl jsem "ucho" pracující na ondřejovské hvězdárně jako pozorovatel v Evropské bolidové síti pod vedením skvělých astronomů, dr. Pavla Spurného a dr. Jiřího Borovičky. Věnoval jsem se zejména popularizaci astronomie a focení jsem měl jen jako únik od stereotypu při noční práci. Sledoval jsem další skvělé astronomy, jak se jim daří, a jeden z nich, Kamil Hornoch, byl v té době vyslán právě na observatoř La Silla. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že sám se na toto magické místo dostanu, navíc jako Fotovyslanec ESO, a budu přímo v první linii fotografů majících výsadní úkol zachytit pro ESO nejlepší záběry celé té nebeské šou, asi bych se mu jen vysmál. Ale člověk občas musí riskovat, a tak jsem i já o dva roky později učinil jeden risk - utekl jsem z Česka na Nový Zéland, sběrem ovoce si vydělal na snový výlet na Cookovy ostrovy (vše popsal ve své druhé knize Dobytí jižního hvězdnatého ráje), na popud své kamarádky Jany Polednikové zaslal několik obrázků i do ESO a o pár měsíců později byl zázračně vybrán jako onen první český fotovyslanec ESO. Se zbytkem peněz jsem se tak v roce 2015 vydal do Chile, abych i s nulou na kontě dokončil celou tu túru po světě a užil si observatoře ESO s myšlenkou, že se tam už nejspíš nikdy nepodívám. A že až se vrátím do Česka, holt se někde usadím, nebo budu žebrat na nádraží, ovšem jako ten nejšťastnější žebrák, neboť v hlavě budu mít stále vzpomínky na ten jedinečný rok, co jsem zažil. Ale ten risk se mi vyplatil zcela neočekávatelně. Snímky pro ESO se staly populární, spolupráce se prohloubila a před rokem jsem dostal na starost režii propagačního videa o letošním zatmění nad La Sillou. A pak přišla ta nejúžasnější otázka z vedení ESO: "A nechtěl byste se celé události zúčastnit? Potřebujeme dokumentaci do tiskových materiálů." A tak jsem se octl na La Sille znovu, tentokráte přímo proti úchvatnému nebeskému představení, obklopen všemožnými přístroji a mající dokonalý výhled. Když celá ta nebeská paráda skončila, vlhly mi oči štěstím. Před 7 lety jsem o tom jen psal v knize. Před pár okamžiky jsem toho byl součástí. Někdy stačí jen méně toužit či tlačit na pilu a více důvěřovat osudu. Pokud je splnění nějakého snu člověku opravdu souzeno, nakonec to vždycky dobře dopadne...

Seznam odkazů v popisu

  1. ESO.org: A 360 degree panorama of a unique cloudscape over La Silla
  2. Youtube.com: European Southern Observatory (ESO) Live Stream
  3. APOD: 2019-07-04 Ve stínu Měsíce
  4. ESO.org: 2019 total solar eclipse time-lapse, La Silla Observatory

Štítky: Tse, Timelapse


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »