Související stránky k článku Na úterní obloze zazářil velmi jasný bolid
Vysokoenergetické částice přicházející od Slunce jsou příčinou některých technologických problémů spojených s proměnami kosmického počasí. U Země však v této souvislosti registrujeme ještě další pozoruhodný jev – významně zvýšené zastoupení těžkých iontů v chemickém složení těchto urychlených částic. To jde na první pohled proti „zdravému rozumu“: Jak je možné, že těžší částice se urychlují snadněji než ty lehčí? Miroslav Bárta ze Slunečního oddělení ASU se podílel na dvou studiích, které se urychlováním iontů různých chemických prvků zabývají pomocí numerických simulací.
Denní bolid Morávka z roku 2000Ve středu 29. 8. 2012 přibližně v 18:09 SELČ, tedy za plného denního světla, proletěl velmi jasný meteor, tzv. denní bolid, nad severní částí území České republiky. Podle několika náhodných svědků tohoto úkazu, kteří nám podali o něm zprávu, jev trval několik sekund a byl pozorován severním až severovýchodním směrem od Prahy. Astronomický ústav AV ČR v Ondřejově vyzývá k zaslání pozorování.
Rentgenové dvojhvězdy jsou laboratořemi akrečních procesů probíhajících v okolí černých děr hvězdných hmotností. Studie publikovaná Anastasiyí Yilmaz pod vedením Jiřího Svobody z ASU ukazuje, že vlastnosti systémů určené z pozorování silně závisí na použitém interpretačním modelu.
Bolid z 10. srpna 1972
Většina meteoroidů, které vlétnou do zemské atmosféry, se během průletu rozpadne na menší části a ty zaniknou. Pozorujeme při tom běžný meteor, případně bolid. Pokud je těleso větší, z odolnějšího materiálu a nevstoupí příliš velkou rychlostí, může se stát, že některé jeho fragmenty dopadnou až na zemský povrch. Ty se pak nazývají meteority. Kromě těchto dvou možností, jak končí meteoroidy po setkání se zemskou atmosférou, může nastat ještě jedna, která je však velmi vzácná. Při ní se musí sejít zejména určitá vstupní rychlost, úhel, pod kterým těleso vnikne do atmosféry a také jeho hmotnost. Když se to podaří, takový objekt o atmosféru jen "škrtne", rozžhaví se, ztratí část hmoty, ale gravitačnímu působení odolá, vymaní se z něj a dále pokračuje na své cestě vesmírem. V angličtině se tato tělesa nazývají "Earth-grazing", v češtině by se asi daly použít výrazy "škrábači", "škrtači", "otírači", případně "lízači" Země.
Sluneční atmosféra je velice dynamická, obzvláště pokud budeme mluvit o jejích vyšších vrstvách – o chromosféře a koróně. Není divu, že zde pozorovatelé tu a tam pozorují výrazné struktury, které se vymykají svému okolí. Takovými útvary jsou například tzv. sluneční tornáda, jejichž název evokuje podobnost s těmi pozemskými – tedy divoce rotující sloupce plynu. Stanislav Gunár z ASU s dalšími kolegy z ASU i zahraničních institucí uvažovali, zda je tato analogie realistická.
Výbuch novy patří mezi jeden z jevů na obloze, který dokáže překvapit nejednoho astronoma. Nejcennější exempláře jsou takové, pro něž existují delší dobu trvající pozorování před výbuchem i po výbuchu. Takové dva systémy studoval v článku publikovaném v Astronomical Journal Vojtěch Šimon ze Stelárního oddělení ASU.
Pozdní vývojové fáze hmotných hvězd obestírá celá řada nevyřešených nejasností. Pozorování těchto hvězd často nesouzní s teoretickými modely, což komplikuje stanovení jejich parametrů a pozice na vývojovém diagramu. Julieta Sánchez Arias se v představované práci, která je první z řady publikací na toto téma, zabývala zevrubnou analýzou třech nadobřích hvězd.
Družicové fotometrické kombajny jsou dnes velmi úspěšnými přístroji pracujícími téměř automaticky, schopnými charakterizovat celou řadu hvězd současně s vysokým časovým rozlišením. Práce, na níž se podílel i Péter Németh ze Stelárního oddělení ASU, se zabývala charakterizací proměnných hvězd v neobvyklé otevřené hvězdokupě.
ESO neboli Evropská jižní observatoř, je ve světové astronomii skutečným esem. Provozuje nejvýkonnější soustavu dalekohledů na světě a staví budoucí největší dalekohled na Zemi. Česká republika je členským státem od roku 2007. V každé členské zemi Evropské jižní observatoře je určen zástupce pro propagaci a popularizaci ESO. V České republice pracuje dokonce tým několika lidí pod vedením Anežky Kabátové z Astronomického ústavu AV ČR. A právě odsud přichází nabídka finanční podpory.
Některé hvězdy jsou skutečně zvláštní a ještě raritnější je, pokud dvě neobvyklé hvězdy tvoří gravitací spjatý pár. Mezi takové patří proměnná hvězda Z Canis Majoris, která byla předmětem výzkumu vedeného Tiinou Liimets ze Stelárního oddělení ASU.
Gravitační pole přináší o objektech informace, které jsou často skryty přímému pozorování. Po úspěšné aplikaci aspektů (derivátů) gravitačního pole na nejrůznější struktury na Zemi i na Měsíci přichází tým Jaroslava Klokočníka z ASU s přehledem zajímavostí s praktickými geologickými a geofyzikálními aplikacemi na Marsu. Týkají se nejen celé planety jako kosmického tělesa, ale konkrétně i hypotetického paleo-oceánu na severní polokouli Marsu, sopečné zóny Tharsis, Údolí Marineru, maskonu v Isidis Planitia nebo impaktní pánve Hellas. Až neuvěřitelnou aplikací je test možného výskytu uhlovodíků (lidově chápaných především jako „ropa“).
Model aktivního galaktického jádra má v literatuře poměrně stabilní podobu. Supermasivní černá díra obklopená akrečním diskem, z něhož je díra soustavně nebo epizodicky krmena. Mohou být přítomny polární výtrysky. Výsledkem aktivity je specifický tvar spektrálního rozložení energie. Marcel Štolc a jeho kolegové si položili otázku, zda je možné pouze ze vzhledu spektra usoudit na nepravidelnosti akrečního disku, zejména, jsou-li v něm přítomny mezery.
Charakterizace trojrozměrného rozložení látky a hvězd ve vzdálených galaxií je jedním z důležitých cílů galaktického výzkumu. Pierre Vermot a další pracovníci Oddělení galaxií a planetárních systémů ASU vyvinuli novou metodiku, která umožňuje solidně modelovat vlastnosti vzdálených galaxií na základě pozemních pozorování.
Hvězdy vznikají z rozsáhlých molekulových oblaků, ne však osamoceně, ale v celých hnízdech. Jakmile se zformují, přirozeně vytvářejí zpětný vliv na plyn ve svém okolí, ať již prostřednictvím své gravitace, nebo prostřednictvím hvězdného větru a záření. Takto zpětně ovlivňují svoji porodnici a mění rychlost tvorby hvězd. Autoři představované práce v čele s Michalisem Kourniotisem z ASU parametricky studovali hned několik scénářů takového zpětného vlivu s pomocí numerické simulace.
Jiří Štěpán ze Slunečního oddělení ASU se podílel na zajímavé studii poukazující na možné problémy v analýze polarimetrických pozorování slunečních protuberancí. V práci autoři demonstrují, že pokud se pro analýzu použije příliš zjednodušující model vzniku spektrální čáry hélia v infračervené oblasti spektra, odvozené parametry popisující stav magnetického pole v protuberanci mohou být podceněny nebo přeceněny i o několik řádů.
Jedním z vedlejších objevů družicových hledačů exoplanet bylo odhalení velmi mohutných erupcí u hvězd podobných Slunci. A vlastně i u hvězd mnohem teplejších než je Slunce, u nichž se takové jevy neočekávaly. Olga Maryeva z ASU stála v čele týmu, který se věnoval monitoringu hvězdy HD 36030 s cílem odhalit původ u ní pozorovaných erupcí.
Černé díry ve vesmíru zahaluje celá řada tajemství. Jistě je to i proto, že informace o jejich vlastnostech získáváme jen zprostředkovaně. Odborníci, mimo jiné z Oddělení galaxií a planetárních systémů ASU, ověřovali, zda je možné s pomocí rentgenové polarimetrie získané družicí IXPE určit vlastnosti černých děr v rentgenových dvojhvězdách.
Byl to první test možné planetární obrany před možnými důsledky drtivého dopadu kosmické planetky na Zemi. 26. září 2022 přesně v 23:14 světového času narazila do tělesa Dimorphos sonda DART. Předpovědi možných výsledků byly různé a hodnocení přichází nyní v sérii článků přijatých k publikaci v prestižním časopise Nature. Jeden z těchto článků si nyní představme podrobněji.
Martin Jelínek, Jan Štrobl a René Hudec z ASU a studentka Alžběta Maleňáková z Astronomického ústav Univerzity Karlovy byli součástí rozsáhlého mezinárodního týmu, který se věnoval velmi podrobnému studiu dvou zajímavých záblesků záření gama. V práci se zabývají jednak popisnými vlastnostmi, ale hlavně se autoři snažili určit, co bylo jejich původcem a jaké mechanismy hnaly jejich energetické výtrysky.
Tlak okolního prostředí je jedním z důležitých faktorů, který ovlivňuje vývoj galaxií v rámci hustých galaktických kup. V tomto ohledu je jednou z nejzkoumanějších galaxií ESO 137-001. Pavel Jáchym z ASU přispěl k poznání kinematiky plynu v plynných ohonech této galaxie.
