Od té doby, co prezident Kennedy při svém projevu vytyčil pro Ameriku cíl přistát na Měsíci a vyhrát tak vesmírný závod s tehdejším Sovětským svazem, tak NASA usilovně pracovala na programu Apollo (někdy označovaném také jako projekt Apollo), v rámci kterého mělo dojít ke splnění onoho cíle. Než budeme mluvit o samotné misi Apollo 11, tak si musíme zrekapitulovat, co všechno této misi předcházelo.
Díky nedávným objevům malých měsíců Saturnu a Jupiteru známe v naší Sluneční soustavě už téměř tři stovky přirozených satelitů, obíhajících své planety. Mohlo by se tedy zdát, že v tak velkém počtu oběžnic snadno najdeme i dvojníka našeho Měsíce. To se nám ale nejspíš nikdy nepodaří, protože způsob vzniku věrného kosmického souseda naší planety, se i podle nejnovějších poznatků jeví jako zcela mimořádný.
Země je unikátním tělesem ve Sluneční soustavě: má velké množství vody a relativně velký Měsíc, který stabilizuje rotační osu naší planety. Oba parametry jsou nezbytné pro vývoj a udržení života na Zemi. Vědci nyní dospěli k závěru, že se podstatné zásoby vody dostaly na naši planetu právě v době vzniku zemského souputníka.
Více než jedno století se astronomové dohadují nad otázkou vzniku souputníka Země – našeho Měsíce. Avšak výzkumníci z Yale University a z Japonska říkají, že znají odpověď. Nová studie publikovaná 29. 4. 2019 v časopise Nature Geoscience vypracovaná ve spolupráci s geofyzikem z Yale University, kterým byl Shun-ichiro Karato, nabízí vysvětlení.
Až do doby zhruba před deseti roky se astronomové domnívali, že mají docela dobrou představu o tom, jak Země začala společnou existenci s Měsícem. Avšak pozdější a mnohem přesnější měření všechno změnila a vědci se stále potýkají s vyřešením tohoto problému. Jako součást nové práce vědecký tým, jehož členem byl i kosmochemik Nicolas Dauphas z University of Chicago, uskutečnil doposud největší výzkum izotopů kyslíku v měsíčních horninách a objevil malé, ale měřitelné, rozdíly ve složení Měsíce a Země.
Publikované umělecké ztvárnění představuje horký a roztavený Měsíc vynořující se z útvaru v podobě obří rotující koblihy z vypařené horniny nazvané „synestia“, která se vytvořila při srážce dvou těles planetárních rozměrů. Synestia je znázorněna v procesu kondenzace plynů a následného vytváření planety Země. Tento nový model odpovídá na nevyřešenou otázku při vysvětlování původu Měsíce, proč je jeho složení srovnatelné se Zemí. To dosavadní teorie do detailu nevyřešily.
Země absolvovala krátce po svém vzniku větší počet velkých kolizí s asteroidy, jejichž důsledkem byl vznik několika menších měsíců obíhajících kolem mladé planety. Jejich postupným splynutím došlo k vytvoření současné přirozené družice – Měsíce. Nové počítačové simulace tak změnily ještě nedávnou představu vědců, že ke vzniku Měsíce vedla v minulosti jedna gigantická vesmírná kolize.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 28. 4. do 4. 5. 2025. Měsíc je v novu a bude dorůstat do první čtvrti, takže jej uvidíme na večerní obloze. Večer můžeme pozorovat Jupiter a Mars, ráno kromě jasné Venuše ještě slabý Saturn (bez prstence). Aktivita Slunce je střední. Sonda Lucy provedla průzkum a poslala fotografie planetky Donaldjohanson. Před 125 lety se narodil Jan Hendrik Oort, který předpověděl existenci sférického oblaku kometárních jader.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2025 obdržel snímek „Slunce očima i vodíkem“, jehož autory jsou astrofotografové Michal Šrejber a Marek Tušl Zatmění Slunce již od pradávna vzbuzovalo v našich předcích mnohdy i divoké představy o tom, co se vlastně na obloze děje.
výřez Leo Triplet (známý také jako M66 Group) je malá skupina galaxií vzdálena asi 35 milionů světelných let v souhvězdí Lva. Tato galaxie se skládá ze spirálních galaxií M65, M66 a NGC 3628
