Sluneční skvrny jsou lidstvu známy již po staletí. Za jakých podmínek se ale formuje jejich penumbra a co tomu předchází? Na tyto otázky hledala odpověď Marta García-Rivas ze Slunečního oddělení ASU.
Marta García-Rivas publikovala studii, v níž na případu extrémního typu sluneční skvrny ukazuje, že nedávno objevené Jurčákovo kritérium pro definici stabilní hranice umbry platí i v tomto případě.
Sluneční astronomové pod vedením Jana Jurčáka z ASU pozorovali a analýzovali přerod sluneční póry v osamocenou penumbru. Tento unikátní materiál pozorovaný japonskou kosmickou observatoří Hinode přináší nové znalosti, popisující vliv magnetického pole na vznik a vývoj penumbry.
Přestože jsou skvrny na Slunci známy již od starověku a v Evropě jsou pravidelně sledovány od dob vynálezu dalekohledu, jsou neustále obestřeny řadou tajemství. Prozatím např. vůbec není jasné, jak vypadá struktura magnetického pole tvořícího skvrnu pod úrovní viditelného povrchu. Má charakter tlusté monolitické silotrubice, nebo vypadá jako svazek menších trubiček, takže připomíná svazek špaget? Stejně tak není úplně zřejmé, za jakých podmínek a proč vzniká kolem jádra (umbry) skvrny její okrajový lem (penumbra). Právě na poslední jmenovaný problém se zaměřil Jan Jurčák z AsÚ ve spolupráci s kolegy z Kiepenheuerova Institutu pro sluneční fyziku z německého Freiburgu.
Aktuální předpověď počasí nám na nadcházející dny slibuje možnost, pokud ne zcela jasné oblohy, alespoň protrhanou oblačnost. A právě to nám dává zajímavou příležitost k neobvyklému astronomickému pozorování. Svoji pozornost upřeme k naš nejbližší hvězdě - ke Slunci.
Planety obíhající kolem pulsarů patří k nejpodivnějším světům, které astronomové znají. Jak mohou vzniknout u objektů, jež prošly katastrofickou explozí supernovy? Nová studie ukazuje, že jednou z možností je gravitační „krádež“ planet z cizích hvězdných soustav. Přestože takové zachycené planety zpočátku obíhají po chaotických drahách, numerické simulace naznačují, že některé systémy se mohou během miliard let překvapivě uklidnit a stát se dlouhodobě stabilními. Diplomovou práci s tímto tématem vypracoval Matyáš Fuksa z MFF UK pod vedením Václava Pavlíka a Vladimíra Karase z ASU a Stevena Shorea z Univerzity v Pise.
Dubnové Slunce se svou aktivitou příliš nepředvedlo. Aby si trochu zlepšilo reputaci, zamířila část jeho odvržené hmoty směrem k Zemi a způsobila polární záři viditelnou i nad jinak přesvětlenou Prahou. Ačkoli nebylo pozorováno příliš zajímavých událostí, počet skvrn je srovnatelný s maximem předchozího cyklu. Nastává tedy logická otázka: Jak blízko jsme k maximu 25. cyklu sluneční aktivity?
Zelené hrášky a borůvkové galaxie patří k nejextrémnějším galaxiím v dnešním vesmíru. Jsou malé, kompaktní a překotně vytvářejí nové hvězdy. Nová studie vedená astronomy z ASU ukazuje, že tyto objekty žijí převážně v osamělých oblastech kosmu, daleko od hustých galaktických seskupení. Výsledek naznačuje, že jejich mimořádná hvězdotvorba není obvykle spouštěna srážkami galaxií, ale spíše přísunem dosud nezpracovaného plynu.
Fotografie sluneční skvrny pořízená pomocí pozemního dalekohledu NSF’s Daniel K. Inouye Solar Telescope zřetelně ukázala potenciál teleskopu a jeho souboru nejmodernějších vědeckých přístrojů k možnosti způsobit revoluci ve sluneční astronomii. Fotografie sluneční skvrny byla pořízena 28. 1. 2020 dalekohledem při použití přístroje Wave Front Correction, publikována byla teprve nedávno.
Meteory obvykle vnímáme jako jednotlivé světelné stopy na obloze. Víme, že v některých fázích roku jich je více, přičemž tyto tzv. meteorické roje jsou reprezentovány tělísky, která mají společný původ v jednom mateřském tělese. Ve výjimečných případech se však zdá, že meteory někdy přicházejí ve „shlucích“ – skupinách fragmentů jednoho tělesa, které se rozpadlo krátce před vstupem do atmosféry. Analýza těchto vzácných jevů umožňuje nahlédnout do procesů rozpadu meteoroidů v blízkosti Země a odhaluje, jaké fyzikální mechanismy za nimi stojí.
Tolik nadšení z jedné sluneční skvrny, to by normálně bylo až pobuřující. Ale v době minima aktivity je potěšitelné, že aktivní oblast, která zapadla před 14 dny, a kde bylo několik pěkných skvrn, se nyní vrací zpoza odvrácené strany a ukazuje nám stále pěknou skvrnu, asi třikrát větší, než naše Země. Za její zmizení i návrat může rotace Slunce. Trvá přibližně 28 dní, než se otočí kolem dokola. Ale v různých šířkách je to různě dlouho.
Mnoho hvězd na obloze a mění jas téměř dokonale sinusově. V mnoha případech je však obtížné až nemožné určit, který z mnoha jevů je příčinou těchto ukázkově pravidelných změn. Nová studie, která je výsledkem magisterského projektu Emy Šipkové pod vedením Marka Skarky z ASU, ukazuje, že za těmito zdánlivě jednoduchými změnami se často skrývá překvapivě složitý příběh, v němž hrají hlavní roli dvojhvězdy, hvězdné skvrny i pulzace.
Aktivní oblast je označení oblasti na Slunci, v níž se vlivem silných lokálních magnetických polí projevuje výrazná sluneční činnost. Zpočátku zde vznikají flokulová pole, ve kterých se později objevují sluneční skvrny, krátce trvající protuberance, sluneční erupce, eruptivní protuberance, koronální kondenzace a další projevy sluneční činnosti.
Erupce slunečních filamentů jsou považovány za základ výronů hmoty do koróny, známých jako CME, které mohou ovlivňovat i kosmické počasí v okolí Země. Tyto erupce však ne vždy skončí úspěšným výronem hmoty do meziplanetárního prostoru. Nová studie ukazuje, že za „neúspěšnými erupcemi“ filamentů stojí jemná rovnováha mezi magnetickými silami a gravitací – a že jejich následné kmitání může být klíčem k pochopení dynamiky sluneční koróny.
Srážka sondy DART s měsíčkem Dimorphos byla historickým experimentem planetární obrany. Cílem bylo otestovat, jak se změní oběžná doba tohoto tělesa. Nová studie, na níž se podílel i Petr Pravec z ASU ukazuje, že její dopady sahají ještě dál, než se čekalo – neovlivnila totiž jen oběžnou dráhu měsíčku, ale dokonce i rotaci samotného mateřského tělesa Didymos. Jak je to možné?
Erupce, nejenergetičtější projevy sluneční aktivity, již řadu let nejsou jen doménou sluneční fyziky. Před více než dekádou byly tyto jevy přesvědčivě prokázány též na jiných osamocených hvězdách chladných spektrálních typů na hlavní posloupnosti. Ale co více, jejich odvozené energie o mnoho řádů přesahovaly energie erupcí slunečních. Jenže právě výpočet celkové energie hvězdné erupce je založen na předpokladech, které nemusejí v realitě vůbec nastávat. Petr Heinzel s kolegy z Polska navrhuje vylepšenou metodu pro hodnocení parametrů hvězdných erupcí.
Pavel Spurný a Jiří Borovička z Oddělení meziplanetární hmoty ASU detailně studovali výjimečný případ meteoru ze známého roje Geminid. Tento konkrétní bolid vstoupil do zemské atmosféry rychlostí přes 35 km/s, pronikl výrazně hlouběji než jakýkoli jiný dosud dobře zdokumentovaný meteor patřící k tomuto meteorickému roji a částečně přežil až k dopadu na zemský povrch. Srovnání s jinými exempláři ukazuje, že jde o skutečně výjimečnou událost zaznamenanou objektivními pozorováními.
Některé partie vývoje vesmíru jsou stále opředeny celou řadou otázek. Tak například pozorujeme velmi hmotné velmi staré galaxie, tzv. modrá monstra, v nichž se zřejmě nachází výrazně méně prachu, než by odpovídalo předpokládanému kosmickému vývoji. Na tuto problematiku se zaměřil tým vědců s návrhem modelu, který by nízké zastoupení prachu přirozeně vysvětlil. Mezi nimi i Santiago Jiménez z Oddělení galaxií ASU.
Novy jsou jedním z nejzajímavějších jevů, které nám současná pozorovací astronomie nabízí. Již nějakou dobu nejsou tyto jevy sledovány jen v naší Galaxii, ale jsou dostupné i pozorováním galaxií dalších, například M31 v Andromedě. Kamil Hornoch z ASU je jedním z pionýrů této disciplíny a stal se v tomto oboru známým už jako amatérský astronom. V současnosti je nejúspěšnějším lovcem nov v cizích galaxiích a není tedy divu, že se stal spoluautorem impaktovaného článku, který se zabývá statistikou vlastností hvězd, které ve vedlejší velké galaxii vybuchly jako novy.
Mezinárodní vědecký tým, jehož součástí byl i Michal Dovčiak z ASU, se zabýval měřením rentgenových spekter a polarizovaného záření přicházejícího od rentgenové dvojhvězdy GRS 1739-278. Tento systém podle výsledků představované studie obsahuje černou díru s hmotností asi šestnácti hmotností Slunce, která rotuje téměř maximální dovolenou rychlostí. Kvůli rychlé rotaci lze v měřeních identifikovat významný příspěvek tzv. vratného záření, které je důsledkem silných jevů obecné relativity v blízkosti černé díry.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 13. 7. do 19. 7. 2026. Měsíc bude v novu. Večer je nízko na západě Venuše a Měsíc se k ní přiblíží v pátek večer. Ráno je vidět Saturn se slabým Neptunem a nízko nad severovýchodem už i Mars a Uran. Aktivita Slunce je nyní nízká. Vyhledat můžeme kometu 10P/Tempel 2 a jednu z mnoha supernov v malé galaxii poblíž Velkého vozu. Čínský nosič CZ-10B má znovupoužitelý první stupeň, který hned napoprvé úspěšně přistál. SpaceX finišuje testy Super Heavy Starship směrem k testovacímu letu, který se může uskutečnit už v noci na čtvrtek. Před 60 lety probíhala testovací mise Gemini 10 a vzpomínáme rok narození prvního Američana na oběžné dráze, Johna Glenna.
Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2026 obdržel snímek Jakuba Kuřáka a Martina Maška „Kometa R3 PANSTARRS v Orionu“ „Uprostřed léta, kolem sedmnáctého dne měsíce července, se na nebi znenadání zrodila hvězda nesmírné velikosti a nádhery. Žádný z tehdy žijících lidí nikdy nespatřil nic, co
