Vzájemná interakce galaxií v rámci galaktických kup je zdrojem nesčetných témat pro kvalitní výzkum. Pavel Jáchym z ASU, společně s kolegy ze zahraničních institucí, studoval plyn v galaxii D100 z kupy Coma v souhvězdí Vlasy Bereniky, jež za sebou nechává dlouhý a úzký ohon plynu, který byl dynamicky vytržen přímo z galaxie. Pozorování ukazují, že v tomto ohonu překvapivě převažuje molekulární plyn.
Dvě zdánlivě nenápadné modré hvězdy ukrývají zajímavou záhadu. V jejich okolí byly objeveny rozsáhlé mlhoviny, přestože samotné hvězdy nevypadají jako objekty, u nichž bychom jejich existenci očekávali. Nová podrobná studie hvězd PY Gem a HD 253659 ukazuje, že nejde o stárnoucí velmi hmotné hvězdy, ale spíše o rychle rotující hvězdy typu Be. Jejich okolní struktury tak mohou být důsledkem epizodického vyvrhování hmoty a vytváření hvězdných disků – a nikoli známkou pokročilého stadia hvězdného vývoje.
Až velmi bohatý pozorovací materiál pořízený různými nejmodernějšími technikami měření v oboru stelární astronomie umožnil rozklíčovat podstatu proměnné hvězdy ν Geminorum. Petr Hadrava a Mauricio Cabezas z ASU byli členy rozsáhlého mezinárodního týmu, který odhalil, že tato hvězda je ve skutečnosti hierarchickou trojhvězdou, kde vnější složkou je tzv. Be hvězda.
Horké hvězdy spektrálního typu B jsou trvalým zájmem výzkumu pracovníků Stelárního oddělení ASU. Některé z těchto hvězd jsou obklopeny rozsáhlými obálkami plynu a prachu, které mají pravděpodobně formu disku. Vznik těchto obálek není ani zdaleka vyjasněn. Grigoris Maravelias a Michaela Kraus z ASU vedli studii zabývající se hned osmi takovými hvězdami s cílem hledat mezi nimi podobnosti.
V práci postavené na podrobných spektroskopických měření z dalekohledu Gemini studovali stelární odborníci pětici velmi hmotných hvězd v galaxii M33 a jejich vývojový stav. Pokročilé vývojové fáze velmi hmotných hvězd jsou spojeny s epizodami ztráty hmoty prostřednictvím nestabilit. Klíčem ke správnému určení vývojového stádia je správný popis složení a geometrie vyvržené okolohvězdné hmoty společně se spolehlivým určením hvězdných parametrů.
Michaela Kraus z ASU byla hlavní autorkou studie detailně analyzující B[e] hvězdu LHA 120-S73 z Velkého Magellanova mračna. V práci autoři ukazují, že disk kolem této hvězdy je zřejmě velmi strukturovaný a dost možná připomíná prstence obřích planet. Autoři dále naznačují, že se v „mezerách“ v disku možná vyskytují „pastýřské“ planety.
Nový výzkum týmu profesora Civiše z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského odhaluje možný zdroj vody na Zemi. Ta mohla vzniknout na povrchu meteoritů bombardováním hvězdným (a v našem případě také slunečním) větrem. Příspěvek hvězdného větru ke vzniku vody na povrchu tzv. oxidických minerálů byl právě publikován v prestižním časopise Astrophysical journal.
Spektrum meteoru je často jediným zdrojem informací o složení tělesa, které vstupuje do zemské atmosféry. Chemické složení je pak z pozorovaného záření odvozováno na základě fyzikálního modelu. Práce, kterou vedla Adriana Pisarčíková z ASU, proto využívá laboratorní „umělé meteory“ a podrobný model přenosu záření, aby posoudila, jak moc je používaná metodika interpretace spekter meteorů úspěšná v popisu původního materiálu. Výsledky ukazují, že při odpařování se jednotlivé prvky neuvolňují rovnoměrně: těkavý sodík a draslík se do plazmové stopy dostávají velmi snadno, zatímco hořčík je oproti železu výrazně potlačen a žáruvzdorné prvky, jako je hliník, vápník nebo titan, se za daných laboratorních podmínek prakticky neuvolňují.
Médii proběhla zpráva, že vědci z NASA našli na Měsíci vodu. Přesněji na sluncem ozářené straně Měsíce, která se zdála být zcela vyprahlá. I to není tak úplné. Vědci už dříve pomocí kosmických sond a družic Měsíce pozorovali stopy vodíku, ale nebylo jisté, zda se vyskytuje v podobě molekul vody. Speciální létající infračervená observatoř SOFIA nyní tyto stopy vody potvrdila během pozorování kráteru Clavius. Ten je jedním z největších kráterů viditelných ze Země na jižní polokouli Měsíce. Jedná se tak o objev vody v místech, kde se jí moc velké množství, pokud vůbec nějaké, neočekávalo. Hlavní místa výskytu jsou totiž v trvale zastíněných kráterech, jaké najdeme například v okolí jižního pólu Měsíce, kde se vyskytuje v podobě ledu.
Opakované výbuchy novy nezanechávají v okolí hvězdy jen jednotlivé rozpínající se obálky. Při každé další erupci narazí právě vyvržená hmota do pozůstatků předchozích výbuchů a vytváří nové rázové vlny, které plyn zahřívají na miliony stupňů. Trojrozměrné počítačové simulace nyní ukázaly, jak se takový složitý systém vyvíjí během více než jednoho století a jak se jeho historie otiskuje do rentgenového záření.
Při pohledu z vesmíru na hladinu oceánu to vypadá, že Země je téměř celá zaplavená vodou. Avšak naše rodná planeta je téměř pouští v porovnání s některými dalšími tělesy Sluneční soustavy, pokud jde o celkové množství kapalné vody na Zemi vzhledem k její velikosti. Například Jupiterův měsíc Europa, který je dokonce menší než náš Měsíc a je pokryt silnou ledovou kůrou. Na základě výzkumů Europy kosmickými sondami však bylo zjištěno, že obsahuje asi dvakrát více vody než Země. Dokonce i maličké Pluto může mít oceán téměř tak velký, jako má naše planeta.
Sluneční skvrny nejsou jednolité oblasti silného magnetického pole. Jejich tmavá jádra mohou přetínat světlé pásy, takzvané světelné mosty, v nichž se znovu prosazuje konvekce běžná v oblastech bez magnetického pole. Nová pozorování pěti takových mostů ukazují, jak přesně síla a orientace magnetického pole řídí velikost, jas a rychlost pohybů plazmatu v těchto strukturách. Současně upřesňuje podmínky pro výskyt velkých granulí, které jsou ve světelných mostech relativně vzácné.
Představa průniku vody na povrch měsíce EuropaAutor: NASA/JPL-Caltech Na základě informací získaných pomocí velkého dalekohledu na V. M. Keck Observatory (California Institute of Technology – Caltech) astronomové Mike Brown – známý jako „zabiják Pluta“ vzhledem k objevu těles Kuiperova pásu, což nakonec vedlo k degradování Pluta z kategorie planet a Kevin Hand (Jet Propulsion Laboratory – JPL) nalezli velmi silné důkazy, které potvrzují, že slaná voda z rozsáhlého podpovrchového oceánu na Jupiterově měsíci Europa si opravdu nachází cestu k průniku na povrch.
Akreční disky kolem černých děr bývají nejčastěji studovány s využitím modelu, podle nějž se turbulentní transport momentu hybnosti řídí zjednodušeným předpokladem konstantní viskozity. Tento empirický zákon má svůj původ v úvahách ze 70. let minulého století a na jeho základě bylo analyzováno mnoho zajímavých systémů. Autoři představované práce, mezi nimi i Jiří Horák z Oddělení galaxií ASU, analýzou několika nezávislých relativistických magnetohydrodynamických simulací odhalují překvapivě univerzální průběh tohoto transportu, avšak opouštějí představu stálé viskozity. Představují a testují jednoduchý vztah, který tento průběh popisuje a který by mohl zpřesnit modely záření akrečních disků a pomoci lépe interpretovat pozorování černých děr.
Rádiové záření je jedním ze základních diagnostických nástrojů popisujících dění v aktivních procesech na Slunci, zejména erupcích. Některé typy záblesků jsou běžné, jiné se objevují jen zřídka, a to je činí zajímavými. Takzvané pomalu kladně driftující sluneční rádiové záblesky patří mezi ty exotické, jejichž původ dosud nebyl spolehlivě vysvětlen. Mezinárodní tým vědců poprvé vytvořil model, který propojuje skutečná pozorování Slunce s detailními numerickými simulacemi od globální struktury magnetického pole až po mikroskopické děje v plazmatu a pracovníci ASU byli u toho. Výsledky ukazují, že tyto rádiové záblesky pravděpodobně vznikají působením elektronových svazků šířících se podél magnetických smyček ve sluneční koróně.
Jak vlastně vznikají hvězdokupy a proč se některé oblaky plynu promění jen v několik procent hvězd, zatímco jiné dokážou přetavit většinu své hmoty do hvězdné populace? Nová studie především českých astronomů z Oddělení galaxií ASU ukazuje, že jedním z klíčových faktorů může být chemické složení mezihvězdného plynu. Pomocí rozsáhlého souboru numerických modelů autoři zjistili, že v prostředích chudých na těžší prvky může hvězdotvorba probíhat déle, být účinnější a vést ke vzniku mimořádně hmotných hvězdokup. Výsledky mohou pomoci vysvětlit vznik kulových hvězdokup v raném vesmíru i nová pozorování z kosmického dalekohledu JWST.
Planety obíhající kolem pulsarů patří k nejpodivnějším světům, které astronomové znají. Jak mohou vzniknout u objektů, jež prošly katastrofickou explozí supernovy? Nová studie ukazuje, že jednou z možností je gravitační „krádež“ planet z cizích hvězdných soustav. Přestože takové zachycené planety zpočátku obíhají po chaotických drahách, numerické simulace naznačují, že některé systémy se mohou během miliard let překvapivě uklidnit a stát se dlouhodobě stabilními. Diplomovou práci s tímto tématem vypracoval Matyáš Fuksa z MFF UK pod vedením Václava Pavlíka a Vladimíra Karase z ASU a Stevena Shorea z Univerzity v Pise.
Zelené hrášky a borůvkové galaxie patří k nejextrémnějším galaxiím v dnešním vesmíru. Jsou malé, kompaktní a překotně vytvářejí nové hvězdy. Nová studie vedená astronomy z ASU ukazuje, že tyto objekty žijí převážně v osamělých oblastech kosmu, daleko od hustých galaktických seskupení. Výsledek naznačuje, že jejich mimořádná hvězdotvorba není obvykle spouštěna srážkami galaxií, ale spíše přísunem dosud nezpracovaného plynu.
Meteory obvykle vnímáme jako jednotlivé světelné stopy na obloze. Víme, že v některých fázích roku jich je více, přičemž tyto tzv. meteorické roje jsou reprezentovány tělísky, která mají společný původ v jednom mateřském tělese. Ve výjimečných případech se však zdá, že meteory někdy přicházejí ve „shlucích“ – skupinách fragmentů jednoho tělesa, které se rozpadlo krátce před vstupem do atmosféry. Analýza těchto vzácných jevů umožňuje nahlédnout do procesů rozpadu meteoroidů v blízkosti Země a odhaluje, jaké fyzikální mechanismy za nimi stojí.
Mnoho hvězd na obloze a mění jas téměř dokonale sinusově. V mnoha případech je však obtížné až nemožné určit, který z mnoha jevů je příčinou těchto ukázkově pravidelných změn. Nová studie, která je výsledkem magisterského projektu Emy Šipkové pod vedením Marka Skarky z ASU, ukazuje, že za těmito zdánlivě jednoduchými změnami se často skrývá překvapivě složitý příběh, v němž hrají hlavní roli dvojhvězdy, hvězdné skvrny i pulzace.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 26. 10. do 1. 11. 2026. Měsíc bude v pondělí v úplňku, v noci na středu 28. října projde Plejádami a v neděli 1. listopadu bude v poslední čtvrti. Večer je vidět Saturn, ráno Mars s Jupiterem v přímce s Regulem. Venuše byla 24. října v dolní konjunkci a na ranní obloze se objeví extrémně nízko již koncem týdne jako Jitřenka. Slunce je klidné. Japonská sonda MMX se úspěšně vydala k Marsovým měsícům. Před 90 lety proběhl první úspěšný test raketového motoru v JPL.
Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče „LDN 1251“ Hluboko v souhvězdí Cefea, v oblasti oblohy bohaté na mezihvězdný prach a plyn, se nachází objekt označený jako LDN 1251. Na první pohled připomíná prázdnou, téměř černou skvrnu na pozadí vzdálených hvězd. Ve
Průchod měsíčních paprsků inverzní vrstvou atmosféry a její vliv na deformaci okraje kotouče. Lom světla v atmosféře zase odděluje zelenou složku pozorovatelnou v horní části kotouče a červenou složku viditelnou ve spodní části při přechodu do rudého záblesku.
