Dvojice kosmických sond vypuštěných na takzvanou velkou cestu k vnějším planetám v roce 1977 také příhodně směřuje ve směru slunečního pohybu vůči okolním hvězdám. O 35 let později se zdá, že se Voyager 1 blíží k hranici sluneční heliosféry a mezihvězdného prostoru. Heliosféra...
Voyager 1 byl vypuštěn v roce 1977 a nyní je asi 12 světelných hodin, neboli 90 astronomických jednotek (AJ) od Slunce, což činí tuto kosmickou sondou nejvzdálenějším vyslancem lidstva ve vesmíru. Voyager 1 je nyní daleko za drahami vnějších planet a předpokládá se, že právě vstupuje do...
Kde končí vliv Slunce? Nikdo si není jistý. Za drahami Neptuna a Pluta se rozpíná oblast, která se nazývaná heliosféra, kde pokračuje dominance slunečního magnetického pole a částic ze slunečního větru. Povrch, kde rychlost slunečního větru klesá pod rychlost zvuku se...
Dvojice kosmických sond vypuštěných na takzvanou velkou cestu k vnějším planetám v roce 1977 také příhodně směřuje ve směru slunečního pohybu vůči okolním hvězdám. O 35 let později se zdá, že se Voyager 1 blíží k hranici sluneční heliosféry a mezihvězdného prostoru. Heliosféra...
Voyager 1 byl vypuštěn v roce 1977 a nyní je asi 12 světelných hodin, neboli 90 astronomických jednotek (AJ) od Slunce, což činí tuto kosmickou sondou nejvzdálenějším vyslancem lidstva ve vesmíru. Voyager 1 je nyní daleko za drahami vnějších planet a předpokládá se, že právě vstupuje do...
Kde končí vliv Slunce? Nikdo si není jistý. Za drahami Neptuna a Pluta se rozpíná oblast, která se nazývaná heliosféra, kde pokračuje dominance slunečního magnetického pole a částic ze slunečního větru. Povrch, kde rychlost slunečního větru klesá pod rychlost zvuku se...
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 12. 10. do 18. 10. 2026. Dorůstající Měsíc se objeví na večerní obloze a v neděli 18. října nastane první čtvrt. Na ranní obloze Mars dokončuje průchod hvězdokupou M44 (Jesličky). Nedaleko je Jupiter. Saturn je po opozici vidět celou noc. Venuše a Merkur zůstávají objekty pro denní pozorování. Slunce je aktivní, 10. října zasáhl Zemi výron koronální hmoty a vyvolal silnou geomagnetickou bouři a polární záře byla slabě vidět i z Česka. Z ISS se vrátila posádka Crew-12 a jihokorejská raketa Nuri vynesla družice NEONSAT. Před 50 lety skončil neúspěchem let Sojuzu 23.
Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“ 12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé
NGC 6888 (také známá jako mlhovina Srpek nebo Caldwell 27) je emisní mlhovina v souhvězdí Labutě vzdálená od Země přibližně 4 700 světelných let. Objevil ji William Herschel 15. září 1792. Mlhovina je tvořena rychlým hvězdným větrem z Wolfovy–Rayetovy hvězdy s označením WR 136 (HD 192163), který se sráží s pomaleji se pohybující obálkou, kterou hvězda odvrhla, když se stala rudým obrem před zhruba 250 000 lety. Výsledkem srážky je obálka a dvě rázové vlny, jedna se šíří směrem ven a druhá dovnitř. Vlna šířící se dovnitř zahřívá hvězdný vítr na teploty, při kterých vyzařuje rentgenové záření. Je to objekt s malou plošnou jasností a nachází se přibližně 2,5 stupně jihozápadně od hvězdy Sadr (γ Cygni). Při pozorování velmi pomůže astronomický mlhovinový filtr (UHC nebo OIII). Za příznivých podmínek je možné objekt s pomocí filtru zahlédnout i v dalekohledu o průměru pouhých 80 mm. Větší dalekohledy (200 mm a větší) odhalí srpkovitý tvar, který se podobá znaku euro, díky čemuž se mlhovině někdy říká anglicky „Euro sign nebula“. Ústřední hvězda WR 136 má hvězdnou velikost 7,5 a je tak pozorovatelná i triedrem. Během pár tisíciletí se plyn tvořící mlhovinu rozptýlí do okolí a mlhovina tak vyhasne. Samotná hvězda WR 136 však během 100 tisíc let vybuchne jako supernova a vytvoří tak novou ještě působivější mlhovinu
