Od té doby, co prezident Kennedy při svém projevu vytyčil pro Ameriku cíl přistát na Měsíci a vyhrát tak vesmírný závod s tehdejším Sovětským svazem, tak NASA usilovně pracovala na programu Apollo (někdy označovaném také jako projekt Apollo), v rámci kterého mělo dojít ke splnění onoho cíle. Než budeme mluvit o samotné misi Apollo 11, tak si musíme zrekapitulovat, co všechno této misi předcházelo.
Díky nedávným objevům malých měsíců Saturnu a Jupiteru známe v naší Sluneční soustavě už téměř tři stovky přirozených satelitů, obíhajících své planety. Mohlo by se tedy zdát, že v tak velkém počtu oběžnic snadno najdeme i dvojníka našeho Měsíce. To se nám ale nejspíš nikdy nepodaří, protože způsob vzniku věrného kosmického souseda naší planety, se i podle nejnovějších poznatků jeví jako zcela mimořádný.
Země je unikátním tělesem ve Sluneční soustavě: má velké množství vody a relativně velký Měsíc, který stabilizuje rotační osu naší planety. Oba parametry jsou nezbytné pro vývoj a udržení života na Zemi. Vědci nyní dospěli k závěru, že se podstatné zásoby vody dostaly na naši planetu právě v době vzniku zemského souputníka.
Více než jedno století se astronomové dohadují nad otázkou vzniku souputníka Země – našeho Měsíce. Avšak výzkumníci z Yale University a z Japonska říkají, že znají odpověď. Nová studie publikovaná 29. 4. 2019 v časopise Nature Geoscience vypracovaná ve spolupráci s geofyzikem z Yale University, kterým byl Shun-ichiro Karato, nabízí vysvětlení.
Až do doby zhruba před deseti roky se astronomové domnívali, že mají docela dobrou představu o tom, jak Země začala společnou existenci s Měsícem. Avšak pozdější a mnohem přesnější měření všechno změnila a vědci se stále potýkají s vyřešením tohoto problému. Jako součást nové práce vědecký tým, jehož členem byl i kosmochemik Nicolas Dauphas z University of Chicago, uskutečnil doposud největší výzkum izotopů kyslíku v měsíčních horninách a objevil malé, ale měřitelné, rozdíly ve složení Měsíce a Země.
Publikované umělecké ztvárnění představuje horký a roztavený Měsíc vynořující se z útvaru v podobě obří rotující koblihy z vypařené horniny nazvané „synestia“, která se vytvořila při srážce dvou těles planetárních rozměrů. Synestia je znázorněna v procesu kondenzace plynů a následného vytváření planety Země. Tento nový model odpovídá na nevyřešenou otázku při vysvětlování původu Měsíce, proč je jeho složení srovnatelné se Zemí. To dosavadní teorie do detailu nevyřešily.
Země absolvovala krátce po svém vzniku větší počet velkých kolizí s asteroidy, jejichž důsledkem byl vznik několika menších měsíců obíhajících kolem mladé planety. Jejich postupným splynutím došlo k vytvoření současné přirozené družice – Měsíce. Nové počítačové simulace tak změnily ještě nedávnou představu vědců, že ke vzniku Měsíce vedla v minulosti jedna gigantická vesmírná kolize.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 5. 5. do 11. 5. 2025. Měsíc po první čtvrti dorůstá k úplňku. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars procházející Jesličky. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je střední, ale potěší nyní největší skvrna roku 2025. Nastává maximum roje Éta Aquarid. Evropská raketa Vega-C vynesla družici Biomass pro výzkum výměny oxidu uhličitého mezi lesy a atmosférou. Raketa Atlas V vynesla první operační družice sítě Kuiper. Falcon 9 nyní dokáže vynést až 29 Starlinků V2 mini.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu
Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules. Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov. M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty. Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats 28.4.2025 až 1.5.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
