Od té doby, co prezident Kennedy při svém projevu vytyčil pro Ameriku cíl přistát na Měsíci a vyhrát tak vesmírný závod s tehdejším Sovětským svazem, tak NASA usilovně pracovala na programu Apollo (někdy označovaném také jako projekt Apollo), v rámci kterého mělo dojít ke splnění onoho cíle. Než budeme mluvit o samotné misi Apollo 11, tak si musíme zrekapitulovat, co všechno této misi předcházelo.
Díky nedávným objevům malých měsíců Saturnu a Jupiteru známe v naší Sluneční soustavě už téměř tři stovky přirozených satelitů, obíhajících své planety. Mohlo by se tedy zdát, že v tak velkém počtu oběžnic snadno najdeme i dvojníka našeho Měsíce. To se nám ale nejspíš nikdy nepodaří, protože způsob vzniku věrného kosmického souseda naší planety, se i podle nejnovějších poznatků jeví jako zcela mimořádný.
Země je unikátním tělesem ve Sluneční soustavě: má velké množství vody a relativně velký Měsíc, který stabilizuje rotační osu naší planety. Oba parametry jsou nezbytné pro vývoj a udržení života na Zemi. Vědci nyní dospěli k závěru, že se podstatné zásoby vody dostaly na naši planetu právě v době vzniku zemského souputníka.
Více než jedno století se astronomové dohadují nad otázkou vzniku souputníka Země – našeho Měsíce. Avšak výzkumníci z Yale University a z Japonska říkají, že znají odpověď. Nová studie publikovaná 29. 4. 2019 v časopise Nature Geoscience vypracovaná ve spolupráci s geofyzikem z Yale University, kterým byl Shun-ichiro Karato, nabízí vysvětlení.
Až do doby zhruba před deseti roky se astronomové domnívali, že mají docela dobrou představu o tom, jak Země začala společnou existenci s Měsícem. Avšak pozdější a mnohem přesnější měření všechno změnila a vědci se stále potýkají s vyřešením tohoto problému. Jako součást nové práce vědecký tým, jehož členem byl i kosmochemik Nicolas Dauphas z University of Chicago, uskutečnil doposud největší výzkum izotopů kyslíku v měsíčních horninách a objevil malé, ale měřitelné, rozdíly ve složení Měsíce a Země.
Publikované umělecké ztvárnění představuje horký a roztavený Měsíc vynořující se z útvaru v podobě obří rotující koblihy z vypařené horniny nazvané „synestia“, která se vytvořila při srážce dvou těles planetárních rozměrů. Synestia je znázorněna v procesu kondenzace plynů a následného vytváření planety Země. Tento nový model odpovídá na nevyřešenou otázku při vysvětlování původu Měsíce, proč je jeho složení srovnatelné se Zemí. To dosavadní teorie do detailu nevyřešily.
Země absolvovala krátce po svém vzniku větší počet velkých kolizí s asteroidy, jejichž důsledkem byl vznik několika menších měsíců obíhajících kolem mladé planety. Jejich postupným splynutím došlo k vytvoření současné přirozené družice – Měsíce. Nové počítačové simulace tak změnily ještě nedávnou představu vědců, že ke vzniku Měsíce vedla v minulosti jedna gigantická vesmírná kolize.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 9. 3. do 15. 3. 2026. Měsíc bude v poslední čtvrti. Za soumraku už je dobře vidět Venuše, naopak Saturn je již jen pro nadšence. Merkur, Mars a Neptun nejsou vidět vůbec. Vysoko na večerní obloze jsou slabý Uran a výrazný Jupiter. Aktivita Slunce nízká, ale jsou na něm nějaké skvrny. Večer je na obloze dvojice slabých komet Wierzchos a MAPS, ráno nabízí R3 PanSTARRS a 24P/Schaumasse. Kromě večerního zvířetníkového světla nabízí tmavá březnová noc i možnost vidět téměř všechny objekty Messiérova katalogu, což někteří amatéři podnikají jako celonoční pozorovací maraton. Raketa SLS nakonec použije v budoucnu nový horní stupeň z rakety Vulcan místo vyvíjeného EUS. Falcon 9 vynáší jednu várku Starlinků za druhou, výjimkou bude start s družicí EchoStar XXV. Od ISS odletěla první z nových japonských zásobovacích lodí HTV-X. Před 245 lety objevil William Herschel planetu Uran.
Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2026 obdržel snímek Karla Sandlera s názvem „Jupiter, přechod měsíce Io a jeho stínu“ Pohlédneme-li v současné době na noční oblohu, pravděpodobně nás zaujme jasný objekt, nacházející se nyní v souhvězdí Blíženců. Nejedná se o žádnou jasnou hvězdu.
LDN 1622 – Boogeyman Nebula Na tejto snímke je zachytená temná hmlovina LDN 1622, známa aj pod prezývkou Boogeyman Nebula. Nachádza sa v oblasti súhvezdia Orión a jej typický tvar vytvára dojem temnej postavy vystupujúcej z červeného vodíkového pozadia. Nejde o objekt, ktorý svieti vlastným svetlom. Tmavé štruktúry tvoria husté oblaky medzihviezdneho prachu, ktoré pohlcujú a tienia svetlo hviezd aj žiariaceho plynu za nimi. Práve kontrast medzi tmavou prachovou hmotou a jemne žiariacou emisnou hmlovinou robí z LDN 1622 jeden z najzaujímavejších objektov tejto časti oblohy. V takýchto oblakoch sa ukrýva materiál, z ktorého v budúcnosti môžu vznikať nové hviezdy. Fotografovanie podobných objektov je náročné najmä preto, že jemné prechody medzi prachom a slabou hmlovinou vyžadujú dostatok kvalitných dát aj citlivé spracovanie. Tento objekt som fotil už koncom roka, no pre neustále inverzné počasie, odhalenú chybu v firmware filtrového kolesa a dokonca aj zlé kalibračné snímky som nebol spokojný s výsledkom. A keďže máme prekvapujúco jasné noci, tak som sa k nemu vrátil a nafotil ho nanovo. A som s týmto výsledkom oveľa viac spokojný Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Baader SHO UltraHighspeed F2 3,5-4nm, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 115x180sec. R, 106x180sec. G, 106x180sec. B, 171x120sec. L, 90x600sec Halpha, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 27.1. až 7.3.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
