Vnitřní terestrické planety se vytvořily nejdříve, zdědily podstatné množství radioaktivního hliníku 26Al a tudíž se roztavily, vytvořily železné jádro a velmi rychle se zbavily plynu v podobě velkého množství jejich prvotních těkavých látek. Planety ve vnějších oblastech Sluneční soustavy zahájily akreci později a kromě toho s menším množstvím radiogenního ohřevu, a proto si udržely převahu zpočátku jimi soustředěných těkavých látek.
Kde se zrodily planety Jupiter a Saturn? Nová práce pod vedením astronoma Matt Clementa z Carnegie Institution for Science vedla k odhalení pravděpodobných původních pozic planet Jupiter a Saturn. Tato zjištění zlepšují naše chápání sil, které stanovily neobvyklou architekturu naší Sluneční soustavy včetně katapultování další planety, která kdysi obíhala v prostoru mezi planetami Saturn a Uran. To zajišťuje, že pouze malé kamenné planety, jako je Země, se zformovaly uvnitř dráhy planety Jupiter.
Opakující se srážky s trpasličí galaxií Sagittarius mohly spustit hlavní epizody vzniku hvězd v naší Galaxii – Mléčné dráze, z nichž jedna se přibližně shoduje s obdobím vzniku Sluneční soustavy zhruba před 4,7 miliardami roků. Vyplývá to z analýzy dat, která v posledních letech pořídila evropská astrometrická družice Gaia.
Výzkum nepatrných zrníček kosmického prachu – starších než Sluneční soustava – vrhnul nové světlo na problematiku vzniku našeho planetárního systému. Mezihvězdné částice velikostí srovnatelné s mikroby, které mají svůj původ v explozi novy před více než 4,5 miliardami roků, byly objeveny uvnitř meteoritu nalezeného v Antarktidě skupinou vědců z NASA (National Aeronautics and Space Administration).
Dvojice astronomů z Université de Bordeaux navrhla novou teorii k vysvětlení původu hlavního pásu planetek ve Sluneční soustavě. Jejich článek byl publikován v časopise Science Advances. Sean Raymond a Andre Izidoro v něm popsali svoji teorii a co všechno zjistili, když se pokusili modelovat vývoj naší planetární soustavy.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 16. 3. do 22. 3. 2026. Měsíc bude v novu. Večer je už dobře vidět Venuše. Jupiter a Uran jsou večer vysoko i za tmy. Ráno se začne objevovat velmi nízko Merkur. Aktivita Slunce je nízká, ale v období rovnodennosti jsou v severských státech vidět pěkné polární záře i díky rychlému slunečnímu větru z koronálních děr. Večer nám slábne kometa Wierzchos a zjasňuje špatně viditelná MAPS, ráno nabízí rychle zjasňující R3 PanSTARRS. Kromě večerního zvířetníkového světla nabízí tmavá březnová noc i možnost vidět téměř všechny objekty Messiérova katalogu, tedy doslova pozorovací maraton. 20. března nám Slunce překročí nebeský rovník a začne astronomické jaro. NASA oznámila přípravy na start mise Artemis II 1. dubna. Vývoz SLS již tento týden. Firefly Aerospace úspěšně otestovala vylepšený nosič Firefly Alpha. K ISS se přeci jen ještě v březnu má vydat nákladní Progress MS-33. Opravy na Bajkonuru jsou prý u konce. Před 100 lety začaly testy kapalinových raket.
Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2026 obdržel snímek Karla Sandlera s názvem „Jupiter, přechod měsíce Io a jeho stínu“ Pohlédneme-li v současné době na noční oblohu, pravděpodobně nás zaujme jasný objekt, nacházející se nyní v souhvězdí Blíženců. Nejedná se o žádnou jasnou hvězdu.
Snímek zachycuje hvězdu Alcyone (\eta Tauri), nejjasnějšího člena slavné otevřené hvězdokupy Plejády (M45) v souhvězdí Býka. Alcyone je horký modrobílý obr, který září přibližně 2 400krát svítivěji než naše Slunce a nachází se ve vzdálenosti zhruba 440 světelných let. Hvězda je obklopena jemným mezihvězdným prachem, který odráží její intenzivní modré světlo a vytváří tak charakteristickou reflexní mlhovinu typickou pro celou tuto hvězdokupu.
