Související stránky k článku Výzkumy v ASU AV ČR (317): Výbuchy prvních hvězd vymetly prach z mladých galaxií: nové vysvětlení záhadně průzračného raného vesmíru
Na dvou uvedených fotografiích je temná galaxie Dragonfly 44. Snímek vlevo byl pořízen v rámci přehlídky Sloan Digital Sky Survey (SDSS). Ve viditelném světle jsou pozorovatelné pouze sotva patrné šmouhy. Snímek vpravo představuje dlouhou expozici pomocí dalekohledu Gemini, jednoho z nejvýkonnějších dalekohledů na světě, odhalující velké protáhlé objekty. K pořízení snímku byl použit spektrograf Gemini Multi-Object Spectrograph (GMOS). Galaxie Dragonfly 44 je při své velké hmotnosti velmi slabá a skládá se téměř výhradně z temné hmoty.
Na Měsíci existuje voda. Samozřejmě pod povrchem. A to nikoli jen vázaná v minerálech nebo zachycená v hlubokém stínu kráterů, ale i ve formě vodního ledu v měsíčním regolitu, hlavně v blízkosti pólů a dokonce i jako podzemní jezera. Nová studie českých vědců přináší důkazy o výrazných rozdílech mezi polárními a nepolárními oblastmi Měsíce a identifikuje konkrétní místa, kde je pro výskyt vody větší pravděpodobnost.
Publikovaný snímek, který pořídil Hubbleův kosmický dalekohled HST, ukazuje spirální galaxii NGC 4845, která je od Země vzdálena více než 65 miliónů světelných roků. Na obloze se promítá do souhvězdí Panny (Virgo). Orientace galaxie zřetelně odhalila pozoruhodnou spirální strukturu galaxie: plochý a skvrnitý prachový disk obklopující jasnou galaktickou výduť.
Asteroidy nemusejí být jen osamělými poutníky Sluneční soustavou – některé jsou tvořeny více velikostně srovnatelnými tělesy, jiné mají své malé měsíčky, a další tvoří složité systémy měsíců se dvěma i více tělesy. Nová studie, u níž byli i pracovníci Oddělení meziplanetární hmoty ASU, se zaměřila na málo známou skupinu asteroidů s družicemi obíhajícími na velmi vzdálených drahách. Tyto tzv. „velmi široké binární systémy“ (VWBA, z anglického very wide binary asteroids) představují extrém v dynamice asteroidů a mohou odhalit klíčové stopy o jejich původu, vývoji, i o kolizní historii rané Sluneční soustavy.
Přehlídkový dalekohled ESO/VISTA se zaměřil na skupinu dosud skrytých hmotných galaxií, které existovaly ve vesmíru již krátce po jeho vzniku. Vědcům se s jeho pomocí podařilo objevit a zkoumat více těchto galaxií než kdykoliv předtím. Zjistili tak, kdy poprvé se obří galaxie ve vesmíru objevily.
Co kdyby černé díry nebyly jedinými extrémními objekty ve vesmíru? Nejnovější studie ukazuje, jak skalární a elektromagnetická pole ovlivňují gravitaci kompaktních objektů. Poukazuje tak na možnou existenci tzv. nahých singularit a upozorňuje na nečekané důsledky pro pohyb světla a překvapivé vlastnosti oběžných drah hmoty v jejich okolí. Jiří Horák z ASU byl hlavním autorem článku, který zkoumá možnosti detekce různých typů exotických objektů na základě speciálních vlastností oběžného pohybu, které se mohou projevit v přímém pozorování rentgenového záření akrečních disků, které tyto objekty zpravidla obklopují.
Radioteleskop ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) pro milimetrovou a submilimetrovou oblast elektromagnetického záření astronomové použili k pozorování těch nejvzdálenějších oblaků plynu - materiálu pro formování hvězd, jaké se dosud podařilo zachytit v normálních galaxiích v mladém vesmíru. Tato nová pozorování vědcům umožní začít zkoumat, jakým způsobem se první galaxie utvářejí a jak pomohly rozptýlit ‚kosmickou mlhu‘ v období reionizace vesmíru. Vůbec poprvé se totiž tyto galaxie podařilo pozorovat jako něco více než jen slabé skvrnky.
Modří veleobři – hvězdy mnohonásobně větší a hmotnější než Slunce – procházejí dramatickými proměnami během svého života. Nová studie využívající družici TESS zkoumá, jak se tyto hvězdy vyvíjejí a jaké informace lze vytěžit z jejich proměnlivosti. Díky podrobné analýze jednačtyřiceti těchto hvězd získáváme nové poznatky o jejich vnitřní stavbě, rotaci, pulsacích i záhadném šumu nízkých frekvencí, jehož původ stále uniká jistému vysvětlení.
Poprvé v historii jsou astronomové schopni ukázat, jak před miliardami let vyhasínala tvorba hvězd v "mrtvých galaxiích". Dalekohledy VLT (ESO) a HST (NASA/ESA) odhalily, že tři miliardy let po Velkém třesku tyto galaxie stále tvořily hvězdy na svých periferiích, ale už ne ve svém nitru. Zdá se, že tvorba hvězd začala utichat v jádrech galaxií a postupně mizela i ve vnějších částech. Výsledky pozorování byly publikovány 17. dubna 2015 v časopise Science.
Jak se ve skvrnách na Slunci pohybují jasné útvary zvané penumbrální zrna, a co tento pohyb říká o vnitřní dynamice a magnetickém poli Slunce? Nová studie pomocí pokročilé počítačové simulace nabízí odpovědi, které rozšiřují výsledky předchozích pozorování a odhalují, jak složitý a proměnlivý je život penumbrálních zrníček.
Kolidující dvojice spirálních galaxií NGC 6240Autor: NASAAstronomové využili vesmírnou observatoř Chandra X-ray Observatory k detailnímu výzkumu obrovského oblaku horkého plynu obklopujícího dvojici kolidujících spirálních galaxií. Tento nezvykle velký rezervoár o rozpětí zhruba 300 000 světelných roků obsahuje zásobu plynů o hmotnosti více než 10 miliard Sluncí. Plyn zahřátý na teplotu více než 7 miliónů kelvinů intenzivně září v rentgenovém oboru elektromagnetického spektra.
Astronomové díky vesmírné observatoři XMM-Newton poprvé potvrdili přítomnost aktivního galaktického jádra (AGN) v tzv. „zeleném hrášku“ – zvláštním typu trpasličí galaxie s překotnou tvorbou hvězd. Tato objevná studie ukazuje, že i méně zářivé černé díry mohly hrát klíčovou roli při reionizaci raného vesmíru a poskytuje tak cenný pohled na růst černých děr v jeho prvních epochách.
Galaxie M 106 na snímku z HSTAutor: NASAHubblův kosmický dalekohled HST – s malou pomocí amatérských astronomů – pořídil jeden z nejlepších snímků blízké spirální galaxie Messier 106 (zkráceně M 106). Od Země je vzdálena 23,5 miliónu světelných roků. Galaxie M 106 je jednou z nejjasnějších a nejbližších spirálních galaxií vzhledem k Mléčné dráze. Její poloha se promítá do souhvězdí Honicích psů. Je známa také jako galaxie NGC 4258.
Ne všechny hvězdy se chovají přesně podle kolonky, do níž spadají. Některé z hvězd například vykazují anomálie v chemickém složení, takové označujeme jako chemicky pekuliární. Marek Skarka ze Stelárního oddělení ASU vedl tým, který studoval hned dvojici chemicky pekuliárních hvězd v systému 50 Draconis. Práce ukazuje, že jde o velmi zajímavý systém, v němž se uplatňuje hned několik neobvyklých fyzikálních procesů.
Objev prvotních galaxií v raném vesmíruAutor: NASAPomocí Hubblova kosmického dalekohledu HST astronomové objevili dosud nepozorovanou populaci prvotních galaxií v počtu sedmi objektů, které se zformovaly před více než 13 miliardami roků v době, kdy stáří vesmíru bylo menší než 3 % jeho současného věku. Doposud nejhlubší pohled HST do vesmíru tak poskytl první statisticky významný vzorek galaxií, které nám sdělují, jak hojný byl jejich výskyt v době, kdy se tyto první galaxie zformovaly.
Prach hraje zásadní roli v mezihvězdném prostředí, ovlivňuje vznik hvězd a planetárních systémů, ale také interakci se supernovami. Jaký osud čeká prachové částice po hvězdných erupcích a explozích supernov? Nová studie pomocí pokročilých numerických simulací zkoumá, jak různé faktory – včetně geometrie okolního prostředí a načasování výbuchu – určují, zda prach přežije, nebo bude zničen. Výsledky ukazují, že prach může být odolnější, než se dříve myslelo, a jeho osud závisí na složitém propojení fyzikálních procesů.
galaxie J2240 - eso1249Autor: CFHT/ESO/M. SchirmerPozorování provedená dalekohledem VLT pomohla identifikovat vzácný nový typ galaxie
Tisková zpráva Evropské jižní observatoře (049/2012): Na základě pozorování provedených pomocí dalekohledů ESO/VLT, Gemini South a CFHT (Canada-France-Hawaii Telescope) byla objevena nová třída galaxií. Díky svému neobvyklému vzhledu dostaly tyto objekty přezdívku ‚zelené fazole‘ (green bean galaxy). Patří k nejvzácnějším objektům ve vesmíru a září intenzivním světlem, které emituje okolí jejich monstrózní centrální černé díry.
Jedna z hlavních otázek současné astronomie je, jak se planety kolem hvězd dostávají na své pozorované oběžné dráhy, které jsou mateřské hvězdě mnohem blíže, než pozorujeme v naší Sluneční soustavě. K rozřešení této záhady může přispět výzkum sklonů oběžných drah exoplanet. Některé studie ukazují, že oběžné dráhy exoplanet mohou být různě orientované vůči rotačním osám mateřských hvězd, což pravděpodobně souvisí s jejich dynamickou historií. Planet, u nichž je taková informace známa, však není mnoho, a každá další je důležitým střípkem do skládačky vývoje planetárních systémů. Jiří Žák z ASU vedl studii, která měřila sklon oběžných drah exoplanet pomocí tzv. Rossiterova-McLaughlinova efektu. Tyto poznatky pomáhají pochopit, jak planetární soustavy vznikají a vyvíjejí se v průběhu milionů let. Významně přispívají i k debatě o stabilitě a obyvatelnosti exoplanetárních systémů.
Objev nejvzdálenější galaxie ve vesmíruAutor: NASA, ESA, M. Postman and D. Coe (STScI), and the CLASH TeamSpojením možností dvou kosmických observatoří NASA, kterými jsou Hubble Space Telescope a Spitzer Space Telescope, společně s jedním přírodním jevem, kterým je vesmírná gravitační čočka, astronomové ustanovili nový rekord a objevili doposud nejvzdálenější galaxii ve vesmíru.
Modelování pozdních fází vývoje velmi hmotných hvězd je jednou z největších astrofyzikálních výzev současnosti. Navíc jen omezená dostupnost reálných pozorovacích dat činí pokusy o modelování ještě složitějšími, protože je velmi obtížné teoretické výsledky ověřit na skutečných datech. I proto je velmi zajímavou studie Michalise Kourniotise přijatá k publikaci v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Práce se zabývala opravdu zvláštní hvězdou s označením HD 144812.
