Cygnus X-1 je jednou z nejznámějších rentgenových dvojhvězd v naší Galaxii. Tato soustava se skládá z masivního modrého nadobra a neviditelného společníka, který je považován za černou díru. Dvojhvězda je sledována dlouhodobě celou řadou přístrojů. Maïmouna Brigitte z Oddělení galaxií ASU studovala...
Tento teleskopický pohled rámuje jasnou emisní oblast v rovině naší galaxie Mléčné dráhy v souhvězdí Labutě (Cygnus), které je bohaté na mlhoviny. Červeně zářící mračno mezihvězdného plynu a prachu má populární název mlhovina Tulipán a dá se také nalézt v katalogu z roku 1959 od astronoma Stewarta...
Toto teleskopické zorné pole na výšku míří do roviny naší Galaxie Mléčné dráhy do na mlhoviny bohatého souhvězdí Labutě (Cygnus). To nejjasnější mračno zářícího mezihvězdného plynu a prachu má populární název mlhovina Tulipán a nachází se také v katalogu z roku 1959 od astronoma Stewarta...
Co se děje s hmotou, která padá do energetické černé díry? V případě Cygnus X-1 se možná trochu té hmoty opravdu dostane dovnitř. Plyn, který padá dovnitř se nejprve sráží nejen sám se sebou, ale i s akrečním diskem materiálu, který víří kolem černé díry. Výsledkem může...
Je to černá díra? Asi ano. Binární soustava hvězd Cygnus X-1 obsahuje jednoho z nejlepších kandidátů na černou díru. Tato soustava byla objevena díky tomu, že je jedním z nejjasnějších rentgenových zdrojů na obloze a září tak jasně, že ji detekovaly již první rakety, které nesly kamery...
Tento rozsáhlý (1° široký) teleskopický pohled zabírá rovinu naší Mléčné dráhy v na mlhoviny bohatém souhvězdí Labutě (Cygnus). Je zaměřen na jasnou vodíkovou emisní oblast zaznamenanou v katalogu z roku 1959 astronomem Stewartem Sharplessem jako Sh2-101. Mlhovina vzdálená asi 8000...
Cygnus X-1 je jednou z nejznámějších rentgenových dvojhvězd v naší Galaxii. Tato soustava se skládá z masivního modrého nadobra a neviditelného společníka, který je považován za černou díru. Dvojhvězda je sledována dlouhodobě celou řadou přístrojů. Maïmouna Brigitte z Oddělení galaxií ASU studovala...
Tento teleskopický pohled rámuje jasnou emisní oblast v rovině naší galaxie Mléčné dráhy v souhvězdí Labutě (Cygnus), které je bohaté na mlhoviny. Červeně zářící mračno mezihvězdného plynu a prachu má populární název mlhovina Tulipán a dá se také nalézt v katalogu z roku 1959 od astronoma Stewarta...
Toto teleskopické zorné pole na výšku míří do roviny naší Galaxie Mléčné dráhy do na mlhoviny bohatého souhvězdí Labutě (Cygnus). To nejjasnější mračno zářícího mezihvězdného plynu a prachu má populární název mlhovina Tulipán a nachází se také v katalogu z roku 1959 od astronoma Stewarta...
Co se děje s hmotou, která padá do energetické černé díry? V případě Cygnus X-1 se možná trochu té hmoty opravdu dostane dovnitř. Plyn, který padá dovnitř se nejprve sráží nejen sám se sebou, ale i s akrečním diskem materiálu, který víří kolem černé díry. Výsledkem může...
Je to černá díra? Asi ano. Binární soustava hvězd Cygnus X-1 obsahuje jednoho z nejlepších kandidátů na černou díru. Tato soustava byla objevena díky tomu, že je jedním z nejjasnějších rentgenových zdrojů na obloze a září tak jasně, že ji detekovaly již první rakety, které nesly kamery...
Tento rozsáhlý (1° široký) teleskopický pohled zabírá rovinu naší Mléčné dráhy v na mlhoviny bohatém souhvězdí Labutě (Cygnus). Je zaměřen na jasnou vodíkovou emisní oblast zaznamenanou v katalogu z roku 1959 astronomem Stewartem Sharplessem jako Sh2-101. Mlhovina vzdálená asi 8000...
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové
The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4
