Související stránky k článku Denní bolid z 29. 8. 2012 - závěrečná informace
Údajné místo dopadu Čejlabinského meteoritu v čebarkulském jezeře.Autor: Ria.ru.Je pravděpodobné, že v případě pádu bolidu v Rusku jde o nejsilnější zásah kosmickým tělesem od roku 1908. Po události byla nalezena v blízkém čebarkulském jezeře kruhová díra v ledu. Oblast prý zajistila policie a zkoumá se, zda ji způsobilo dopadnuvší těleso, případně zda se zde nachází jeho pozůstatky. Zatím se nepovedlo žádné pozůstatky tělesa najít. Časová souhra s průletem planetky 2012 DA14 je čistě náhodná, obě tělesa mají diametrálně odlišné dráhy ve Sluneční soustavě. Ohledně události jsme položili pár otázek odborníkovi zkoumajícímu planetky na Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově, Mgr. Petru Scheirichovi, Ph. D..
Meteorický roj Geminid, který je aktivní především v první polovině prosince každého roku, je považován za dlouhodobě nejaktivnější meteorický roj. Jeho mateřským tělesem není kometa, jak bývá obvyklé, ale planetka Phaethon. To samo o sobě vzbuzuje mnoho otázek. Tým odborníků z Oddělení meziplanetární hmoty ASU studoval mechanickou pevnost Geminid, aby se dozvěděl více o materiálu, z něhož jsou složeny.
Stopa čeljabinského bolidu.Autor: Screen Grab.Páteční dramatické ráno 15. února 2013 z Ruska už zaplnilo internet tak houfně, že nemáte šanci nenarazit na nějaké zajímavé video z čeljabinské události. Meteorit Čerkabul, jak si patrně jev získá oficiální pojmenování, byl často spojován i s večerním průletem planetky 2012 DA14 kolem Země toho dne. Jak se ovšem ukazuje, dráhy těles jsou odlišné, tělesa tedy spolu nijak nesouvisí a jde jen o jednu obří náhodu. Rozhodně si však můžete celou čeljabinskou událost s námi znovu připomenout a zrekapitulovat z několika doposud nejfrekventovaněji uváděných či nejzajímavějších videí. Článek ještě budeme aktualizovat.
Aktualizováno: 20. února 2013, 13:36 SEČ.
Vypadá to jako výlet do zelinářství. A přesto se pod těmito názvy schovávají velmi speciální typy trpasličích galaxií, které možná vyprávějí důležitý příběh o minulosti našeho vesmíru. Abhijeet Borkar z ASU a jeho spolupracovníci se zaměřili na studium rádiového záření těchto objektů. Cílem práce bylo ověřit, jak moc jsou tyto galaxie neobvyklé.
Bolid z 15. února 2013 nad Uralem.Autor: Screen Grab.V pátek 15. února 2013 ráno okolo 9:15 ruského uralského času (4:15 SEČ) došlo k nebývale intenzivní astronomické události nad uralskou oblastí Ruska. Od jihovýchodu se na tamní ranní obloze rozzářil mimořádně jasný bolid, který krom záře dále provázela hlasitá rázová vlna. Podle dostupných zpráv byla zvuková hladina v některých místech tak vysoko, že roztřásla a rozbila okenní skla v některých místnostech. Po bolidu na obloze zůstala po dlouhé desítky minut jasná kouřová stopa. Samotné meteoritické zbytky dopadly na jižním Urale v Čeljabinské oblasti, asi 1500 km na východ od ruské metropole.
Aktualizováno: 26. února 2013, 13:23 SEČ.
Když 26. září 2022 narazila do měsíce Dimorphos družice DART, šlo o první reálný test planetární obrany před tělesy z vesmíru. Že dopadl test úspěšně bylo jasné hned v prvních dnech. Tím ovšem práce vědců neskončila. Domyslet a doměřit plný rozsah tohoto experimentu znamenalo dále sbírat a analyzovat data. Petr Scheirich a Petr Pravec z ASU byli u toho.
Denní bolid Morávka z roku 2000Ve středu 29. 8. 2012 přibližně v 18:09 SELČ, tedy za plného denního světla, proletěl velmi jasný meteor, tzv. denní bolid, nad severní částí území České republiky. Podle několika náhodných svědků tohoto úkazu, kteří nám podali o něm zprávu, jev trval několik sekund a byl pozorován severním až severovýchodním směrem od Prahy. Astronomický ústav AV ČR v Ondřejově vyzývá k zaslání pozorování.
Dvojhvězdný vývoj nabízí celou řadu zajímavých uliček, jejichž výsledkem jsou exotické typy hvězd. Péter Németh ze Stelárního oddělení ASU spolupracoval na studii, která oznámila objev dvojhvězdy na samotné hranici teoretických limitů. A současně jde o objekt se slibným potenciálem pro budoucí detektory gravitačních vln.
Bolid z 10. srpna 1972
Většina meteoroidů, které vlétnou do zemské atmosféry, se během průletu rozpadne na menší části a ty zaniknou. Pozorujeme při tom běžný meteor, případně bolid. Pokud je těleso větší, z odolnějšího materiálu a nevstoupí příliš velkou rychlostí, může se stát, že některé jeho fragmenty dopadnou až na zemský povrch. Ty se pak nazývají meteority. Kromě těchto dvou možností, jak končí meteoroidy po setkání se zemskou atmosférou, může nastat ještě jedna, která je však velmi vzácná. Při ní se musí sejít zejména určitá vstupní rychlost, úhel, pod kterým těleso vnikne do atmosféry a také jeho hmotnost. Když se to podaří, takový objekt o atmosféru jen "škrtne", rozžhaví se, ztratí část hmoty, ale gravitačnímu působení odolá, vymaní se z něj a dále pokračuje na své cestě vesmírem. V angličtině se tato tělesa nazývají "Earth-grazing", v češtině by se asi daly použít výrazy "škrábači", "škrtači", "otírači", případně "lízači" Země.
Mezi hvězdami je hned několik typů, které zcela přirozeně představují nádech exotiky. Mezi ně patří zcela bez pochyb i Wolfovy-Rayetovy hvězdy, vyvinuté hmotné hvězdy, které přišly o své vodíkové obálky. Jenže není všechno zlato, co se třpytí, a Olga Maryeva ze Stelárního oddělení ASU společně se svými kolegy ukazuje, že mnohem tuctovější hvězdy se mohou za Wolfovy-Rayetovy maskovat. A některé velmi úspěšně.
Pozorování slunečních skvrn s vysokým rozlišením odhalují přítomnost velmi jemných struktur, z nichž některé se nacházejí na samotné hranici pozorovatelnosti. Již delší dobu je známa přítomnost tzv. penumbrálních zrn, jasných struktur v penumbře skvrn, jejichž zdánlivý pohyb není stále uspokojivě vysvětlen. Michal Sobotka ze Slunečního oddělení ASU vedl studii, která statisticky ověřovala hypotézu tento zdánlivý pohyb vysvětlující.
Analýza polarizace rentgenového záření je užitečným nástrojem, jak upřesnit některé fundamentální parametry extrémních astrofyzikálních objektů, jako např. černých děr obklopených akrečními disky. Toto diagnostické okno se otevřelo teprve nedávno a odborníci tak v současnosti sbírají cenné zkušenosti. Historicky první využití rentgenové polarizace ke změření rotace černé díry prezentovali i odborníci z ASU v mezinárodní spolupráci v nedávno publikovaném článku v časopise Astrophysical Journal.
Obří hvězdy spektrálního typu B, v jejichž spektru se objevují emisní čáry, jsou v dlouhodobém výzkumném hledáčku Michaely Kraus ze Stelárního oddělení ASU. Tentokrát byla součástí týmu, jehož cílem bylo vysvětlit význačnou fotometrickou periodu s délkou 1,9 dne nedávno objevenou u hvězdy MWC 137.
Před několika lety se otevřelo zcela nové pozorovací okno do vesmíru. Byly poprvé spolehlivě detekovány gravitační vlny. Od té doby počet pozitivních detekcí neustále roste. Odborníci z Oddělení galaxií a planetárních systémů ASU se zabývali možností detekce gravitačních vln z jiných typů zdrojů, než které jsou v popředí tohoto oboru dnes.
V oboru exoplanet se astronomové posunuli od pouhého objevování k jejich charakterizaci. Zajímavé jsou nejen parametry samotné planety a její oběžné dráhy, ale také, má-li planeta atmosféru a z čeho je složena. Petr Kabáth ze Stelárního oddělení ASU byl spoluautorem studie, která se zabývala možnostmi sledování zajímavého jevu, který ve Sluneční soustavě nenastává – vypařování atmosfér.
Vysokoenergetické částice přicházející od Slunce jsou příčinou některých technologických problémů spojených s proměnami kosmického počasí. U Země však v této souvislosti registrujeme ještě další pozoruhodný jev – významně zvýšené zastoupení těžkých iontů v chemickém složení těchto urychlených částic. To jde na první pohled proti „zdravému rozumu“: Jak je možné, že těžší částice se urychlují snadněji než ty lehčí? Miroslav Bárta ze Slunečního oddělení ASU se podílel na dvou studiích, které se urychlováním iontů různých chemických prvků zabývají pomocí numerických simulací.
Rentgenové dvojhvězdy jsou laboratořemi akrečních procesů probíhajících v okolí černých děr hvězdných hmotností. Studie publikovaná Anastasiyí Yilmaz pod vedením Jiřího Svobody z ASU ukazuje, že vlastnosti systémů určené z pozorování silně závisí na použitém interpretačním modelu.
Sluneční atmosféra je velice dynamická, obzvláště pokud budeme mluvit o jejích vyšších vrstvách – o chromosféře a koróně. Není divu, že zde pozorovatelé tu a tam pozorují výrazné struktury, které se vymykají svému okolí. Takovými útvary jsou například tzv. sluneční tornáda, jejichž název evokuje podobnost s těmi pozemskými – tedy divoce rotující sloupce plynu. Stanislav Gunár z ASU s dalšími kolegy z ASU i zahraničních institucí uvažovali, zda je tato analogie realistická.
Výbuch novy patří mezi jeden z jevů na obloze, který dokáže překvapit nejednoho astronoma. Nejcennější exempláře jsou takové, pro něž existují delší dobu trvající pozorování před výbuchem i po výbuchu. Takové dva systémy studoval v článku publikovaném v Astronomical Journal Vojtěch Šimon ze Stelárního oddělení ASU.
Pozdní vývojové fáze hmotných hvězd obestírá celá řada nevyřešených nejasností. Pozorování těchto hvězd často nesouzní s teoretickými modely, což komplikuje stanovení jejich parametrů a pozice na vývojovém diagramu. Julieta Sánchez Arias se v představované práci, která je první z řady publikací na toto téma, zabývala zevrubnou analýzou třech nadobřích hvězd.
