Astronomové sledují dvě komety, které mohou, ale pochopitelně také vůbec nemusí být příslibem zajímavého zpestření začátku jara. Pojďme si je přesto představit, protože jsou obě velmi zajímavé. Článek byl původně zamýšlen s cílem představit kometu C/2025 R3 (PanSTARRS), která poměrně nečekaně hodně zjasnila mezi prosincem a lednem. Ale nakonec to vypadá, že ještě zajímavější kometa je diskutována v kuloárech kometárních astronomů od začátku tohoto týdne. Těleso s dosud jen provizorním označením 6AC4721 totiž vypadá na zajímavý úlomek sebevražedných komet Kreutzovy rodiny, původně rozpadlé velké komety.
Na podzim roku 1965 mělo lidstvo možnost spatřit velmi jasnou kometu. Dne 21. 10. 1965 prolétla „Velká kometa roku 1965“ C/1965 Y1 (Ikeya–Seki) přísluním. Tato kometa byla objevena 18. 9. 1965 dvěma tehdy amatérskými japonskými astronomy. Byli jimi Kaoru Ikeya (Iketani) a Tsutomu Seki (Cujomu) a tuto kometu pozorovali nezávisle na sobě. Pro Kaoru Ikeyu to byla již pátá kometa, na jejímž objevu se podílel. Tsutomu Seki měl za sebou v té době objev dvou komet a C/1965 nebyla ani jeho poslední.
Nastal poslední den expedice za kometou, která už není. Nicméně z vytipované lokality k jejímu pozorování mohu sledovat jinou, byť slábnoucí, kometu C/2023 A3 (Tsuchinshan-ATLAS). Zatímco kometa C/2024 S1 (ATLAS) měla být vidět ráno nad východním obzorem, kometa Tsuchinshan-ATLAS je viditelná večer nad obzorem západním. Tam se ovšem nyní objevuje Měsíc, a tak poslední den, kdy byl relativně neškodný a nevadil pozorování komety, byl včera. Mám tedy za sebou příhodné rozloučení s touto kometou, která byla viditelná v binokuláru 8x40 nad Pico del Teide. Jasnost komety byla stále poměrně vysoká, 6,5 mag, na viditelnost pouhým okem to ovšem ani na tomto místě už nestačí. V binokuláru byl ale vidět pěkný ohon, dlouhý 2,5°. Magický byl pohled na úzký srpek Měsíce a Venuši spolu s magickým pozadím majestátního Pico del Teide.
Rozmach kosmonautiky a výzkum Slunce pomocí koronografů z vesmíru přinesl poměrně zajímavý objev. Nejprve družice Solwind zaznamenala v letech 1979 až 1985 ve sluneční koróně zánik devíti menších komet. Další sonda, Solar Maximum Mission, pokračovala v objevech a přidala dalších deset minikomet v letech 1987 až 1989. Skutečné žně začaly v roce 1996, kdy začala fungovat sonda SOHO. Za 28 let jejího provozu už bylo zaznamenáno více než 5000 minikomet!
Po bezhlavém zázraku v roce 1887 nastala poměrně dlouhá přestávka, kdy nebylo po kometách Kreutzovy skupiny ani vidu ani slechu. Až po dlouhé době sérii let bez těchto komet přerušil nečekaný objev Du Toita z Boyden Observatory v Jihoafrické republice. Tím byla započata série čtyř komet vizuálně pozorovatelných, které lízly Slunce ve 20. století. Jedna z nich se stala mimořádně jasným objektem a svým chováním připomněla možná dávný rozpad kometárního obra, z nějž všechny komety této rodiny pocházejí.
Evropsko-americká kosmická sonda SOHO (Solar and Heliospheric Observatory) určená k nepřetržitému sledování Slunce zaregistrovala 15. 6. 2020 kometu s pořadovým číslem 4 000. Malá jádra komet, která se přibližují do blízkosti Slunce, se jinak pozorovat nedají. Nově objevená kometa pojmenovaná SOHO-4000 patří do tzv. Kreutzovy skupiny komet. Sonda SOHO byla vypuštěna 2. 12. 1995 na oběžnou dráhu kolem Lagrangeova libračního bodu L1 soustavy Slunce-Země ve vzdálenosti zhruba 1,5 miliónu km od Země ve směru ke Slunci a stále ještě funguje.
