Související stránky k článku Nepropásněte Dny otevřených dveří Astronomického ústavu na pražském Spořilově
Od objevu hvězdných supererupcí detekovaných jako vedlejší produkt hledače exoplanet Kepler byly tyto extrémní jevy podobné slunečním erupcím studovány velmi detailně. Odvozené energie těchto erupcí jsou o několik řádů vyšší než energie mohutných erupcí na Slunci. Petr Heinzel z ASU a Kazunari Shibata z Japonska studovali možnost, že by k viditelnému záření detekovanému při supererupci mohly přispívat i celé erupční smyčky.
Ve středu 23. května večer, ještě během soumraku, byl vidět z celého našeho území, nejlépe však z jeho východní části, velmi jasný bolid, který upoutal pozornost mnoha náhodných svědků. Za zaslaná pozorování děkujeme a zde podáváme vysvětlení, co tento úkaz způsobilo.
Po celé tři dny od 18. do 20. května 2018 jsou pro vás otevřena odborná pracoviště a můžete si je prohlédnout s výkladem odborníků. Otevírací doba po všechny tři dny 9 až 17 hodin, v pátek a sobotu večer navíc za jasného počasí doprovodný program. Vstup i doprovodný program zdarma.
Z pozorování je známo, že se v centrech aktivních galaktických jader, v těsném okolí černé veledíry, nachází oblast vysoce ionizovaného plazmatu, kde vzniká rentgenové záření. Spektra tohoto záření v minulosti vědci využívali například k určení teploty této tzv. koróny. Tým z ASU (Francesco Tamborra, Michal Dovčiak a Jiří Svoboda) ukazuje, že získané odhady teploty nemusí být správné, pokud se zanedbají efekty obecné teorie relativity na záření.
Horcí podtrpaslíci se stali cílem přehledové studie vedené Stéphane Vennesem a Adelou Kawkou ze Stelárního oddělení ASU. S pomocí spektrografu FEROS s vysokým rozlišením studovali vlastnosti dvaadvaceti hvězd tohoto zajímavého typu.
Sluneční aktivita se projevuje nepřeberným množstvím útvarů. Mezi ty oblíbené z pohledu amatérských astronomů zajisté patří oblaka slunečního materiálu uvězněná ve smyčkách magnetických polí vysoko nad slunečním povrchem. Podle úhlu pohledu mluvíme buď o protuberancích (ty pozorujeme nad diskem) nebo filamentech (pozorujeme proti disku Slunce) a jejich studium bylo cílem nejnovější práce Pavla Ambrože z ASU. Autoři si všímali zejména charakteristik proudění plazmatu po slunečním povrchu v okolí dlouhožijících filamentů.
David Čapek a Jiří Borovička z Oddělení meziplanetární hmoty ASU se v teoreticky zaměřené studii zaměřili na vysvětlení procesů, které vedou ke vzniku meteorů, v jejichž spektrech jsou pozorovány téměř výhradně čáry železa. Ukazují, že ze třech myslitelných modelů pouze jeden odpovídá pozorovaným vlastnostem.
Marian Karlický z ASU společně s Františkem Karlickým z Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity vybudovali počítačový model přechodové vrstvy ve sluneční atmosféře a studovali procesy, které zde zřejmě probíhají. Ukazují, že udržení takové vrstvy vyžaduje souvislý tok energie, který společně s gravitačním působením a vlnovými procesy tuto vrstvu stabilizuje.
Vojtěch Šimon z Astronomického ústavu AV pečlivě studoval dlouhodobou aktivitu kataklyzmické proměnné QU Carinae. Ze série archivních pozorování pořízených v letech 2001–2009 usoudil, že vysoká proměnnost tohoto objektu je způsobena z velké části dlouhodobějšími změnami jasnosti probíhajícími v řádech týdnů a nikoli změnami z noci na noc, jak soudili jiní autoři. Měření naznačují, že QU Car patří do skupiny kataklyzmických proměnných s mohutným přenosem hmoty mezi složkami.
Poklidné astronomické vody v říjnu loňského roku rozvířil objev podivné planetky, která se stala prvním prokázaným návštěvníkem z mezihvězdného prostoru. Kolem objektu se jménem `Oumuamua, což je slovo havajského původu a označuje posla z minulosti, se strhla pravá smršť vědeckých prací, popisujících neobvyklé vlastnosti tohoto objektu. V jedné z nich publikované v prestižním Nature Astronomy figuruje i Petr Pravec z Oddělení meziplanetární hmoty ASU.
Sluneční fyzikové si už dlouhou dobu lámou hlavu nad tím, co přesně odlišuje konfiguraci magnetického pole v tmavé umbře vyvinuté sluneční skvrny od okolní penumbry. Jan Jurčák ze Slunečního oddělení ASU tomu ve spolupráci s astronomy z Německa a Španělska přišel na kloub. Nalezl jednoduché a robustní kritérium rozlišující umbru a penumbru z hlediska magnetického pole, které platí pro všechny sluneční skvrny.
V pondělí 29. ledna 2018 od 13:00 proběhne v knihovně Astronomického ústavu AV ČR na observatoři v Ondřejově předání Prémie Jana Friče za rok 2017. Laureátkou za rok 2017 je maďarská astronomka Dorottya Szécsi, která s nadsázkou hledá Yetiho ve vesmíru. Více se dozvíte na její veřejně přístupné přednášce v angličtině, která se uskuteční po předání ceny.
Hvězda MWC 137, horká hvězda obklopená mlhovinou, byla cílem studie, která byla v rámci tohoto seriálu představena před více než dvěma roky. Michaela Kraus ze Stelárního oddělení ASU ve spolupráci s mnoha jinými astronomy ze světových institucí získala k tomuto objektu další pozorovací data, z nichž se podařilo zkonstruovat vylepšený model bezprostředního okolí této hvězdy.
Ondřej Kopáček a Vladimír Karas z Oddělení galaxií a planetárních systémů prostřednictvím numerického počítačového modelu studovali možnost vzniku polárních výtrysků v okolí černých děr. Jejich práce popisuje podmínky, při nichž tyto výtrysky vznikají součinností akrece látky a magnetického pole v okolí rotující černé díry a získali také odhady na maximální rychlosti částic, jakých je možné tímto mechanismem dosáhnout.
Sluneční erupce jsou dlouhodobým tématem výzkumu pracovníků Slunečního oddělení ASU a dlužno podotknout, že v tomto oboru drží krok se světem. Mezi inovativní příspěvky nepochybně patří detailní studium erupcí, které se odehrály nad okrajem slunečního disku. Tato jedinečná pozorování umožnila určit mechanismy odpovědné za „bílou“ erupční emisi pocházející z chromosféry.
Kulové hvězdokupy jsou velice zajímavými útvary v dalekém halu naší Galaxie, ale i v galaxiích jiných. Tato seskupení velice starých hvězd se stále poněkud vzpírají pokusům o vysvětlení. Simone Recchi z ASU společně s dalšími kolegy z Oddělení galaxií a planetárních systémů s pomocí numerických simulací vyšetřovali možný scénář vzniku těchto objektů.
Hmotnost černé veledíry v centru naší Galaxie je dnes poměrně spolehlivě určena na základě přímých pozorování oběhů jasných hvězd v její bezprostřední blízkosti. U jiných galaxií však pro jejich velkou vzdálenost tento luxus nemáme a v odhadech hmotností jejich jader se musejí astronomové spolehnout na jiné metody. Michal Bursa a další pracovníci Oddělení galaxií a planetárních systémů ASU byli u vývoje slibné metodiky, která umožní na dálku zvážit černé veledíry za pomoci rentgenových záblesků.
Kouzlo nechtěného – tak nějak by bylo možné charakterizovat výsledky práce přijaté k publikaci v Astronomy&Astrophysics, jejíž hlavním autorem je Tereza Klocová z ASU. Zatímco původním cílem bylo studovat průběh přechodu extrasolární planety přes disk Slunci-podobné hvězdy ve spektrálních čarách, během přechodu nečekaně došlo na hvězdě k erupci a týmu se tak podařilo nasbírat velmi kvalitní materiál pro její studium.
Těžko tomu uvěřit, ale v tomto (snad) nekonečném seriálu vyšlo již 100−1 dílů shrnujících konkrétní vědecké výsledky pracovníků Astronomického ústavu Akademie věd ČR. První díl byl uveřejněn 9. 7. 2014 a pojednával o hvězdách s emisní obálkou v galaxii M 31. V čem tkví jádro vědeckých studií pracovníků ASU?
V současné době je téměř jisté, že v centru každé galaxie se nachází černá veledíra. Jejich vlastnosti je však nesmírně obtížné na dálku změřit. V naší Galaxii využíváme ke „zvážení“ té „naší veledíry“ pohybů hvězd, které dokážeme s pomocí velkých dalekohledů jednotlivě rozlišit. Ve vzdálených galaxiích toto není možné. M. Dovčiak z ASU byl součástí skupiny vědců, kteří navrhují využít polarizace rentgenového záření na vzdálené „měření“ parametrů černých veleděr a jejich okolí v aktivních galaxiích.
