Související stránky k článku Viděli jste jasný bolid 23. května 2018 nad Českem? Přinášíme podrobnosti
Na poměry extrasolárních planet je GJ 367b drobeček. S polovinou hmotnosti Země je nově objevená planeta jednou z nejlehčích mezi téměř 5 000 dnes známými exoplanetami. Oběh své mateřské hvězdy trvá této extrasolární planetě přibližně osm hodin, právě tak je na ní tedy dlouhý jeden její rok. S průměrem něco málo přes 9000 kilometrů je GJ 367b o něco větší než Mars. Planetární systém se nachází necelých 31 světelných let od Země a je tak ideální pro další výzkum. Objev dokazuje, že je možné přesně určit vlastnosti i těch nejmenších a nejméně hmotných exoplanet. Takové studie představují klíč k pochopení toho, jak se terestrické planety formují a vyvíjejí.
Meteorický roj α-Monocerotid je jedním z těch nevyzpytatelných. Jejich mateřské těleso dosud nebylo odhaleno a v některých letech tento roj překvapil pozorovatele krátkým deštěm. Tým pracovníků Oddělení meziplanetární hmoty ASU vyhodnotil pozorovací kampaň provedenou v roce 2019 a dospěl k zajímavým výsledkům.
Výbuchy nov patří k velkým vesmírným ohňostrojům. Jsou velice důležitými jevy, které slouží jednak k poznání závěrečných stádií vývoje těsných dvojhvězd s přenosem hmoty mezi složkami, ale s jejich pomocí můžeme i stanovovat vzdálenosti galaxií. Pozorováním nov v jiných galaxiích se Kamil Hornoch z ASU zabývá již dlouhou dobu a celosvětově je na špici objevů těchto extragalaktických explozí. Představovaný článek shrnuje výsledky několikaletého monitoringu galaxie M83.
V. Šimon ze Stelárního oddělení ASU ve svém článku podává podrobnou zprávu o dlouhodobém vývoji jasnosti pěti přechodných polarů. Na tomto vzorku ukazuje, že přechodné polary mají velmi široký rozsah optické svítivosti. Z dlouhodobého hlediska vykazují jejich světelné křivky mnohé nespojité jevy – vzplanutí, zjasnění, přechody mezi vysokými a nízkými stavy jasnosti. Společným jmenovatelem těchto změn je množství hmoty přenášené mezi dárcovskou a přijímající hvězdou, které tvoří těsný dvojhvězdný systém.
Petr Heinzel ze Slunečního oddělení ASU byl součástí týmu, který se věnoval zevrubnému studiu jedné velmi malé sluneční erupce. Její vlastnosti byly ale vhodné k tomu, aby se podařilo dále rozmotat záhadu původu zvýšení Balmerova kontinua ve slunečních erupcích.
Jiří Kubát a Brankica Kubátová publikovali článek, v němž se detailně věnují efektu tzv. shlukování v atmosférách horkých hvězd a vypočetli vůbec první atmosférické modely O a B trpasličích hvězd se započtením tohoto jevu. Ukazují, že pokud jsou efekty shlukování započteny v modelech atmosfér horkých trpaslíků, výsledné modelové spektrum se pozorovatelně liší od spektra vypočteného bez započtení shlukování. To může v extrémních případech vést až k chybné spektrální klasifikaci nebo nesprávnému určení chemického složení.
Rhys Taylor z ASU se podílel na studii zvláštního objektu AGESVC1 282, jehož vlastnosti by mohly odpovídat hledanému typu tzv. temných galaxií. Autoři v práci pořídili dlouhoexpoziční snímek tohoto objektu v optickém oboru a na základě stanovení hranice pro optickou svítivost usuzují, o jaký typ objektu by mohlo jít.
Jak moc závisí předpovězená míra ztráty hmoty hvězdným větrem u modrých nadobrů spektrální třídy B na parametrech hvězdy a jak tyto vypočtené hodnoty odpovídají pozorovaným hvězdám – to zajímalo autorský tým, jehož součástí byl Jiří Kubát z ASU. Velmi podrobná studie ukazuje, že některá stádia vývoje hmotných hvězd jsou stále ještě popsána ne zcela uspokojivě, přitom charakter hvězdného větru a s tím související míra ztráty hmoty jsou pro další vývoj hvězdy velmi důležitými parametry.
Akreční disky, magnetická pole a s tím spojený vznik polárních výtrysků nejsou jen doménou aktivních galaktických jader. V menším měřítku takovou situaci najdeme u prakticky každé stálice ještě než se stane hvězdou. Anabella Araudo z ASU zjišťovala, jak je možné, že v takových systémech se pozoruje synchrotronové záření, svědčící pro přítomnost relativistických elektronů u těchto hvězdných nedochůdčat.
Péter Németh z ASU byl součástí rozsáhlého mezinárodního týmu, který pečlivě studoval pětici horkých podtrpasličích pulsujících hvězd. S využitím rychlé fotometrie z družice TESS získali důležité informace o charakteru nitra těchto hvězd.
Autorský tým pracovníků Slunečního oddělení ASU pod vedením Aleny Zemanové studoval případ uvězněné erupce, která byla doprovázena vzácným typem rádiového vzplanutí. Pozorování ukazují, že historie aktivní oblasti, v níž erupce vzplála, zřejmě zásadním způsobem ovlivnila její průběh a výsledek.
Až velmi bohatý pozorovací materiál pořízený různými nejmodernějšími technikami měření v oboru stelární astronomie umožnil rozklíčovat podstatu proměnné hvězdy ν Geminorum. Petr Hadrava a Mauricio Cabezas z ASU byli členy rozsáhlého mezinárodního týmu, který odhalil, že tato hvězda je ve skutečnosti hierarchickou trojhvězdou, kde vnější složkou je tzv. Be hvězda.
Meteority s rodokmenem představují zcela ojedinělé sondy umožňující mapovat geologické složení i minulost Sluneční soustavy. Jiří Borovička vedl tým, který analyzoval záznamy denního bolidu zachyceného v roce 2019 především nad územím Holandska a Německa, jež vyústil v pád velmi neobvyklého uhlíkatého bolidu.
Blízké okolí černých veleděr v centrech galaxií v sobě zahrnuje nejen plyn nejčastěji zformovaný do podoby akrečního disku, ale také celou řádku hvězd nejrůznějších typů a vývojových stádií. Petra Suková v čele rozsáhlého týmu pracovníků z ASU studovala vliv průletů hvězd na akreci a procesy s ní spojené.
Jakým způsobem a mezi jakými škálami se v turbulentním proudění přelévá energie? To bylo cílem studie vedené Petrem Hellingerem z ASU ve spolupráci s kolegy ze zahraničí. Práce studuje některé zásadní problémy nastávající v turbulenci tekutin.
Rozsáhlý český tým odborníků studoval meteorický déšť roje Drakonid v roce 2018. Dvojstaniční pozorování prováděná celou varietou přístrojů umožnila určit pro tento roj množství základních popisných parametrů a konfrontovat reálná pozorování s předpověďmi založenými na minulé aktivitě.
Během slunečních erupcí vznikají pod rekonexní oblastí zvláštní arkády magnetických smyček. Juraj Lörinčík se spolupracovníky si povšimli, že u některých erupcí tyto arkády tvarem nápadně připomínají jezdecké sedlo. Zjišťovali pak, zda je tento tvar mezi erupcemi běžný.
V pátém dílu se zabýváme pohledem současné vědy na hledání života ve vesmíru. Jako úvodní novinku probereme novou knihu Aviho Loeba o zvláštním tělese Oumuamua, které nedávno proletělo naší sluneční soustavou a v hlavním tématu vyzpovídáme hosta z Astronomického ústavu AV ČR Dr. Marka Skarku, který se zabývá výzkumem exoplanet.
Marta García-Rivas publikovala studii, v níž na případu extrémního typu sluneční skvrny ukazuje, že nedávno objevené Jurčákovo kritérium pro definici stabilní hranice umbry platí i v tomto případě.
V centrech galaxií se nacházejí supermasivní černé díry (SMBH – SuperMassive Black Holes) o hmotnostech několika miliónů až miliard hmotností Slunce. SMBH obklopují centrální hvězdokupy (NSC – Nuclear Star Clusters), což jsou nejhmotnější známé hvězdokupy, o rozměrech převyšujících 10 pc a hmotnostech okolo miliónu hmotností Slunce. SMBH a NSC se nachází ve středech molekulárních zón (CMZ – Central Molecular Zone) složených z hustých oblak mezihvězdné hmoty, kde se tvoří nové hvězdy. Jak však SMBH vznikají a rostou je jednou z nevyřešených otázek dnešní astrofyziky.
