Související stránky k článku Výzkumy v ASU AV ČR (161): Tauridy jsou křehká tělesa kometárního původu
Čeští astronomové podrobně analyzovali 144 bolidů meteorického roje Taurid zachycených v roce 2015 Evropskou bolidovou sítí řízenou z observatoře v Ondřejově. Ukázalo se, že zvýšená aktivita Taurid v roce 2015 byla způsobena meteoroidy, které dohromady tvořily dobře definovanou strukturu ve Sluneční soustavě. Porovnání drah navíc ukázalo, že tato „nová větev Taurid“ obsahuje také přinejmenším dvě planetky o velikosti 200 – 300 metrů. Je velmi pravděpodobné, že je v ní přítomno i mnoho dosud neobjevených planetek o rozměrech desítek metrů nebo i větších. Nebezpečí srážky s planetkou tudíž výrazně narůstá každých několik let, když se Země s tímto proudem meziplanetárního materiálu potkává.
Rok 2019 je téměř za námi a jistě vám z něho utkvělo několik vzpomínek na opravdu mimořádné úkazy na obloze. Měsíc se dvakrát zbarvil do oranžova v zemském stínu, v prvním případě do něj dokonce viditelně narazil asteroid. Na slunovrat se na českém nebi rozzářila rekordně rozsáhlá noční svítící oblaka. Ti největší nadšenci uzřeli fantastické úplné zatmění Slunce nad chilskou pouští Atacama a v listopadu pak šťastlivci mimo zónu zrádné oblačnosti pozorovali vzácný přechod Merkuru před Sluncem. Rok následující neslibuje dechberoucí zatmění, nebo přechody planet. Máme čekat spíš útlum krásných jevů? Rozhodně ne: I v roce 2020 nás několikrát pod nebe nalákají pozoruhodné či dokonce mimořádně vzácné astronomické úkazy, z nichž jeden bude doslova úkazem staletí!
Sluneční erupce patří k nejenergetičtějším jevům ve Sluneční soustavě, ale jejich vnitřní průběh zůstává i dnes jen částečně pochopen. Studie Jany Kašparové z ASU a jejích kolegů ukazuje, že klíčové procesy magnetického přepojování mohou probíhat nejen pod strukturou procházející erupcí, ale i přímo uvnitř ní. Díky unikátní kombinaci rádiových, extrémně ultrafialových a rentgenových pozorování autoři detailně rekonstruují počáteční fázi erupce z 2. dubna 2022 a odhalují nové souvislosti mezi strukturou magnetického pole, urychlováním částic a vznikem záření.
Pestrý rok 2018 se schýlil ke konci a mnozí nadšenci ještě živě vzpomínají na ta „nej“, která se v něm odehrála. Mars se maximálně přiblížil k Zemi za posledních 15 roků, vypočítaví šťastlivci uzřeli nejdelší úplné zatmění Měsíce tohoto století anebo se kochali těmi několika nočními oblaky na červnové obloze. Vzácné podmínky měly i srpnové Perseidy, v září se nakrátko ukázalo všech 5 nejjasnějších planet a konec roku nabídl jeden z nejbližších průletů komety kolem Země v historii lidstva. Může tohle něco přebít? Vězte, že ano: I v roce 2019 nás několikrát pod nebe nalákají pozoruhodné ale i vzácné astronomické úkazy!
Velmi hmotné hvězdy představují krátké, ale mimořádně bouřlivé epizody ve vývoji galaxií. Patří mezi nejintenzivnější zdroje záření, hvězdného větru i výronů hmoty, obohacují své okolí o těžší prvky. Ve svých pozdních fázích mohou nabývat velmi různorodých typů a rozlišit mezi nimi často není snadné – zejména pokud se spoléháme jen na viditelný obor elektromagnetického záření. Michaela Kraus z ASU vedla tým, který si detailně prohlédl šest vybraných hvězd v galaxiích M31 a M33 v blízké infračervené oblasti. Autoři ukazují, že tato část spektra dokáže odhalit znaky, které jsou v optickém oboru skryté, a umožňuje doladit či radikálně změnit dosavadní klasifikaci zkoumaných objektů.
Každých několik let se Země po dobu tří týdnů na přelomu října a listopadu potkává s meteorickým rojem Taurid, který obsahuje přinejmenším dvě planetky o velikosti 200 – 300 metrů. Je velmi pravděpodobné, že je v něm přítomno i mnoho dosud neobjevených planetek o rozměrech desítek metrů nebo i větších. Jenom v roce 2015 zachytila a analyzovala Evropská bolidová síť, řízená z observatoře v Ondřejově, 144 bolidů náležejících k tomuto meteorickému roji.
Meteory nejsou jen efektní podívanou na noční obloze, ale nesou v sobě informace o chemickém složení malých těles Sluneční soustavy. Nová studie využívající spektra jasných bolidů odhalila souvislost mezi množstvím vodíku v kometárních meteoroidech a jejich velikostí: větší tělesa si dokážou uchovat více těkavých látek. Tento výsledek přispívá do diskuse o původu vody na Zemi a o rozdílech mezi materiálem komet a asteroidů.
Ani jsme se nenadáli a rok 2016 je prakticky za námi. Nabídl několik, opravdu pěkných pohledů do nočního nebe, ale například na pozoruhodné úkazy spojené zejména s malými tělesy Sluneční soustavy byl poměrně chudý. Většina nejpěknějších meteorických rojů, vyjma srpnových Perseid, byla rušena Měsícem, na obloze nezazářila žádná výraznější kometa (kromě C/2013 US10 Catalina na počátku roku), ovšem alespoň nezklamali stálí planetkoví poutníci. A co dál? Pojďme se v krátkosti podívat na to, co nám připraví především meziplanetární hmota za nebeské podívané v nadcházejících dvanácti měsících, tedy v roce 2017. Bude oproti letošku nesporně bohatší. Vychutnáme si za dobrých podmínek aktivní meteorické roje, uvidíme (možná i očima) výraznější komety zvučných jmen, najdeme si jasné planetky a také se nám nabídnou dvě, možná meziplanetárním prachem ovlivněná, zatmění Měsíce! Takže pokud už teď máte po ruce kalendář na rok 2017, pojďte si s námi zakroužkovat ta nejzajímavější data.
Hvězdokupy se na první pohled mohou zdát klidnými a neměnnými shluky hvězd, ale ve skutečnosti v nich probíhá neustálý dynamický tanec plný těsných přiblížení hvězd, občasných kolizí a výměn energie. Nová studie vedená Václavem Pavlíkem z Oddělení galaxií ASU ukazuje, že právě tyto interakce mezi hvězdami – zejména mezi binárními a jednotlivými – mohou zásadně měnit vnitřní uspořádání hvězd v kulových hvězdokupách. Modely naznačují, že těsná přiblížení hvězd ke dvojhvězdným systémům, konkrétně hmotným binárním černým dírám, napomáhají promíchávání různých populací hvězd.
Snímek, který svým nápadem, vznikem i notnou dávkou štěstí jeho autora Lubomíra Sklenára, oslovil také organizátory soutěže Česká astrofotografie měsíce. Již deset let porota soutěže měsíc co měsíc prochází nové snímky nejen amatérských či profesionálních astronomů, ale i milovníků oblohy, kteří zachytili svým fotoaparátem zajímavý objekt či úkaz na denní či noční obloze a vybírá z nich ten nejkvalitnější, nejestetičtější či nejnápaditější. Titul Česká astrofotografie měsíce za listopad 2015 obdržel snímek „Bolid“, jehož autorem je Lubomír Sklenár.
Nedávná astronomická studie sledující pohyb Sluneční soustavy v minulosti přinesla důkazy, že za zjištěnou anomálií v koncentraci radionuklidu berylia-10 (10Be) v hlubokomořských sedimentech může stát výbuch blízké supernovy. Výzkum využívá vysoce přesná data z mise Gaia Evropské kosmické agentury (ESA) k rekonstrukci drah Slunce a okolních hvězdokup za posledních 20 milionů let a počítá pravděpodobnost, s jakou v době zaznamenané anomálie došlo v blízkosti Země k hvězdné explozi. Výsledky publikované v časopise Astronomy & Astrophysics naznačují, že blízkost Sluneční soustavy k aktivní oblasti tvorby hvězd v pozdním miocénu významně zvyšuje pravděpodobnost astrofyzikálního vysvětlení záhadného nárůstu pozemského berylia-10.
Večer 31. 10. 2015 v 19:05:18-22 SEČ zachytily automatické bolidové kamery České bolidové sítě přelet jasného bolidu. Protože nad celým územím střední Evropy bylo jasno, tak fotografické snímky bolidu byly pořízeny ze všech 13 stanic. Kromě toho výborné pozorovací podmínky a vysoká jasnost bolidu způsobily, že tento bolid byl pozorován velkým počtem náhodných svědků z nichž do této doby více než 150 nám poslalo svá pozorování. Přinášíme první předběžný popis celého tohoto mimořádného jevu.
Dvojhvězda BD+20 5391 se ukázala být mimořádně vzácným případem dvou červených obrů téměř totožné hmotnosti, kteří se vyvíjejí bok po boku. Nová studie vedená týmem z univerzity v Potsdami, na níž spolupracovali i odborníci ze Stelárního oddělení ASU, přináší detailní pohled na jejich fyzikální vlastnosti, oběžnou dráhu a budoucí vývoj. Výsledky naznačují, že z obou obrů brzy začne přetékat hmota do okolí, což může vést buď k jejich splynutí, nebo ke vzniku mimořádně těsné dvojice bílých trpaslíků. Každopádně půjde o jedinečný laboratorní případ vývoje dvojhvězd v pokročilých fázích života.
VM_SPAutor: Jakub KoukalJiž více jak 4 měsíce je v činnosti spektrograf umístěný na jižní budově v areálu hvězdárny Valašské Meziříčí. Od 25. 7. 2014 zaznamenal 13 spekter meteorů z celkové počtu 543 jednostaničních meteorů, které byly detekovány touto sestavou. A až to doposud poslední spektrum, ze 2. listopadu 2014, patřilo meteoru ze známého komplexu Taurid, konkrétně jeho severní větvi. Tento meteorický komplex, sestávající ze dvou větví – jižní (STAds) a severní (NTAds), je známý velkým zastoupením velmi jasných meteorů – bolidů.
U některých galaxií si astronomové povšimli přítomnosti čáry v modré oblasti spektra, která patří ionizovanému heliu. Ke vzniku této čáry jsou zapotřebí vysoké energie. Dosavadní vysvětlení – například vliv horkých a hmotných hvězd – se ukazuje jako nedostatečné. Nová studie ukazuje, že klíčovou roli zřejmě hrají rentgenové zdroje: od černých děr v aktivních jádrech galaxií až po dvojhvězdné systémy s kompaktními objekty. Autoři analyzovali rozsáhlý soubor dat a našli těsnou souvislost mezi intenzitou rentgenového záření a emisí helia, která platí napříč různými typy galaxií. Zdá se tedy, že právě rentgenové zdroje jsou hlavním spouštěčem tohoto mimořádného jevu.
31. ledna 2020 zachytila družice Swift mohutný záblesk gama označený GRB 200131A. Už po necelé minutě se k pozorování přidal ondřejovský robotický Small Binocular Telescope a pořídil snímky, které ukázaly prudký pokles optické jasnosti. Tak rychlý start měření je mimořádně vzácný – právě v těchto prvních minutách se může projevit krátkodobá, ale významná fáze výbuchu: tzv. reverzní rázová vlna, kdy část energie míří zpět do vyvržené hmoty.
Dlouhodobá astronomická pozorování přinášejí unikátní údaje pro studium zajímavých hvězdných systémů. Kataklyzmické proměnné představují fascinující kategorii objektů. V těchto těsných systémech proudí hmota z jedné hvězdy – obvykle vyvinuté chladné hvězdy – na druhou složku, kterou bývá bílý trpaslík. Oběžná dráha je typicky několik hodin. U většiny takových systémů se vytváří z proudící hmoty kolem tohoto trpaslíka akreční disk, ale existuje zvláštní podtřída, kde k tomu nedojde: tzv. polary. Nová studie porovnává dva konkrétní polary – BY Camelopardalis a AR Ursae Majoris – a ukazuje, že přestože patří do stejné kategorie, jejich dlouhodobé chování se zásadně liší.
Na Měsíci existuje voda. Samozřejmě pod povrchem. A to nikoli jen vázaná v minerálech nebo zachycená v hlubokém stínu kráterů, ale i ve formě vodního ledu v měsíčním regolitu, hlavně v blízkosti pólů a dokonce i jako podzemní jezera. Nová studie českých vědců přináší důkazy o výrazných rozdílech mezi polárními a nepolárními oblastmi Měsíce a identifikuje konkrétní místa, kde je pro výskyt vody větší pravděpodobnost.
Asteroidy nemusejí být jen osamělými poutníky Sluneční soustavou – některé jsou tvořeny více velikostně srovnatelnými tělesy, jiné mají své malé měsíčky, a další tvoří složité systémy měsíců se dvěma i více tělesy. Nová studie, u níž byli i pracovníci Oddělení meziplanetární hmoty ASU, se zaměřila na málo známou skupinu asteroidů s družicemi obíhajícími na velmi vzdálených drahách. Tyto tzv. „velmi široké binární systémy“ (VWBA, z anglického very wide binary asteroids) představují extrém v dynamice asteroidů a mohou odhalit klíčové stopy o jejich původu, vývoji, i o kolizní historii rané Sluneční soustavy.
Co kdyby černé díry nebyly jedinými extrémními objekty ve vesmíru? Nejnovější studie ukazuje, jak skalární a elektromagnetická pole ovlivňují gravitaci kompaktních objektů. Poukazuje tak na možnou existenci tzv. nahých singularit a upozorňuje na nečekané důsledky pro pohyb světla a překvapivé vlastnosti oběžných drah hmoty v jejich okolí. Jiří Horák z ASU byl hlavním autorem článku, který zkoumá možnosti detekce různých typů exotických objektů na základě speciálních vlastností oběžného pohybu, které se mohou projevit v přímém pozorování rentgenového záření akrečních disků, které tyto objekty zpravidla obklopují.
