Pozorování v infračerveném spektru ukázala, že v oblasti středu naší Galaxie se nachází překvapivě málo jasných rudých obrů. Naproti tomu zde bylo odhaleno zvýšené zastoupení mladých jasných hvězd. Pracovníci Oddělení galaxií a planetárních systémů ASU vypracovali studii navrhující proces, který tuto zvláštnost vysvětluje. Článek vychází v tomto měsíci v časopise The Astrophysical Journal.
Objevy extrasolárních planet odhalují bohatost planetárních systémů ve vesmíru. Ján Šubjak z ASU byl hlavním autorem studie, která se zabývala hledáním planet v systémech s hnědým trpaslíkem na vzdálené oběžné draze a jejich možnými vlivy na vlastnosti planetárního systému.
Astronomové využívající dalekohled ESO/VLT poprvé v historii pozorovali strukturu granulace na povrchu vzdálené hvězdy – stárnoucího rudého obra π1 Gruis. Tento pozoruhodný nový snímek byl pořízen pomocí přístroje PIONIER. Odhaluje konvektivní buňky o průměru asi 120 milionů kilometrů tvořící povrchovou vrstvu mohutné hvězdy, která svou velikostí 350krát převyšuje Slunce. Výsledky byly publikovány v prestižním vědeckém časopise Nature.
Exoplaneta / hnědý trpaslík BD-14 3065b má na svůj věk nečekaně velký poloměr, který naznačuje, že v ní dochází ke spalování deuteria. Jde o proces, který dělá z exoplanet hnědé trpaslíky.
Jak vlastně vznikají hvězdokupy a proč se některé oblaky plynu promění jen v několik procent hvězd, zatímco jiné dokážou přetavit většinu své hmoty do hvězdné populace? Nová studie především českých astronomů z Oddělení galaxií ASU ukazuje, že jedním z klíčových faktorů může být chemické složení mezihvězdného plynu. Pomocí rozsáhlého souboru numerických modelů autoři zjistili, že v prostředích chudých na těžší prvky může hvězdotvorba probíhat déle, být účinnější a vést ke vzniku mimořádně hmotných hvězdokup. Výsledky mohou pomoci vysvětlit vznik kulových hvězdokup v raném vesmíru i nová pozorování z kosmického dalekohledu JWST.
Velké ohnivé koule! Hubbleův kosmický dalekohled HST detekoval mimořádně horké koule (bloby) plynu, každá o hmotnosti dvojnásobku planety Mars, které jsou vyvrhovány z blízkosti umírající hvězdy. Plazmové koule se řítí tak rychle kosmickým prostorem, že by vzdálenost ze Země na Měsíc překonaly za pouhých 30 minut. Tyto hvězdné „střely z kanónu“ nepřetržitě tryskaly každých 8,5 roku po dobu uplynulých 400 roků, odhadují astronomové.
Webbův kosmický dalekohled objevil nového hnědého trpaslíka, tedy objekt, jehož teplota a tlak uvnitř něj nedosahují dostatečných hodnot pro průběh veškerých termonukleárních reakcí. Vzniká však podobně jako hvězdy, a proto tato tělesa často přezdíváme jako nepodařené hvězdy. Obecně se nejedná o vzácný objekt, tento však vědce velmi překvapil.
Planety obíhající kolem pulsarů patří k nejpodivnějším světům, které astronomové znají. Jak mohou vzniknout u objektů, jež prošly katastrofickou explozí supernovy? Nová studie ukazuje, že jednou z možností je gravitační „krádež“ planet z cizích hvězdných soustav. Přestože takové zachycené planety zpočátku obíhají po chaotických drahách, numerické simulace naznačují, že některé systémy se mohou během miliard let překvapivě uklidnit a stát se dlouhodobě stabilními. Diplomovou práci s tímto tématem vypracoval Matyáš Fuksa z MFF UK pod vedením Václava Pavlíka a Vladimíra Karase z ASU a Stevena Shorea z Univerzity v Pise.
Na záběrech, které patří k nejdetailnějším, jaké kdy byly pořízeny pomocí dalekohledu ESO/VLT, se poprvé podařilo zachytit, jak u stárnoucí hvězdy vzniká planetární mlhovina připomínající motýla. Pozorování rudého obra s označením L2 Puppis provedená ve viditelném světle pomocí nového přístroje SPHERE v pracovním módu ZIMPOL rovněž jasně ukázala blízkého souputníka sledované hvězdy. Závěrečná stádia vývoje hvězd jsou stále obestřena řadou tajemství a původ takové bipolární mlhoviny se složitým a působivým vzhledem je ještě záhadnější.
James Webb Space Telescope (JWST) pořídil fotografii hnědého trpaslíka se zrníčky křemičitanů v jeho atmosféře. Astronomové popsali analýzy hnědého trpaslíka a jeho atmosféry v článku publikovaném na arXiv preprint server. Hnědý trpaslík je vesmírné těleso, které vytvoří protohvězda, jež nemá dostatečnou hmotnost, aby v ní mohly probíhat termonukleární reakce. Objekt tak ve svém jádře nedosáhne teploty potřebné ke spalování vodíku a nestane se tedy hvězdou.
Zelené hrášky a borůvkové galaxie patří k nejextrémnějším galaxiím v dnešním vesmíru. Jsou malé, kompaktní a překotně vytvářejí nové hvězdy. Nová studie vedená astronomy z ASU ukazuje, že tyto objekty žijí převážně v osamělých oblastech kosmu, daleko od hustých galaktických seskupení. Výsledek naznačuje, že jejich mimořádná hvězdotvorba není obvykle spouštěna srážkami galaxií, ale spíše přísunem dosud nezpracovaného plynu.
Budoucí osud ZeměAutor: Doug L. HoffmanPoslední zbytky života na Zemi budou zničeny asi za 2,8 miliardy roků. Země již bude vyprahlá v důsledku působení umírajícího Slunce, které se v poslední fázi svého života zvětší do podoby rudého obra. Přibližně jednu miliardu let před touto událostí budou na Zemi žít pouze jednobuněčné organismy rozšířené v izolovaných jezerech slané horké vody.
Astronomové identifikovali na základě pozorování pomocí infračervené vesmírné observatoře Spitzer Space Telescope trojici nejrychleji rotujících doposud objevených extrémně studených hnědých trpaslíků: 2MASS J03480772-6022270, 2MASS J12195156+3128497 a 2MASS J04070752+1546457. Tato trojice hnědých trpaslíků byla vůbec poprvé zaznamenána v rámci pozemní přehlídky oblohy Two Micron All Sky Survey (2MASS), která fungovala do roku 2001. Tito hnědí trpaslíci mají zhruba stejný průměr jako planeta Jupiter, avšak jejich hmotnosti se pohybují v rozpětí 40 až 70 hmotností Jupitera. V naší Galaxii mohou být miliardy hnědých trpaslíků.
Meteory obvykle vnímáme jako jednotlivé světelné stopy na obloze. Víme, že v některých fázích roku jich je více, přičemž tyto tzv. meteorické roje jsou reprezentovány tělísky, která mají společný původ v jednom mateřském tělese. Ve výjimečných případech se však zdá, že meteory někdy přicházejí ve „shlucích“ – skupinách fragmentů jednoho tělesa, které se rozpadlo krátce před vstupem do atmosféry. Analýza těchto vzácných jevů umožňuje nahlédnout do procesů rozpadu meteoroidů v blízkosti Země a odhaluje, jaké fyzikální mechanismy za nimi stojí.
Tým profesionálních astronomů vypátral mladého hnědého trpaslíka obklopeného diskem, ve kterém by se potenciálně mohly zrodit planety. Objekt pojmenovaný W1200-7845 se nachází ve vzdálenosti 333 světelných roků od Země v souhvězdí Chameleon a je členem pohybové skupiny hvězd Epsilon Chameleontis (ɛ Cha); jejich stáří bylo určeno na 3,7 miliónu roků.
Mnoho hvězd na obloze a mění jas téměř dokonale sinusově. V mnoha případech je však obtížné až nemožné určit, který z mnoha jevů je příčinou těchto ukázkově pravidelných změn. Nová studie, která je výsledkem magisterského projektu Emy Šipkové pod vedením Marka Skarky z ASU, ukazuje, že za těmito zdánlivě jednoduchými změnami se často skrývá překvapivě složitý příběh, v němž hrají hlavní roli dvojhvězdy, hvězdné skvrny i pulzace.
Hnědí trpaslíci jsou relativně chladné slabě zářící objekty, jejichž velikosti kolísají mezi rozměry planet typu plynných obrů, jako je například Jupiter a velikostí trpasličích hvězd. Někdy jsou také označováni jako nedospělé hvězdy, které jsou příliš malé k udržení termojaderné fúze vodíku ve svém nitru a jejich atmosféry sdílejí mnoho společných vlastností s obřími plynnými planetami.
Erupce slunečních filamentů jsou považovány za základ výronů hmoty do koróny, známých jako CME, které mohou ovlivňovat i kosmické počasí v okolí Země. Tyto erupce však ne vždy skončí úspěšným výronem hmoty do meziplanetárního prostoru. Nová studie ukazuje, že za „neúspěšnými erupcemi“ filamentů stojí jemná rovnováha mezi magnetickými silami a gravitací – a že jejich následné kmitání může být klíčem k pochopení dynamiky sluneční koróny.
Kosmická observatoř NASA s názvem Kepler byla zkonstruována za účelem objevování exoplanet na základě tranzitní metody, kdy dojde k zeslabení jasu hvězdy v důsledku přechodu planety přes její kotouček. Náhodou ji dělá stejná konstrukce ideální pro pozorování jiných přechodných jevů – objektů, které mění svoji jasnost v průběhu času. Nový výzkum archivních dat z družice Kepler vedl k odhalení vzácného super-vzplanutí dříve neznámé trpasličí novy. Soustava zjasnila 1 600× za dobu kratší než jeden den a následně pomalu slábla.
Srážka sondy DART s měsíčkem Dimorphos byla historickým experimentem planetární obrany. Cílem bylo otestovat, jak se změní oběžná doba tohoto tělesa. Nová studie, na níž se podílel i Petr Pravec z ASU ukazuje, že její dopady sahají ještě dál, než se čekalo – neovlivnila totiž jen oběžnou dráhu měsíčku, ale dokonce i rotaci samotného mateřského tělesa Didymos. Jak je to možné?
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 20. 7. do 26. 7. 2026. Měsíc bude v první čtvrti. Večer je velmi nízko na západě Venuše. Ráno je vidět Saturn a slabý Neptun, nízko nad severovýchodem také Mars a Uran. Aktivita Slunce je zřejmě jen přechodně nízká. Vyhledat můžeme kometu 10P/Tempel 2. Super Heavy Starship nakonec v noci na pátek po zážehu motorů neodstartovala k plánovanému 13. letu, odklad znamená další pokus v tomto týdnu. Před 15 lety jsme mohli naposledy sledovat na obloze raketoplán.
Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2026 obdržel snímek Jakuba Kuřáka a Martina Maška „Kometa R3 PANSTARRS v Orionu“ „Uprostřed léta, kolem sedmnáctého dne měsíce července, se na nebi znenadání zrodila hvězda nesmírné velikosti a nádhery. Žádný z tehdy žijících lidí nikdy nespatřil nic, co
Kometa 10P/Templ dalekohledem Seestar30 z Rokycan 21.7.2026
