Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Čeští vědci objevili hnědého trpaslíka, který byl ještě nedávno exoplanetou

Čeští vědci objevili hnědého trpaslíka, který byl ještě nedávno exoplanetou

Hnědý trpaslík v blízkosti další hvězdy. Na této umělecké kresbě je v popředí hnědý trpaslík BD+01 2920B znázorněný s turbulencemi a pruhy v atmosféře a v pozadí běžná hvězda hlavní posloupnosti podobná našemu Slunci.
Autor: J. Pinfield/RoPACS network/University of Hertfordshire

Exoplaneta / hnědý trpaslík BD-14 3065b má na svůj věk nečekaně velký poloměr, který naznačuje, že v ní dochází ke spalování deuteria. Jde o proces, který dělá z exoplanet hnědé trpaslíky.

Co je hnědý trpaslík?

Hnědý trpaslík je definován jako plynný objekt na rozmezí mezi hvězdami a planetami. Na rozdíl od hvězd však nespaluje vodík v termonukleární reakci. Spaluje ale deuterium, čímž se liší od planet. Ke spalování dochází velmi intenzivně v mladém věku, jelikož se hnědí trpaslíci rodí velmi horcí a rychlost termonukleárních reakcí silně závisí na teplotě. Spalování probíhá, dokud se zásoby deuteria nevyčerpají, nebo se hnědý trpaslík stane příliš chladný, aby spalování pokračovalo. To závisí na hmotnosti hnědého trpaslíka. Ti více hmotní spálí všechny zásoby velmi rychle, zatímco ti málo hmotní (těsně u hranice s planetami, která je přibližně 12 hmotností Jupiteru) vychladnou, aniž by spálili všechny zásoby deuteria.

Nečekaný objev BD-14 3065b

Čeští vědci použili data z vesmírné mise TESS a také z pozemních dalekohledů v americké Arizoně a Chile k charakterizaci tranzitujícího objektu BD-14 3065b. S hmotností 12,4 hmotnosti Jupiteru a poloměrem 1,9 poloměru Jupiteru je BD-14 3065b tranzitující hnědý trpaslík s druhou nejmenší pozorovanou hustotou. Prvenství drží objekt Rik 72b, který je ale velmi mladý (5 milionů let) a horký, na rozdíl od 2,3 miliardy let starého BD-14 3065b. „Hnědí trpaslíci jsou plynné objekty, které se rodí velmi horké. Tehdy jsou pochopitelně i největší. Jak postupně chladnou, jejich velikost se zmenšuje. Zatímco velká velikost mladého objektu, jakým je RIK 72b, je očekávána a velmi dobře jí rozumíme, BD-14 3065b by měl být vzhledem ke svému věku 2krát menší. Vysvětlit jeho velikost představovalo zajímavý hlavolam,“ vysvětluje dr. Ján Šubjak z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky, který je hlavním autorem studie publikované ve vědeckém časopise Astronomy&Astrophysics.

Hvězda představuje klíč k pochopení

BD-14 3065b obíhá velmi blízko kolem své hvězdy s oběžnou periodou pouhých 4,3 dne v 1/6 vzdálenosti našeho Merkuru od Slunce. V takové blízkosti jsou záření od hvězdy a slapová interakce s hvězdou velmi intenzivní. Klíčem k pochopení velikosti BD-14 3065b se ukázala být energie distribuovaná uvnitř objektu vlivem interakcí s hvězdou. „Díky studiu plynných exoplanet v blízkosti hvězd známe několik mechanismů, které ohřívají jejich nitro, což způsobí expanzi. V tomto případě se však každý z těchto mechanismů ukázal být nedostatečně energetický pro vysvětlení pozorované velikosti. Jelikož se však objekt nachází na hranici mezi exoplanetou a hnědým trpaslíkem, většinu svého života pravděpodobně spaloval deuterium velmi pomalým tempem a deuterium stále představuje nespotřebovaný energetický zdroj. Zvýšení vnitřní teploty vlivem interakce s hvězdou prudce zvýší rychlost termonukleárních reakcí, pomocí kterých už dokážeme vysvětlit pozorovanou velikost,“ upřesňuje dr. Šubjak současně působící v Centru pro astrofyziku Harvardské univerzity a Smithsonova institutu, který patří k největším výzkumným centrům na světě.

Zbývalo tak vyřešit poslední otázku. BD-14 3065b je v okolí své hvězdy celý svůj život, proč tedy už dávno nespálil své zásoby deuteria? Důvodem je, že hvězda, kolem které obíhá, nedávno opustila hlavní posloupnost a stala se červeným podobrem, čímž téměř dvojnásobně zvětšila svoji velikost. „Tohle představovalo nejdůležitější kousek skládačky. Nedávný nárůst velikosti zintenzivnil interakci mezi tělesy a množstvím energie hromaděném v BD-14 3065b. To znamená, že takto prudké spalování deuteria začalo teprve nedávno,“ doplňuje dr. Šubjak.

BD-14 3065b představuje unikátní objekt, první svého druhu, kde pozorování naznačují spalování deuteria v takto pokročilém věku.

Odkazy na publikovanou vědeckou práci:

https://ui.adsabs.harvard.edu/abs/2024arXiv240312311S/abstract

https://arxiv.org/abs/2403.12311

Kontakty a další informace

Dr. Ján Šubjak − Astronomický ústav AV ČR, Stelární oddělení, skupina exoplanet, jan.subjak@asu.cas.cz

Pavel Suchan − tiskový tajemník Astronomického ústavu AV ČR, suchan@astro.cz, +420 737 322 815




O autorovi

Redakce Astro.cz

Redakce Astro.cz

Redakce Astro.cz je tu od roku 1995, kdy stránky založil Josef Chlachula. Nejaktivnějším přispěvovatelem je od roku 2003 František Martinek. Šéfredaktorem byl v letech 2007 - 2009 Petr Kubala, v letech 2010 - 2017 Petr Horálek, od roku 2017 je jím Petr Sobotka. Zástupcem šéfredaktora je astrofotograf Martin Gembec. Facebookovému profilu ČAS se z redakce věnuje především Martin Mašek a o Instagram se starají především Jan Herzig, Adam Denko a Zdeněk Jánský. Nejde o výdělečný portál. O to více si proto vážíme Vaší spolupráce! Kontakty na členy redakce najdete na samostatné stránce.

Štítky: Hnědý trpaslík


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »