Astronomové pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu a observatoře Gaia zjistili, že magnetar SGR 0501+4516 pravděpodobně nevznikl při výbuchu nedaleké supernovy, jak se dosud předpokládalo. Původ tohoto objektu s extrémně silným magnetickým polem je tak nyní neznámý.
Magnetary – neutronové hvězdy s vysokou hustotou a mimořádně silným magnetickým polem – jsou objekty s nejsilnějšími magnetickými poli ve vesmíru a nalézáme je po celé Galaxii. Astronomové však zcela přesně nevědí, jak vznikají. Díky použití celé řady teleskopů po celém světě, včetně zařízení...
Představte si objekt tak bizarní, že rotuje rychleji než kuchyňský mixér, hmota v něm je tak hustá, že její množství o velikosti zrnka písku by vážilo tisíce tun a magnetické pole je tak silné, že neznáme ve vesmíru nic, co by mu konkurovalo. To je magnetar. Speciální případ neutronové hvězdy....
Pozorování z observatoří ESO La Silla a Paranal v Chile poprvé prokázaly spojení mezi gamma záblesky s velmi dlouhým trváním a neobvykle jasnými výbuchy supernov. Výsledky ukazují, že supernova nebyla poháněna, jak se očekávalo, radioaktivním rozpadem, ale rozpadem velmi silného magnetického pole...
Je dosud nejjasnější zaznamenaný výbuch v Galaxii klíčem ke sjednocení dvou typů nebeských explozí? Naší sluneční soustavou v minulém prosinci prolétla hustá vrstva gama paprsků, jenom několikrát tlustší než je rozměr Země ve sluneční soustavě a zahltila družice a pozorovatelně se odrazila...
Na tomto infračerveném obrazu oblasti galaktického středu jsou vyznačeny polohy kandidátů na magnetary, o nichž se věří, že jsou nejsilnějšími magnety v galaxii. Tyto kosmické zdroje energie, pozorovateli označované jako měkké gama opakovače (Soft Gamma Repeaters - SGRs) a anomální...
Na tomto skvělém kompozitním snímku založeném na údajích z kosmického dalekohledu Hubble Space Telescope oblohu osvětlují zbytky rozeseté po výbuchu kosmické supernovy. Tato zářivá vlákna rázového plynu katalogizovaná jako N49 zabírají v naší sousední galaxii Velké Magellanovo mračno asi 30...
Rozptýlené trosky z exploze supernovy ozařují oblohu na tomto nádherném kombinovaném snímku založeném na datech z Hubble Space Telescope. Tato zářící vlákna plynu, katalogizovaná jako N49, se rozprostírají do 30 světelných roků v naší sousední galaxii, Velkém Magelanově mračnu. Světlo z původní...
Na tomto infračerveném snímku galaktického středu jsou označené polohy kandidátů na magnetary, o nichž se předpokládá, že jsou nejsilnějšími magnety v galaxii. Tyto kosmické elektrárny klasifikované jako měkké gama opakovače (Soft Gamma Repeaters - SGR) a anomální rentgenové pulsary (Anomalous...
Na tomto infračerveném snímku oblasti galaktického středu leží SGR 1900+14 - nejsilnější známý magnet v Galaxii. O SGR 1900+14 se předpokládá, že je rotující supermagnetická neutronová hvězda o rozměru města neboli magnetar. Jak silné je magnetické pole Magnetaru? Zemské magnetické pole, které...
Astronomové pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu a observatoře Gaia zjistili, že magnetar SGR 0501+4516 pravděpodobně nevznikl při výbuchu nedaleké supernovy, jak se dosud předpokládalo. Původ tohoto objektu s extrémně silným magnetickým polem je tak nyní neznámý.
Magnetary – neutronové hvězdy s vysokou hustotou a mimořádně silným magnetickým polem – jsou objekty s nejsilnějšími magnetickými poli ve vesmíru a nalézáme je po celé Galaxii. Astronomové však zcela přesně nevědí, jak vznikají. Díky použití celé řady teleskopů po celém světě, včetně zařízení...
Představte si objekt tak bizarní, že rotuje rychleji než kuchyňský mixér, hmota v něm je tak hustá, že její množství o velikosti zrnka písku by vážilo tisíce tun a magnetické pole je tak silné, že neznáme ve vesmíru nic, co by mu konkurovalo. To je magnetar. Speciální případ neutronové hvězdy....
Pozorování z observatoří ESO La Silla a Paranal v Chile poprvé prokázaly spojení mezi gamma záblesky s velmi dlouhým trváním a neobvykle jasnými výbuchy supernov. Výsledky ukazují, že supernova nebyla poháněna, jak se očekávalo, radioaktivním rozpadem, ale rozpadem velmi silného magnetického pole...
Je dosud nejjasnější zaznamenaný výbuch v Galaxii klíčem ke sjednocení dvou typů nebeských explozí? Naší sluneční soustavou v minulém prosinci prolétla hustá vrstva gama paprsků, jenom několikrát tlustší než je rozměr Země ve sluneční soustavě a zahltila družice a pozorovatelně se odrazila...
Na tomto infračerveném obrazu oblasti galaktického středu jsou vyznačeny polohy kandidátů na magnetary, o nichž se věří, že jsou nejsilnějšími magnety v galaxii. Tyto kosmické zdroje energie, pozorovateli označované jako měkké gama opakovače (Soft Gamma Repeaters - SGRs) a anomální...
Na tomto skvělém kompozitním snímku založeném na údajích z kosmického dalekohledu Hubble Space Telescope oblohu osvětlují zbytky rozeseté po výbuchu kosmické supernovy. Tato zářivá vlákna rázového plynu katalogizovaná jako N49 zabírají v naší sousední galaxii Velké Magellanovo mračno asi 30...
Rozptýlené trosky z exploze supernovy ozařují oblohu na tomto nádherném kombinovaném snímku založeném na datech z Hubble Space Telescope. Tato zářící vlákna plynu, katalogizovaná jako N49, se rozprostírají do 30 světelných roků v naší sousední galaxii, Velkém Magelanově mračnu. Světlo z původní...
Na tomto infračerveném snímku galaktického středu jsou označené polohy kandidátů na magnetary, o nichž se předpokládá, že jsou nejsilnějšími magnety v galaxii. Tyto kosmické elektrárny klasifikované jako měkké gama opakovače (Soft Gamma Repeaters - SGR) a anomální rentgenové pulsary (Anomalous...
Na tomto infračerveném snímku oblasti galaktického středu leží SGR 1900+14 - nejsilnější známý magnet v Galaxii. O SGR 1900+14 se předpokládá, že je rotující supermagnetická neutronová hvězda o rozměru města neboli magnetar. Jak silné je magnetické pole Magnetaru? Zemské magnetické pole, které...
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.
Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“ 12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé
Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.
