Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  Výzkumy v ASU AV ČR (304): Odlišné chování polarů BY Cam a AR UMa

Výzkumy v ASU AV ČR (304): Odlišné chování polarů BY Cam a AR UMa

Polar na ilustraci vytvořené generativní umělou inteligencí na základě údajů z článku. Vytvořeno pomocí OpenAI DALL-E.

Dlouhodobá astronomická pozorování přinášejí unikátní údaje pro studium zajímavých hvězdných systémů. Kataklyzmické proměnné představují fascinující kategorii objektů. V těchto těsných systémech proudí hmota z jedné hvězdy – obvykle vyvinuté chladné hvězdy – na druhou složku, kterou bývá bílý trpaslík. Oběžná dráha je typicky několik hodin. U většiny takových systémů se vytváří z proudící hmoty kolem tohoto trpaslíka akreční disk, ale existuje zvláštní podtřída, kde k tomu nedojde: tzv. polary. Nová studie porovnává dva konkrétní polary – BY Camelopardalis a AR Ursae Majoris – a ukazuje, že přestože patří do stejné kategorie, jejich dlouhodobé chování se zásadně liší.

V polarech má bílý trpaslík tak silné magnetické pole, že proudící hmota je přímo naváděna na jeho magnetické póly a dopadá v jejich blízkosti. Tímto mechanismem vzniká charakteristické záření, které lze pozorovat ve viditelné i rentgenové oblasti, a také výrazná proměnnost jasnosti na různých časových škálách. Polary mohou přecházet mezi tzv. klidnými a aktivními stavy, přičemž se jejich jasnost dramaticky mění. Délka trvání tohoto stavu může často nabývat hodnot od dní do měsíců. 

Polary jsou navíc objekty, které umožňují testovat fyziku akrece hmoty v extrémních podmínkách, kde magnetické síly soupeří s gravitačním spadem této hmoty. Kromě toho představují laboratorní příklady hvězdné aktivity: tok hmoty závisí nejen na vlastnostech bílého trpaslíka, ale také na magnetické činnosti druhé, dárcovské složky, která může být poseta hvězdnými skvrnami ovlivňujícími proudění hmoty. Právě proto se studium polarů často zaměřuje na otázku, proč u některých systémů převažuje dlouhé období vysoké aktivity, zatímco jiné tráví většinu času v utlumeném, tzv. nízkém  stavu.

Článek Vojtěcha Šimona ze Stelárního oddělení ASU se soustředí na dva konkrétní polary: BY Camelopardalis (BY Cam) a AR Ursae Majoris (AR UMa). Oba objekty patří do téže kategorie, avšak vykazují zcela odlišné dlouhodobé projevy aktivity. Autor využil rozsáhlá data z moderních přehlídkových projektů (Zwicky Transient Facility, Catalina Real-time Transient Survey) i z historických fotografických archivů (digitalizované fotografické desky DASCH). Tím získal časové řady pokrývající desítky let a mohl podrobit světelné křivky podrobné analýze. Výsledkem je detailní srovnání, které přináší nové poznatky o tom, jak proměnlivá a rozmanitá může být akrece hmoty v magnetických kataklyzmických proměnných.

Aktéři studie nejsou stejní. Systém BY Cam je výjimečný tím, že patří mezi tzv. asynchronní polary – doba otočky bílého trpaslíka se mírně liší od oběžné doby celé dvojhvězdy. Takových systémů známe jen osm. Tento drobný nesoulad vytváří „taktovací cyklus“ dlouhý 14 dní, během něhož se mění konfigurace magnetického pole a způsob akrece hmoty. AR Ursae Majoris je naproti tomu typický synchronní polar, jehož bílý trpaslík má jedno z nejsilnějších magnetických polí vůbec (23 000 tesla, což je téměř padesáttisickrát silnější pole, než je v nejtmavších slunečních skvrnách).

Hlavní metodou výzkumu bylo porovnání světelných křivek – tedy záznamů jasnosti objektů v čase. Z moderních CCD pozorování se ukázalo, že BY Cam po většinu času zůstává v jasném, tzv. vysokém stavu. Pouze několikrát během desítek let klesl na kratší dobu do utlumeného minima. Když se data zprůměrovala a vyhladila metodou HEC13, objevily se dlouhodobé výkyvy jasnosti s periodami stovek dní a amplitudou zhruba půl magnitudy. Tyto pozvolné vlny svědčí o tom, že se v systému mění celkový tok hmoty, ale nikoliv dramaticky. Rozbor histogramů, tedy rozložení jasností v jednotlivých letech, naznačil, že různé oblasti na povrchu bílého trpaslíka postupně střídají svou dominanci při akreci přitékající hmoty. Někdy převažoval jeden pól, jindy více oblastí, což odpovídá složitému magnetickému poli a různým „cestám“ proudění hmoty. Celkově ale BY Cam představuje objekt, jenž se drží v aktivním režimu a jeho tzv. nízké stavy jasnosti jsou velmi vzácné (jednou za několik roků).

Zcela jiný obrázek poskytla AR UMa. V současnosti tento systém většinu času tráví v nízkém stavu a jen občas vybuchne do vysoké aktivity. Historická data ale ukázala, že na přelomu 40. a 50. let 20. století prodělal dlouhé období, kdy jasnost prudce vzrostla a až po letech opět klesla. V dalších desetiletích se však už vysoké stavy objevovaly jen krátce a sporadicky, zatímco nízký stav se stal dominantním. Histogramy jasnosti jsou proto dvouvrcholové – jasně oddělují vysoké stavy od nízkých. Přechody mezi stavy byly přitom poměrně rychlé, během několika dnů se systém dokázal přepnout z maxima do minima či naopak. Tyto přechody probíhaly pokaždé na téměř stejné úrovni jasnosti, což naznačuje, že mechanismus je stále tentýž: buď se v oblasti na dárcovské hvězdě, odkud hmota proudí na bílého trpaslíka, objeví hvězdná skvrna, která proud zablokuje, nebo naopak po jejím zmizení dojde k náhlému výronu hmoty z hvězdy-dárce. 

Když se oba polary porovnaly přímo, vyšel rozdíl velmi zřetelně: BY Cam je většinou jasnější a pobývá ve vysokém stavu, zatímco AR UMa se spokojí s nízkým stavem a aktivuje se jen příležitostně. Tato nesourodost je důležitá, protože ukazuje, že ani mezi polary nelze čekat jednotné chování. I když základní fyzikální principy – akrece hmoty v magnetickém poli bílého trpaslíka – jsou stejné, konkrétní výsledná aktivita se může výrazně lišit.

Výsledky mají širší dosah. Ukazují, že když se zkoumá populace polarů jako celek, je třeba brát v úvahu, že jednotlivé objekty mohou trávit v nízkém či vysokém stavu velmi rozdílné podíly času. To má dopad i na statistiky z rentgenových přehlídek: odhady, že polovina polarů bývá v nízkém stavu, platí jen pro soubor jako celek, nikoliv pro konkrétní systémy v poměrně krátkých časových  úsecích pokrytích pozorováními. Z hlediska fyziky akrece pak rozdíly mezi BY Cam a AR UMa naznačují, že vnitřní struktura magnetického pole a aktivita hvězdy-dárce hrají zásadní roli.

REFERENCE

V. Šimon, The discrepant long-term activities of the polars BY Camelopardalis and AR Ursae Majoris, New Astronomy 118 (2025) id.10375

KONTAKT

RNDr. Vojtěch Šimon, Ph.D.
simon@asu.cas.cz
Stelární oddělení Astronomického ústavu AV ČR

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Stelární oddělení ASU AV ČR

Převzato: Astronomický ústav AV ČR, v.v.i.



O autorovi

Michal Švanda

Michal Švanda

Doc. Mgr. Michal Švanda, Ph. D., (*1980) pochází z městečka Ždírec nad Doubravou na Českomoravské vrchovině, avšak od studií přesídlil do Prahy a jejího okolí. Vystudoval astronomii a astrofyziku na MFF UK, kde poté dokončil též doktorské studium ve stejném oboru. Zabývá se sluneční fyzikou, zejména dynamickým děním ve sluneční atmosféře, podpovrchových vrstvách a helioseismologií a aktivitou jiných hvězd. Pracuje v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově a v Astronomickém ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 2016 habilitoval. V letech 2009-2011 působil v Max-Planck-Institut für Sonnensystemforschung v Katlenburg-Lindau v Německu. Astronomií, zprvu pozorovatelskou, posléze spíše „barovou“, za zabývá od svých deseti let. Slovem i písmem se pokouší o popularizaci oboru, je držitelem ceny Littera Astronomica. Před začátkem pracovní kariéry působil v organizačním týmu Letní astronomické expedice na hvězdárně v Úpici, z toho dva roky na pozici hlavního vedoucího. Kromě astronomie se zajímá o letadla, zejména ta s více než jedním motorem a řadou okýnek na každé straně. 

Štítky: AR UMa, BY Cam, Polar, Astronomický ústav AV ČR


45. vesmírný týden 2025

45. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 3. 10. do 9. 11. 2025. Měsíc bude v úplňku. Saturn je dobře vidět večer, později v noci se přidává Jupiter, ráno končí viditelnost Venuše. Čeká nás poslední týden viditelnosti komety C/2025 A6 (Lemmon) a v neděli začne další okno viditelnosti slabší komety C/2025 R2 (SWAN) na tmavé večerní obloze. Z evropského kosmodromu Kourou v jihoamerické Francouzské Guayáně má startovat raketa Ariane 6 s radarovou družicí Sentinel-1D. V rámci sdílené mise Bandwagon-4 byla vynesena také česká družice CevroSat-1. Na Floridě proběhl statický zážeh velké rakety New Glenn. Před dvaceti lety začala mise sondy Venus Express jež přinesla velmi zajímavé poznatky o atmosféře Venuše.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Když se blýská v dáli

Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2025 obdržel snímek „Když se blýská v dáli“, jehož autorem je astrofotograf Lukáš Veselý Měsíc září je již dávno za námi a s ním i další kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce. A tentokrát se porota opravdu „zapotila“. Ze 42 zaslaných snímků vybrat ten

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

SH2-188

SH2-188 – „Kozmická kreveta“ v Kasiopeii Planetárna hmlovina Sharpless 2-188 (Sh2-188) leží v súhvezdí Kasiopeia vo vzdialenosti zhruba 3 000 svetelných rokov. Ide o zvyšok hviezdy podobnej Slnku, ktorá pred ~22 500 rokmi odvrhla svoje vonkajšie obaly a v jej strede zostal horúci biely trpaslík (WD 0127+581). Hmlovina je zapísaná aj pod označeniami LBN 633, Simeis 22 alebo PN G128.0-4.1. Na prvý pohľad vyzerá skôr ako supernovový zvyšok – jasný červený oblúk s dlhým chvostom. Nie je to náhoda: centrálny biely trpaslík sa pohybuje medzihviezdnym plynom rýchlosťou asi 120 km/s. Pred sebou vytláča oblúk rázovej vlny, ktorý na fotografii tvorí jasnú, jemne štruktúrovanú „krevetu/kozmic­kú vlnu“. Za hviezdou sa naopak tiahne veľmi slabý oblak plynu a prachu – materiál odfúknutý dozadu ako vlajka vo vetre. Celá bublina má priemer približne 2 svetelné roky a na oblohe zaberá niekoľko oblúkových minút, pričom najslabšie časti prstenca a chvosta siahajú až do priemeru ~15′. Sh2-188 objavili v roku 1951 Vera Gaze a Grigorij Šajn na Kryme a dlho sa považovala za pozostatok supernovy. Až spektroskopické merania v 80. rokoch ukázali, že ide o planetárnu hmlovinu s typickým bohatstvom prvkov ako vodík, hélium, kyslík, dusík a síra. Neskoršie snímky z Hα prieskumu IPHAS odhalili, že oblúk je v skutočnosti súčasťou takmer uzavretého prstenca s rozsiahlym chvostom – z Sh2-188 sa tak stal učebnicový príklad toho, ako medzihviezdne prostredie dokáže zdeformovať planetárnu hmlovinu a „zjasniť“ jej náveternú stranu. Na mojej fotografii dominuje červené H-alfa žiarenie ionizovaného vodíka, ktoré kreslí tenké vláknité štruktúry rázovej vlny na pozadí hustého poľa hviezd v rovine Mliečnej cesty. Je to veľmi slabý objekt – okrem jasného oblúka sú zvyšky prstenca a chvosta viditeľné len pri dlhých expozíciách a starostlivom spracovaní dát. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBH filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 83x180sec. R, 79x180sec. G, 70x180sec. B, 84x120sec. L, 83x600sec Halpha, master bias, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 8.10. až 1.11.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »