Vzpomínky na Fera - František Zloch (29. 1. 1949 – 11. 2. 2022)

Vstávalo se někdy v jedenáct, kdy nás paní Mlejnková volala na snídani. Bývaly rohlíky a mléko, v sobotu a v neděli vánočka. Ještě rozespalí jsme seděli na louce u stolů a pili mléko, a když do ešusů zasvítilo sluníčko, nic jsme neviděli. Přes den se zpracovávalo pozorování minulé noci, v hlavním hangáru jsme pouštěli na hvězdárenském magneťáku právě vyšlé novinky od Beatles, Rolling Stones a dalších skupin. Na louce mezi stany se hrál fotbal a badminton, chodilo se na výlety. Vymýšleli jsme pořád nějaké ptákoviny k obveselení celé expedice, hrálo se na kytaru. Melodie známé z rádia jsme opatřili texty týkající se expedic a vznikaly tak další a další písně meteorářského folklóru.

Jednou přijel na úpickou expedici tatínek se dvěma dcerami. Uvažoval, že by je možná další rok pustil na expedici, ale nejprve chtěl zřejmě obhlídnout terén. Tatínek s dcerami rozmlouval opodál s ředitelem panem Mlejnkem. Kluci nechali fotbalu a přepisování protokolů a obhlíželi potencionální nové expedičnice. Za nimi nad západním obzorem se formovala slibná oblačnost, vypadalo to, že se večer zatáhne a po šňůře jasných nocí si trochu odpočineme.

„Nějaký dečky by se hodily,“ povídá někdo.

Fero to slyšel, ale jako bažant ještě nevěděl, že dečky se říká oblačnosti. Tak povídá:

„Tá v tom zelenom je pekná…“.

Fero se narodil v Bratislavě, ale prožil tam jen dětská léta. Pak se s rodiči a bratrem přestěhoval do Žiliny. Po absolvování základní školy začal v roce 1963 studovat na SVVŠ, kde odmaturoval v roce 1967. V Žilině navštěvoval místní astronomický kroužek a zúčastňoval se různých astronomických soutěží. Hlavní cenou jedné z nich byl malý Somet binar, který Fero vyhrál. Nesmírně si ho vážil a opatroval ho celý život. V Žilině se seznámil i se svou budoucí ženou Majkou, která tam studovala na Vysoké škole dopravní. Brali se v roce 1972, svatba se konala v Majčině rodišti ve Velkém Tresném na Moravě. Byl jsem mu za svědka.

V roce 1966 se konala v Považském Inovci čtyřstaniční expedice, jejímž úkolem bylo studium drah teleskopických meteorů. S Ferem jsme se dostali na sedlo Havran spolu s dalším čtyřmi pozorovateli z Brna. Skvostná expedice na malé mýtince, kousek od místa, kde sedlo překračuje státní silnice na Topolčany. Expedice se spoustou jasných nocí a veselých zážitků, padlo do ní i maximum Perseid. Finanční zajištění měla na starosti ČAS. Na začátku jsme dostali nějaké peníze, ale asi jsme nedávali pozor, protože jsme nějak přeslechli, že je to jen záloha. Snažili jsme šetřit, aby nám finance vyšly.

S Ferem jsme často chodili nakupovat do obce Banka nebo do Piešťan. V Piešťanech po nákupech jsme nesměli vynechat dva body: v lázeňské části v jedné zasklené skříňce byl nádherný snímek z koncertu Rolling Stones. Uprostřed pódium s koncertující kapelou osvětlené silnými reflektory, zbytek snímku s řádícími fanoušky tonul v polotmě. Dalším bodem byl jeden kruhový bufet v sídlišti u Váhu (ještě tam je), kde jsme konzumovali obrovské porce bramborového salátu s rohlíky. Seděli jsme u pultu s výhledem na Havran a přemýšleli, jak se tam s plným břichem a nákupem vydrápeme…

Fero absolvoval v letech 1969 – 1971 pomaturitní studium astronomie ve Valašském Meziříčí, při tom pracoval na hvězdárně v Žilině. V roce 1970 začal pracovat na hvězdárně v Úpici, kde se věnoval pozorování Slunce. Slunce se tam kreslilo v hlavní kopuli do standardních protokolů o průměru 25 cm, používal se k tomu dalekohled Merz (160/1790 mm). Ve slunečním domku za hvězdárnou byl instalován horizontální dalekohled napájený celostatem. Tam se Slunce fotilo jednak v bílém světle a pak přes filtr Šolcova typu v čáře H-alfa. Kromě své práce vedl Fero v Úpici též astronomický kroužek.

Fero bydlel nejdřív sám v jednopokojovém bytě na náměstí blízko radnice nad trafikou. Majka se za ním přestěhovala o něco později, když dostali byt na náměstí vedle kostela. Ve volných chvílích oba hráli v loutkovém divadle. Kromě expedic, které jsem v sedmdesátých každoročně absolvoval, jsme se vídali ještě na radioastronomických seminářích pořádaných úpickou hvězdárnou. Fero byl Slovák, ale během let se naučil tak dobře česky, že to nikdo nepoznal. Myslím, že na to měli velký vliv jeho úpičtí spolupracovníci Honza Klimeš a Jirka Drbohlav.

V roce 1975 mu nabídli místo ředitele hvězdárny v Rimavské Sobotě. Byl jejím prvním ředitelem. Psali jsme si, také jsme si posílali zvukové dopisy na malé cívce magnetofonového pásku. Jednou si mi postěžoval, že na astronomii mu tam už moc času nezbývá, hodně času trávil na různých schůzích.

V roce 1976 jsme spolu absolvovali meteorickou expedici na Poproči poblíž městečka Hnúšťa. Rimavská Sobota byla nedaleko, tak si Fero někdy odskočil domů, někdy přivezl na expedici Majku, ale to jsme ovšem napřed museli uklidit ten šílený čurbes ve stanu.

V roce 1981 mu nabídli místo pozorovatele na slunečním oddělení v Ondřejově. Tím se mu splnil jeho životní sen. Dostal tam byt nejprve na Borkách, což je kousek od obce Lensedly, od vlaku ze Senohrab jsem tam byl za chvíli. Později dostali byt v bytovkách v Ondřejově. Sluneční patrola obnášela pozorování Slunce a předpovědi sluneční činnosti na několik nejbližších dní. Předpovědi posílal do televize. Spoustu let se staral se o vývěsku Astronomického ústavu v Ondřejově na náměstí poblíž autobusové zastávky. Několik let se také věnoval provádění návštěvníků hvězdárny.

Máme oba narozeniny na konci ledna den po sobě, tak jsem jezdil já do Ondřejova nebo on na Kladno. Přijel jsem v pátek a večer jsme šli do hospody. Jak jsme vešli, bylo z toho pozdvižení jako kdyby na náměstí před hospodu spadl meteorit: všichni Fera znali a zdravili ho, ale v hospodě ho v životě neviděli. V sobotu jsme obvykle bloumali po ústavu. Někdy míval o víkendu službu, tak jsem se za ním byl podívat na jeho pracovišti. Jeho pozorovací deníky a záznamy byly vedeny naprosto vzorně.

Na Kladno přijel také vždycky v pátek. V sobotu dopoledne jsme se šli podívat do města. Navštívili jsme všechna knihkupectví, v každém jsme se dlouho zdrželi. V sobotu po večeři jsme si vlezli do mé hvězdárny a dlouho přes půlnoc probírali novinky, pouštěli si hudbu, prohlíželi knížky a fotky, vzpomínali na expedice a lidi, kteří tam jezdili. Ale s přibývajícími lety už jsme tíhli do postele každý rok o něco dřív. V neděli si Fero u nás vlezl na internet, udělal předpovědi a poslal je do televize.

Astronomický ústav má také pozorovatelnu na ostrově Hvar. Fero tam byl v letech 1985 a 1988 pracovně pozorovat Slunce. Místo s více jak 2700 hodinami slunečního svitu ročně, od hvězdárny nádherný výhled na azurové moře se spoustou ostrovů, čisté moře… Fero přivezl spoustu diapozitivů a nadšeně o tom vyprávěl. Dostal jsem se tam s dcerou v roce 1986, ale Fero na hvězdárně nebyl, tak jsme vylezli jen k pevnosti. Fero nelhal, rozhled byl fantastický.

Někdy v devadesátých letech byl Fero vyslán slunečním oddělením na kongres v kanadské Ottavě. Letadla z Ruzyně v té době startovala ve směru na Kladno. Po startu se stáčela k západu a za pár minut prolétala nad městem.

„Tak až budeš vědět datum, tak mi dej vědět, já ti z baráku zamávám.“

„A jak to asi poznám?“ ptal se Fero.

„Na kraji města je obrovský plynojem, když nebudou mraky, tak ho určitě uvidíš. A hned vedle bydlím. Zasvítím ti zrcátkem do okna. Ale musíš si sednout k pravému oknu, z levého město vůbec neuvidíš.“

V den startu bylo počasí jak vymalované. Slyšel jsem na rádiu povolení ke startu a vynesl jsem z domu na zahradu velké zrcadlo za staré toalety. Za chvíli se objevila A310 nad městem a já se snažil na ni pustit prasátko. Počítal jsem s tím, že před domem každou chvíli zastaví auto VB a přijdou mě sebrat…

Výsledek jsem se dověděl, až když se Fero vrátil:

„Seděl jsem vlevo, nikdo se se mnou nechtěl bavit. Nedalo se s tím nic dělat. Jo, a při zpáteční cestě jsem se skoro porval s letuškou o roletku na okně. Chystalo se promítání filmu „Policajt ze školky“ se Schwarzeneggerem a potřebovali zatemnit. Ale já chtěl vidět východ slunce nad Atlantikem.“

Z Ottavy si Fero přivezl špičkové rádio. Zkoušel ho už v hotelu, v návodu bylo něco jako „pozor na lock“. Tak dlouho si s ním hrál, až se mu ho podařilo úplně zablokovat, pak už ani nešpitlo. Musel přes celé město do prodejny, kde mu ho prodali, aby mu s tím pomohli. Byl členem DX klubu, sedával u rádia se sluchátky na uších a poslouchal stanice odněkud z druhého konce zeměkoule. Jeho precizně vedený deník se podobal tomu ze sluneční patroly.

V roce 2011 odešel do starobního důchodu. Mezinárodní astronomická unie pojmenovala na jeho počest planetku.

Jeho zdravotní potíže se stupňovaly a tak někdy v září minulého roku se Fero musel vydat na návštěvu několika zdravotnických zařízení, ze kterých se již domů nevrátil.

Když jsme kdysi v Úpici poslouchali magneťák, byla jedna skladba, kvůli které přiletěl do hangáru jak uragán, ať byl kdekoliv po táboře. Když jsem ho byl letos v půli ledna navštívit, nasadil jsem mu sluchátka a tu skladbu jsem mu pustil. „Tak tohle jsem si přál“, byla jeho slova.

Vzomínku sepsal a poslal

Zdeněk Štorek