Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Proč svatá Lucie noci upije a dne nepřidá?

Proč svatá Lucie noci upije a dne nepřidá?

Slunce nad inverzí. Autor: Petr Komárek
Slunce nad inverzí.
Autor: Petr Komárek
13. prosince slavila svátek Lucie, s jejímž jménem je spojena pranostika vyjádřená nadpisem článku. Před několika dny jsem byl jednou školačkou toho jména dotázán, co takové tvrzení znamená, když ve škole se učí, že noc se začíná zkracovat až o zimním slunovratu, a teď toto upíjení, že na tom musí něco být. Vysvětlení je prosté a pro obeznámené čtenáře tedy nemá smysl v dalším čtení pokračovat. Těm, kteří naopak vysvětlení nebo dokonce samotnou pranostiku neznají, jsou určeny následující řádky. Při výkladu se zcela obejdeme bez matematiky (do těch sfér odkazuji zájemce o kvantifikaci tvrzení) a postačíme s představivostí, znalostí učiva základní školy a několika jednoduchými náčrtky.

Všichni z praxe víme, že Země se otáčí (až na pomocí smyslů nezachytitelné nerovnosti) velmi pravidelně a jedna její otočka, tedy den, trvá stále stejnou dobu. Všichni také dále ze zeměpisu víme, že zemská osa je vůči rovině oběhu Země kolem Slunce nakloněná, což je příčinou toho, že třeba v létě je u nás světlá část dne delší než tmavá noc (zemská osa míří severním koncem ke Slunci) a v zimě je tomu naopak (zemská osa je nakloněna od Slunce). Nás bude dále zajímat okamžik zimního slunovratu, kdy je noc z celého roku nejdelší a kdy je zemská osa nakloněna severní částí právě přímo směrem od Slunce. Pro úplnost předpokladů je nutné zmínit zjevný fakt, že Slunce vychází na východní části obzoru a zapadá na jeho části západní, neboli Země se otáčí východním směrem.

Všichni znalí Keplerových zákonů pak konečně také víme, že - podle přibližného znění prvního z nich – se planety, včetně Země, kolem Slunce pohybují po eliptických drahách, v jejichž společném ohnisku je Slunce. Druhý Keplerův zákon pak říká, že „Plochy opsané spojnicí Slunce a planety (tedy i Země) jsou za stejnou jednotku času vždy stejně velké.“ Z toho ale samozřejmě plyne poznání - když je Země na své eliptické dráze ke Slunci blíž, pohybuje se po oběžné dráze rychleji, než když je od něho dál. (viz animace)) Když si navíc uvědomíme, že Země se nachází nejblíže Slunci kolem 4. ledna každého roku, je pro řadu čtenářů již řešení zřejmé.

Fyzikální vysvětlení pranostiky samozřejmě spočívá ve srovnání rovnoměrnosti rotace Země a nerovnoměrnosti jejího pohybu po oběžné dráze kolem Slunce. Zemská osa se během podzimu odklání svojí severní částí od Slunce, což u nás působí, že Slunce zapadá stále dříve a dříve a vychází čím dál později – světlá část dne se zkracuje. Protože ale současně podle 2. Keplerova zákona při svém oběhu kolem Slunce zrychluje, přihodí se zhruba 13. prosince (tedy na Lucii), že se na své dráze posune za jeden den o větší úsek než než za den předešlý ale přitom se nestačí otočit dost na to, aby kompenzovala zvýšení rychlosti oběhu kolem Slunce – prostě Země nestihne díky své rovnoměrné rotaci zařídit, aby Slunce zapadlo dříve než předešlý den. A to přesto, že slunovrat ještě nenastal. V další dny je tento jev stále patrnější, takže si toho všimli i běžní pozorovatelé oblohy a vžilo se tvrzení, že - "Lucie noci upije...". To ale není vše. Jev, který působí zvečera "proti" západu Slunce působí samozřejmě i ráno "proti" východu Slunce, a to dokonce ještě maličko více, protože v noci Země zase zrychlila. Takže "... ale dne nepřidá". Na to si opravdu musíme počkat až do slunovratu.

Posuny východu a západu Slunce při pohybu Země v perigeu. Autor: Richard Kotrba.
Posuny východu a západu Slunce při pohybu Země v perigeu.
Autor: Richard Kotrba.
V následujícím videu je vidět simulace Slunce v 15:49 SEČ v okolí 13. prosince 2012. Jde o čas, kdy Slunce tento den zapadá. Je ukázáno, že jak ve dnech předcházejících 13. prosinci, tak ve dnech následujících je Slunce ve stejný čas na obloze výše což by pro dny po 13. prosinci neplatilo, kdyby se Země pohybovala po kružnici (nebo kdyby třeba perihelium nastalo v létě). Na přiloženém grafu jsou ukázány hodnoty času východu Slunce (modře), západu Slunce (zeleně) a délky světlé části dne (červeně, pravá osa) s přesností na minuty v středoevropském čase, zubatost grafu je způsobena tím, že je založen na pospojovaných diskretních hodnotách a s přesností právě jen na minuty. Je vidět, že stejný jev, který je připsán Lucii, funguje podobným způsobem i po slunovratu. Ten čas však již není příliš zmiňován, protože slunovrat nastal, noc se krátí a je důvod k veselí – k čemu se pak zabývat drobnostmi.

Svatá Lucie (Panna Lucie Syrakuská) žila ve třetím a na začátku čtvrtého století našeho letopočtu v Itálii a na Sicílii, její krátký život byl ukončen mučednickou smrtí mečem a provazem poté, co byla odsouzena pro křesťanskou víru. Je uctívána jako svatá prakticky všemi křesťanskými církvemi a je patronkou mj. slepých či gondoliérů. Její ostatky jsou uloženy v kostele San Geremia v Benátkách. V křesťanském kalendáři je připomínána 13. prosince.

Po různém otáčení balónkem simulujícím Zemi, čmárání elips na papír a lomení rukama se zdá, že Lucka pochopila. S jídlem roste chuť a tak mi položila otázku z jiné kategorie - že prý "kdo šetří, má za tři" a jak to tedy je. Po krátkém zaváhání a odkazu na osoby povolanější jsem si jen, aby neslyšela, pomyslel - "bejvávalo....."

Převzato: Hvězdárna v Úpici




Štítky: Časový posun, Slunovrat


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »