Orel astronomických rozměrů
Tisková zpráva ESO 026/09 (21. 07. 2009)
Ve vzdálenosti 7000 světelných let od nás, směrem do souhvězdí Hada (Serpens), se nachází Orlí mlhovina, zářící hvězdné jesličky plné plynu a prachu. Před našimi zraky zde právě probíhá proces tvorby nových hvězd a vzniká mladá hvězdokupa NGC 6611. Intenzivní záření a silný hvězdný vítr horkých hmotných stálic tvaruje okolní plyn do podoby pilířů dlouhých jeden světelný rok. Jejich siluetu můžeme vidět na pozadí zářící mlhoviny, jež svým vzhledem připomíná Orla a pilíře jsou jeho pařáty.
Hvězdokupu objevil mezi lety 1745 až 1746 švýcarský astronom Jean Philippe Loys de Chéseaux. O dvacet let později ji do svého slavného katalogu pod číslem 16 zařadil také francouzský lovec komet Charles Messier. Kromě toho zaznamenal, že hvězdokupa je obklopena slabou difúzní září. Opravdu slavnou se však Orlí mlhovina stala teprve v roce 1995, kdy pilíře v její centrální části zachytil Hubbleův kosmický teleskop (HST snímek). Teleskop VLT pozoroval tutéž mlhovinu v roce 2001 ale v infračervené oblasti spektra (ESO Press Photo 37/01). Tento unikátní snímek umožnil astronomům nahlédnout za oponu temného prachu a spatřit mladé hvězdy formující se uvnitř pilířů samotných.
Nově zveřejněný záběr pořízený kamerou Wide-Field Imager a dalekohledem MPG/ESO o průměru zrcadla 2,2 m umístěného na observatoři La Silla zobrazuje část oblohy srovnatelnou s plochou Měsíce v úplňku. To je 15 krát více než zachycuje snímek z VLT a 200 krát více než záběr z HST. Nyní můžeme pozorovat celé okolí centra mlhoviny v nejjemnějších detailech.
Útvary známé jako "Pilíře stvoření" se nacházejí uprostřed snímku. Vpravo nahoře se pak nalézá mladá otevřená hvězdokupa NGC 6611. Nalevo od středu je vidět další z mohutných prachových útvarů známý jako "The Spire" (HST snímek). Prstům podobné prachové útvary doslova vyčnívají z okrajů obřího chladného prachoplynného mračna a připomínají tak stalagmity vyrůstající v jeskyni. Uvnitř pilířů je plyn dostatečně hustý na to, aby se začal vlastní gravitací hroutit v zárodky nových hvězd. Jeden světelný rok dlouhé sloupy jsou v neustálém procesu přeměny, který je důsledkem ozařování intenzivním ultrafialovým zářením stálic v přilehlé mladé hvězdokupě NGC 6611. Průběhu následujících několika milionů let, což je z pohledu vesmíru jen mrknutí okem, zmizí "pilíře stvoření" úplně.
Další informace:
ESO (Evropská jižní observatoř) je mezinárodní evropskou organizací pro astronomii. Jejími členy (14) jsou: Belgie, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. ESO má za cíl vývoj, konstrukci a provoz výkonných pozemních dalekohledů, jenž zpřístupní astronomům významné vědecké objevy. ESO také hraje přední roli v astronomickém výzkumu a mezinárodní spolupráci. V současnosti provozuje světově jedinečné observatoře, jež se nacházejí na poušti Atacama Chile: La Silla, Paranal a Chajnantor. Na Paranalu ESO provozuje nejvyspělejší pozemní dalekohled pracující ve viditelném světle - Velmi velký dalekohled (VLT). Zároveň je ESO evropským zástupcem největšího astronomického projektu všech dob - teleskopu ALMA. V současnosti ESO plánuje výstavbu Evropského extrémně velkého dalekohledu (E-ELT), který bude mít průměr primárního zrcadla 42 metrů. Bude pracovat ve viditelném a infračerveném oboru a stane se největším dalekohledem světa.
Převzato ze stránek www.eso-cz.cz. Archív tiskových prohlášení ESO v češtině je k dispozici zde: www.astrovm.cz/eso. Česká republika je členem Evropské jižní observatoře (ESO) od ledna 2007.
O autorovi
Jiří Srba
Narodil se v roce 1980 ve Vsetíně. Na střední škole začal navštěvovat astronomický kroužek při Hvězdárně Vsetín, kde se stal aktivním pozorovatelem meteorů a komet. Zde také publikoval své první populárně astronomické články. Je členem Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH). Připravuje české překlady tiskových zpráv Evropské jižní observatoře.
