Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Pomíjivý okamžik
Jiří Srba Vytisknout článek

Pomíjivý okamžik

Planetární mlhovina ESO 577-24 na snímku z dalekohledu ESO/VLT
Autor: ESO

Slabá záře planetární mlhoviny ESO 577-24 je pozorovatelná pouze asi 10 tisíc let, což je z kosmického hlediska okamžik. Svítící obálku ionizovaného plynu, která představuje doslova poslední výdech umírající hvězdy, jejíž pozůstatky jsou patrné uprostřed snímku, zachytil dalekohled ESO/VLT. Planetární mlhovina při své expanzi dále slábne a postupně zcela zanikne.

Poslední výdech umírající hvězdy – snímek z programu ESO Cosmic Gems

Planetární mlhovina [1] s označením ESO 577-24 zachycená na tomto snímku je v podstatě bublinou zářícího plynu rozpínající se do okolního vesmíru. Jedná se pozůstatek závěrečných stádií vývoje hvězdy, která odvrhla své vnější obálky a zanechala po sobě horké vyhasínající jádro označované jako bílý trpaslík. Tento drobný zbytek bude postupně chladnout a pohasínat, aby po velmi dlouhou dobu připomínal zašlou slávu kdysi majestátního rudého obra.    

Rudí obři jsou hvězdy v závěrečném stádiu vývoje, které již spotřebovaly dostupné vodíkové palivo, a jejich jádro se začíná smršťovat silou gravitace. Jak se jádro zmenšuje, zvyšující se tlak opět zažehne termojaderné reakce a přinutí hvězdu odvrhnout vnější vrstvy do prázdnoty kosmického prostoru v podobě intenzivního hvězdného větru. Žhavé jádro umírající hvězdy emituje značné množství ultrafialového záření, které ionizuje odvržený plyn a přinutí jej svítit. Výsledkem je objekt známý jako planetární mlhovina – poslední odkaz zestárlé hvězdy na konci života [2].       

Tato působivá planetární mlhovina byla objevena v roce 1950 během přehlídky oblohy na observatoři Palomar podporované Národní geografickou společností (National Geographic Society — Palomar Observatory Sky Survey). V roce 1966 ji George Abell zanesl do svého katalogu planetárních mlhovin (Abell Catalogue of Planetary Nebulae, [3]). Nachází se asi 1 400 světelných let od nás a je vizuálně pozorovatelná pouze pomocí velkých dalekohledů. Jak se plyn rozptyluje a vzdaluje od slábnoucí záře bílého trpaslíka, bude svit mlhoviny čím dál slabší.

Snímek planetární mlhoviny ESO 577-24 vznikl v rámci programu ESO Cosmic Gems. Jedná se o iniciativu, jejíž snahou je vytvářet astronomické snímky pro vzdělávací a popularizační účely. Program využívá pozorovacího času, kdy podmínky na observatoři nejsou vhodné pro vědecká astronomická pozorování, k vytvoření zajímavých vizuálně atraktivních snímků. Získaná data jsou však k dispozici také odborníkům prostřednictvím vědeckých archivů ESO.

Zdroj

Poznámky

[1] Planetární mlhoviny astronomové poprvé zaznamenali během 18. století – jejich slabá záře a ostře ohraničené okraje v tehdy používaných dalekohledech jim vizuálně připomínaly vzdálené planety. 

[2] V závěrečném stádiu vývoje (asi 10 miliard let od vzniku) projde i Slunce vývojovou fází rudého obra. Současné stáří Slunce je necelých 5 miliard let.

[3] Astronomické objekty mají běžně celou řadu oficiálních (i neoficiálních) označení a jmen. Různé katalogy mají pro stejný objekt odlišná označení. V Abellově katalogu planetárních mlhovin (Abell Catalogue of Planetary Nebulae) nese tato označení PN A66 36 (nebo též Abell 36), v katalogu vytvořeném pro účely ESO je to ESO 577-24.

Další informace

ESO je nejvýznamnější mezivládní astronomická organizace v Evropě, která v současnosti provozuje nejproduktivnější pozemní astronomické observatoře světa. ESO má 16 členských států: Belgie, Česko, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie a dvojici strategických partnerů – Chile, která hostí všechny observatoře ESO, a Austrálii. ESO uskutečňuje ambiciózní program zaměřený na návrh, konstrukci a provoz výkonných pozemních pozorovacích komplexů umožňujících astronomům dosáhnout významných vědeckých objevů. ESO také hraje vedoucí úlohu při podpoře a organizaci celosvětové spolupráce v astronomickém výzkumu. ESO provozuje tři unikátní pozorovací střediska světového významu nacházející se v Chile: La Silla, Paranal a Chajnantor. Na Observatoři Paranal, nejvyspělejší astronomické observatoři světa pro viditelnou oblast, pracuje VLT (Velmi velký dalekohled) a dva přehlídkové teleskopy – VISTA a VST. Dalekohled VISTA pozoruje v infračervené části spektra a je největším přehlídkovým teleskopem světa, dalekohled VST je největším teleskopem navrženým k prohlídce oblohy ve viditelné oblasti spektra. ESO je významným partnerem zařízení APEX a revolučního astronomického teleskopu ALMA, největšího astronomického projektu současnosti. Nedaleko Observatoře Paranal, na hoře Cerro Armazones, staví ESO nový dalekohled ELT (Extrémně velký dalekohled) s primárním zrcadlem o průměru 39 m, který se stane „největším okem lidstva hledícím do vesmíru“.

Odkazy 

Kontakty

Viktor Votruba; národní kontakt; Astronomický ústav AV ČR, 251 65 Ondřejov, Česká republika; Email: votruba@physics.muni.cz

Jiří Srba; překlad; Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o., Česká republika; Email: j.srba@astrovm.cz

Calum Turner; ESO Public Information Officer; Garching bei München, Germany; Tel.: +49 89 3200 6655; Email: pio@eso.org

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tisková zpráva ESO1902



O autorovi

Jiří Srba

Jiří Srba

Narodil se v roce 1980 ve Vsetíně. Na střední škole začal navštěvovat astronomický kroužek při Hvězdárně Vsetín, kde se stal aktivním pozorovatelem meteorů a komet. Zde také publikoval své první populárně astronomické články. Je členem Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH). V současné době pracuje jako odborný pracovník Hvězdárny Valašské Meziříčí. Připravuje české překlady tiskových zpráv Evropské jižní observatoře.

Štítky: ESO/VLT, Planetární mlhovina, Tisková zpráva ESO


49. vesmírný týden 2019

49. vesmírný týden 2019

Přehled událostí na obloze od 2. 12. do 8. 12. 2019. Měsíc bude v první čtvrti. Podvečerní obloha patří Venuši a Saturnu, Jupiter rychle mizí. Ráno je vidět Merkur a Mars. Na ISS má proběhnout další výstup k AMS-02 a měly by k ní startovat dvě zásobovací lodi. Před 380 lety byl pozorován první přechod Venuše přes sluneční kotouč.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

NGC6888 a PN G75.5+1.7

Titul Česká astrofotografie měsíce za říjen 2019 obdržel snímek „NGC6888 a PN G75.5+1.7“, jehož autorem je Vladimír Nádvorník   Hvězdné objekty mívají často poněkud tajemná označení, která i mnoha astronomům dokonce ani nenaznačí … Tak třeba „NGC6888 a PN G75.5+1.7“ z titulku tohoto

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Planety nad západním obzorem

Další informace »