Související stránky k článku Bílý trpaslík ostřeluje červeného záhadným paprskem
Astronomové použili přístroj KPED (Kitt Peak Electron Multiplying CCD Demonstrator) na NSF’s Kitt Peak National Observatory k pozorování objektu ZTF J153932.16+502738.8, což je dvojice bílých trpaslíků, kteří kolem sebe obíhají a navzájem se zakrývají. Jeden oběh vykonají za doposud nejkratší známou oběžnou dobu. Tento binární systém se nachází ve vzdálenosti téměř 8 000 světelných roků a jeho poloha se promítá do souhvězdí Pastevce (Bootes). Jedná se zároveň o druhou nejrychlejší dvojici doposud pozorovaných bílých trpaslíků.
Nové snímky, které astronomové pořídili pomocí přístroje SPHERE a dalekohledu ESO/VLT, odhalují v dosud nedostižných detailech prachové disky obklopující nedaleké mladé hvězdy. Zachycují kolekci bizarních tvarů, velikostí a struktur, které jsou pravděpodobně také důsledkem efektů vyvolaných formujícími se planetami.
Dalekohled VLT Evropské jižní observatoře pořídil snímek exoplanety obíhající kolem dvojhvězdy b Centauri, která je na obloze pozorovatelná pouhým okem. Jedná se zatím o nejteplejší a nejhmotnější systém hvězd, u jakého byla objevena planeta. Objekt obíhá kolem páru ve vzdálenosti 100krát větší než Jupiter kolem Slunce. Někteří astronomové se až dosud domnívali, že u takto hmotných a horkých hvězd planety existovat nemohou.
Tým astronomů pozoroval pomocí dalekohledu VLT Evropské jižní observatoře nový typ relativně slabé hvězdné exploze, pro který použili označení mikronova. Ke zjasnění tohoto typu dochází na povrchu některých bílých trpaslíků. Při vzplanutí trvajícím jen několik hodin se termojadernou reakcí přemění více než 20 trilionů kg vodíku, což je hmotnost srovnatelná s planetkou Juno, jedním z velkých těles hlavního pásu asteroidů Sluneční soustavy.
Bílí trpaslíci jsou degenerované hvězdy, závěrečná stádia vývoje hvězd s hmotnostmi řádově srovnatelnými s hmotností Slunce. O bílých trpaslících se často mluví v souvislosti s dvojhvězdným vývojem, zejména v případě, že z druhé složky přetéká hmota na trpaslíka. Výměna hmoty vede k zajímavým astrofyzikálním efektům. Ještě zajímavější jsou systémy, v nichž obě složky došly do stádia bílého trpaslíka. Jeden z takových pečlivě analyzovali členové mezinárodního týmu, v němž důležitou roli sehráli Adéla Kawka a Stéphane Vennes z ASU.
Přístroj ESPRESSO poprvé zachytil světlo ze všech čtyř hlavních teleskopů systému VLT pracujících na observatoři ESO/Paranal v Chile. Kombinace světla získaného současně čtveřicí dalekohledů s primárními zrcadly o průměru 8,2 m učinila z VLT optický teleskop s největší sběrnou plochou na světě.
Astronomové využívající radioteleskop ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, zkoumali podivný oblak plynu, který vznik v důsledku interakce dvojice hvězd. Jedna z nich zvětšila svůj objem takovým způsobem, že obklopila hvězdu druhou, která se následně začala po spirále přibližovat a přinutila svého souseda k odhození vnějších vrstev atmosféry.
Vědcům se pomocí dalekohledu ESO/VLT podařilo nalézt důkazy přítomnosti velké extrasolární planety v blízkosti hvězdy typu bílý trpaslík. Planeta obíhá kolem žhavého odhaleného jádra hvězdy podobné Slunci v malé vzdálenosti a její atmosféra je neustále rozrušována silným ultrafialovým zářením. Uvolněný plyn se formuje do disku kolem hvězdy a nakonec dopadá na povrch bílého trpaslíka. Tento jedinečný systém nám nabízí představu o tom, jak by jednou v daleké budoucnosti mohla vypadat Sluneční soustava.
Nová detailní pozorování pomohla odhalit působivé struktury v protoplanetárních discích kolem mladých hvězd. Přístroj SPHERE, který pracuje ve spojení s dalekohledem ESO/VLT, vědcům umožnil zkoumat složité dynamické procesy v mladých planetárních systémech. U jedné ze sledovaných soustav byl dokonce pozorován vývoj doslova v reálném čase. Nedávno publikované výsledky získané trojicí vědeckých týmů dokládají mimořádné schopnosti přístroje SPHERE, který umožňuje přímo pozorovat, jakým způsobem planety formují disky, ze kterých se rodí. Odhaluje tak komplexnost prostředí, ve kterém se nové světy utvářejí.
Mezinárodnímu týmu astronomů se s pomocí dalekohledu ESO/VLT podařilo objevit nejžhavější a nejhmotnější exemplář dotykové dvojhvězdy, tady takové, kde jsou složky tak blízko k sobě, že se doslova dotýkají navzájem. Hvězdy v tomto mimořádném systému s označením VFTS 352 však směřují k neodvratnému a dramatickému zániku, během kterého buď splynou v jednu obří hvězdu, nebo vytvoří dvojitou černou díru.
Pomocí přístroje MUSE a dalekohledu ESO/VLT vědci získali působivá nová pozorování mohutných pilířovitých struktur v mlhovině Carina. Mezinárodní tým provedl analýzu několika pilířů v různých mlhovinách a dospěl k závěru, že se v tomto případě jedná spíše o ‚pilíře zániku‘ – což je v kontrastu s pojmenováním známého útvaru podobného typu, který se nachází v Orlí mlhovině a je nazýván Pilíře stvoření.
Mezinárodnímu týmu astronomů se podařilo objevit zářící oblaky plynu obklopující vzdálené kvasary. Jejich nezaměnitelný signál odhalili pomocí přístroje MUSE a dalekohledu ESO/VLT. Vůbec poprvé byla tato rozsáhlá hala detekována u všech kvasarů ve zkoumaném vzorku. Jejich vlastnosti jsou navíc v příkrém rozporu s dnes uznávanými teoriemi formování galaxií v mladém vesmíru.
Astronomové zjistili obrovský "růstový spurt" u takzvané bludné planety. Na rozdíl od planet v naší Sluneční soustavě tyto objekty neobíhají kolem hvězd, ale volně plují samy. Nová pozorování provedená pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) odhalila, že tato volně plující planeta pohlcuje plyn a prach ze svého okolí rychlostí 6 miliard tun za sekundu. Jedná se o nejrychlejší růst, jaký byl kdy zaznamenán u bludných planet nebo planet jakéhokoli druhu, což poskytuje cenné informace o tom, jak se tyto planety formují a rostou.
Léto na severní polokouli je pro mnoho amatérských astronomů frustrujícím obdobím. Noci se prakticky celý měsíc nesetmí natolik, aby bylo možné pozorovat slabé, rozmazané galaxie či mlhoviny, a i na obloze jako takové je výrazně méně jasných hvězd než obvykle. Občas severní nebe ozdobí přehlídka nepřirozeně modrých nočních svítících mraků, určitou šanci mají i pozorovatelé jasných planet a Měsíce. Ale je tu ještě jedna možnost – jasné vícenásobné hvězdné objekty.
Astronomové poprvé získali vizuální důkaz, že hvězda skončila dvojím výbuchem. Při studiu staletí starých pozůstatků supernovy SNR 0509-67.5 pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) na Evropské jižní observatoři (ESO) našli vzory, které potvrzují, že její hvězda utrpěla dvojici explozivních výbuchů. Nedávno zveřejněný objev ukazuje jedny z nejvýznamnějších explozí ve vesmíru v novém světle.
Astronomové objevili protoplanetární disk kolem mladé hvězdy ležící ve Velkém Magellanově oblaku, malé galaxii sousedící s naší Galaxií. Disk, v němž probíhá tvorba planet, podobný těm, které známe z naší Galaxie, byl přitom v cizí galaxii zachycen vůbec poprvé. Záběry odhalují mladou hmotnou hvězdu, která stále roste, vtahuje hmotu ze svého okolí a vytváří rotující akreční disk. Pozorování byla provedena pomocí soustavy radioteleskopů ALMA pracující v Chile, jejímž evropským partnerem je ESO.
Astronomové zaznamenali explozi gama záření, která se během jednoho dne několikrát opakovala, což je událost, jakou jsme dosud neviděli. Bylo zjištěno, že zdroj silného záření se nachází mimo naši galaxii a jeho polohu určil ESO VLT (Very Large Telescope). Záblesky gama záření (gamma ray bursts - GRB) jsou nejsilnější exploze ve vesmíru, které jsou obvykle způsobeny katastrofickou destrukcí hvězd. Žádný známý scénář však nedokáže zcela vysvětlit tento nový GRB, jehož skutečná povaha zůstává záhadou.
Modelování pozdních fází vývoje velmi hmotných hvězd je jednou z největších astrofyzikálních výzev současnosti. Navíc jen omezená dostupnost reálných pozorovacích dat činí pokusy o modelování ještě složitějšími, protože je velmi obtížné teoretické výsledky ověřit na skutečných datech. I proto je velmi zajímavou studie Michalise Kourniotise přijatá k publikaci v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Práce se zabývala opravdu zvláštní hvězdou s označením HD 144812.
Po celé obloze je rozeseto mnoho pozůstatků po extrémně energetických explozích hvězd na sklonku svého života, supernovách. Často se tak stanou cílem astronomických pozorování, obvykle je však velmi obtížné určit stáří takovéto mlhoviny. Na jeden takový objekt v sousední galaxii se zaměřily observatoře NASA, rentgenový teleskop Chandra a Hubbleův kosmický dalekohled.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
