Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
Skupina astronomů objevila třetí planetu obíhající kolem hvězdy Beta Pictoris. Nová planeta, Beta Pictoris d, je 100krát slabší než Beta Pictoris b – první planeta objevená ve stejném systému – a patří mezi nejslabší exoplanety, jaké kdy byly zachyceny ze Země. Poté, co skupina zaznamenala planetu pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO), zjistila, že se skrývala v archivu pozorování více než deset let.
Modelování pozdních fází vývoje velmi hmotných hvězd je jednou z největších astrofyzikálních výzev současnosti. Navíc jen omezená dostupnost reálných pozorovacích dat činí pokusy o modelování ještě složitějšími, protože je velmi obtížné teoretické výsledky ověřit na skutečných datech. I proto je velmi zajímavou studie Michalise Kourniotise přijatá k publikaci v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Práce se zabývala opravdu zvláštní hvězdou s označením HD 144812.
Pomocí přístroje ULTRACAM na 3,5m dalekohledu NTT na observatoři Evropské jižní observatoře La Silla v Chile a také vesmírného teleskopu NASA TESS pozorovali astronomové prstenec planetárních trosek obsahující tělesa o velikosti Měsíce v obyvatelné zóně bílého trpaslíka s označením WD 1054-226.
Díky mimořádné pozorovací kampani, na které se podílelo 12 pozemních i kosmických teleskopů včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se astronomům podařilo odhalit podivné chování pulsaru – kompaktního pozůstatku hmotné hvězdy s mimořádně rychlou rotací. Záhadný objekt je známý rychlými přechody mezi dvěma módy aktivity, což bylo až dosud pro astronomy nepochopitelné. Nyní však vědci objevili, že za toto podivné ‚přepínání‘ jsou zodpovědné náhlé krátkodobé emise hmoty z pulzaru.
Astronomové využili dalekohled VLT ESO k podrobnému zkoumání složení komety 3I/ATLAS, nejjasnějšího mezihvězdného objektu, jaký byl kdy pozorován. Na základě měření specifických chemických stop – prvního pozorování tohoto druhu u komety, která vznikla mimo Sluneční soustavu – zjistili, že kometa 3I/ATLAS pravděpodobně vznikla na okraji starého hvězdného systému. Tyto poznatky vrhají nové světlo na historii vzniku této komety a naznačují, že může být mnohem starší než Slunce.
Pokud jde o nejenergetičtější úkazy ve vesmíru, uvolňování gravitační energie v rentgenových binárních systémech vyniká jako vysoce účinný proces. Rentgenové dvojhvězdy jsou zajímavé systémy složené ze dvou nebeských těles: normální hvězdy a kompaktního mrtvého objektu, tedy černé díry nebo neutronové hvězdy, která nasává materiál ze svého hvězdného společníka. V naší Galaxii bylo dosud identifikováno několik stovek takových zdrojů.
Astronomové detekovali lithium v atmosférách čtyř chladných a starých bílých trpaslíků; u jednoho z nich se rovněž projevuje atmosférický draslík. Tyto dva relativně překypující alkalické prvky vzhledem k sodíku a vápníku důrazně napovídají, že všechny čtyři hvězdy pohlcují fragmenty kamenných planet podobných Zemi či Marsu.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo zaznamenat velkou tmavou skvrnu v atmosféře planety Neptun a nečekaně také menší světlou oblast, která s ní sousedí. Jedná se o vůbec první pozorování temné skvrny na Neptunu provedené pozemním teleskopem. Tyto dočasné útvary vyskytující se na pozadí modré atmosféry planety Neptun jsou pro astronomy stále záhadou a nová pozorování přinášejí důležité informace o jejich povaze a původu.
Skupina astronomů objevila dosud nejpřesvědčivější důkaz, že některé planety mimo naši sluneční soustavu mohou být magnetické. S využitím dalekohledu VLT (Very Large Telescope) ESO a dalekohledu Gemini North vědci změřili rychlosti větru na sedmi velmi horkých exoplanetách podobných Jupiteru. Pozorování odhalila, že větry na těchto planetách jsou s největší pravděpodobností řízeny magnetickými poli, což představuje první spolehlivé měření magnetismu na planetách mimo sluneční soustavu.
V nedávné době se astronomové dočkali dalšího překvapení od nejlepšího kosmického teleskopu současnosti, Dalekohledu Jamese Webba. Ten se nedávno zaměřil na hvězdný systém s označením WL 20. Zjistil přitom, že jedna z hvězd, které k němu náleží, ta s označením WL 20S, je ve skutečnosti dvojhvězdou. Objev je o to zajímavější, že tento systém je studován již od sedmdesátých let minulého století a za tu dobu ho pozorovalo nejméně pět teleskopů, žádnému z nich se však tuto dvojhvězdu rozlišit nepodařilo.
Na základě pozorování pomocí družice NASA s názvem TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) a několika dalších pozemních dalekohledů astronomové objevili planetu velikosti Jupitera obíhající kolem hvězdy typu bílého trpaslíka s označením WD 1856+534. Soustava WD 1856+534 je známá též jako TIC 267574918 nebo LP 141-14 a nachází se ve vzdálenosti 80 světelných roků od Země; její poloha se promítá do souhvězdí Draka.
Magnetary – neutronové hvězdy s vysokou hustotou a mimořádně silným magnetickým polem – jsou objekty s nejsilnějšími magnetickými poli ve vesmíru a nalézáme je po celé Galaxii. Astronomové však zcela přesně nevědí, jak vznikají. Díky použití celé řady teleskopů po celém světě, včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se nyní vědcům podařilo nalézt hvězdu, která se pravděpodobně magnetarem teprve stane. Jedná se o hmotnou héliovou hvězdu se silným magnetickým polem – dosud nepopsaný typ hvězdného objektu, který by mohl původ magnetarů osvětlit.
Plyn a prach proudící z hvězd mohou za správných podmínek narážet do okolí hvězdy a vytvářet rázovou vlnu. Astronomové pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) nyní zachytili nádhernou rázovou vlnu kolem mrtvé hvězdy – objev, který je nechal v úžasu. Podle všech známých mechanismů by malá mrtvá hvězda RXJ0528+2838 kolem sebe takovou strukturu mít neměla. Tento objev, stejně záhadný jako ohromující, zpochybňuje naše chápání toho, jak mrtvé hvězdy interagují se svým okolím.
Odhalení pravé podstaty vícenásobných hvězdných systémů může být obtížné, a to zejména v případě, kdy se přinejmenším jedna ze složek schovává v plynu, který je nedílnou součástí soustavy. Petr Hadrava z ASU vedl rozsáhlý mezinárodní tým, který přispěl k dešifrování konfigurace systému UU Cas.
Kosmická observatoř NASA s názvem Kepler byla zkonstruována za účelem objevování exoplanet na základě tranzitní metody, kdy dojde k zeslabení jasu hvězdy v důsledku přechodu planety přes její kotouček. Náhodou ji dělá stejná konstrukce ideální pro pozorování jiných přechodných jevů – objektů, které mění svoji jasnost v průběhu času. Nový výzkum archivních dat z družice Kepler vedl k odhalení vzácného super-vzplanutí dříve neznámé trpasličí novy. Soustava zjasnila 1 600× za dobu kratší než jeden den a následně pomalu slábla.
Působivý záběr, který zveřejnila Evropská jižní observatoř ESO, přináší důležité stopy vedoucí k odpovědi na otázku, jak by se mohly formovat planety o hmotnosti Jupiteru. V blízkosti mladé hvězdy vědci objevili rozsáhlé shluky prachu, které by se mohly zhroutit vlastní gravitací a vytvořit obří planety. Snímek vznikl kombinací dat pořízených pomocí dalekohledu VLT a radioteleskopu ALMA.
Rychlá pozorování pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) odhalila výbušnou smrt hvězdy v okamžiku, kdy výbuch prorazil povrch hvězdy. Astronomové poprvé odhalili tvar výbuchu v jeho nejranější, prchavé fázi. Tato krátká počáteční fáze by o den později již nebyla pozorovatelná a pomáhá zodpovědět celou řadu otázek o tom, jak se z masivních hvězd stávají supernovy.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 27. 4. do 3. 5. 2020. Měsíc bude v první čtvrti. Večer můžeme pozorovat velmi jasnou Venuši. Ráno jsou vidět planety Saturn a Jupiter, nejníže je také Mars. Stále máme na obloze komety viditelné i triedrem. Pozorování doplňují vláčky družic Starlink. Írán vypustil třístupňovou raketu. Na ISS přistála zásobovací loď Progress MS-14. Zajímavé testy by mohly proběhnout v Číně a v Texasu. Před 120 lety se narodil nizozemský astronom Jan Hendrik Oort.
Astronomové používající k pozorování dalekohled Gran Telescopio Canarias (GTC) objevili objekt o velikosti málo hmotné planetky v prachoplynném disku kolem hvězdy s označením SDSS J122859.93+104032.9, což je bílý trpaslík nacházející se ve vzdálenosti přibližně 410 světelných roků od Země, v souhvězdí Panny. Astronomové zvažují, že se může jednat o zbytek jádra kamenné planety velikosti Země či Marsu, jejíž vnější vrstvy již byly odtrženy.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento
V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
