Občas je to neuvěřitelné, kolik mohou mít společného různé vědní obory. Odborníci ze skupiny Fyziky galaxií se zabývali obohacováním mezihvězdného okolí prachem vznikajícím při výbuších supernov. Překvapivě zjišťují, že v hustých hvězdokupách se tento prach chová podobně jako pyroklastické výtrysky při vulkanických explozích.
V práci postavené na podrobných spektroskopických měření z dalekohledu Gemini studovali stelární odborníci pětici velmi hmotných hvězd v galaxii M33 a jejich vývojový stav. Pokročilé vývojové fáze velmi hmotných hvězd jsou spojeny s epizodami ztráty hmoty prostřednictvím nestabilit. Klíčem ke správnému určení vývojového stádia je správný popis složení a geometrie vyvržené okolohvězdné hmoty společně se spolehlivým určením hvězdných parametrů.
Již několikrát jsme v tomto seriálu referovali o výhodách analytických modelů pro popis některých astrofyzikálních situací. Analytické modely umožňují získat rychlý vhled na procesy, ke kterým v daném problému dochází bez nároku na detailní znalost. Detailní popisy jsou a budou doménou náročných numerických simulací.
Výbuch novy je jednou z velmi výrazných událostí, které ovlivňují život některých hvězd. Nejde však o jev katastrofický, nova je povrchovou explozí. Vojtěch Šimon z ASU v archivních datech studoval vývoj hvězdy X Serpentis, která vybuchla jako nova v roce 1903, a popsal její jasové změny v kontextu dvojhvězdného vývoje.
Slunce je jedním z nejintenzivnějších zdrojů rádiového záření na obloze. Původci tohoto záření na dlouhých vlnových délkách jsou zejména netepelné procesy probíhající ve slunečních erupcích. Sluneční fyzikové z ASU studovali velmi neobvyklý typ rádiového záření, zaznamenaný anténami v Ondřejově, a spojili jeho původ s oblakem padajícím ve sluneční atmosféře od koróny až do chromosféry.
Zemská osa vykonává vůči nebeskému referenčnímu systému množství pohybů. Jejich znalost je klíčová pro ustavení referenčního souřadnicového systému. Jednotlivé komponenty pohybů zemské osy jsou popsány s různou přesností. Jan Vondrák a Cyril Ron z ASÚ se zaměřili na zlepšení popisu volné nutace zemského jádra.
Naše Galaxie je ve svém bezprostředním okolí obklopena několika desítkami malých satelitních průvodců. Některé vědecké práce poukazují na jejich neobvyklé prostorové uspořádání, jaké nelze jednoduše vysvětlit s pomocí standardního kosmologického modelu. Podobné uspořádání mají i satelity blízké galaxie M31 v Andromedě. Michal Bílek se svými spolupracovníky vysvětlují uspořádání satelitů Mléčné dráhy a M31 jejich dávnou slapovou interakcí. Tento vývojový scénář připouští pouze model postavený na alternativní teorii gravitace.
V pátek 22. června pozdě večer byl vidět z celého našeho území, kde bylo tou dobou jasno, velmi jasný bolid, který upoutal pozornost velkého počtu náhodných svědků. I když v tu dobu na obloze dominoval svým svitem Měsíc, tak tento bolid, který se pro většinu pozorovatelů pohyboval právě na jižní části oblohy, tedy v blízkosti Měsíce, na malou chvíli jeho jasnost pro blízké pozorovatele dokonce o trochu překonal. O hodinu a jedenáct minut později oblohu rozzářil další jasný bolid. Není tedy překvapením, že nám přišel velký počet pozorování, za která tímto děkujeme a zde podáváme vysvětlení, co tento vzácný přírodní úkaz způsobilo.
Otázka chybějících galaktických satelitů je jedním z dosud nevyřešených problémů současné kosmologie. Jde o to, že modely vývoje vesmíru předpovídají, že by mělo existovat asi desetkrát více malých (satelitních, protože často obíhají kolem těch velkých) galaxií, než je pozorováno. Možným řešením je, že některé oblaky temné hmoty (tzv. temná hala) k sobě nepřitáhly dostatek baryonové hmoty (připomeňme, že mezi baryony patří protony a neutrony; baryonovou hmotou se rozumí především hvězdy, mezihvězdný a mezigalaktický plyn, obecně většina hmoty, která není temnou hmotou nebo temnou energií), aby mohly vzniknout hvězdy, a tím i viditelné galaxie. Pak by mělo existovat velké množství tzv. temných galaxií skládajících se téměř výhradně z temné hmoty a obsahujících jen nepatrné množství baryonové hmoty. Kandidáty na tyto temné galaxie jsou např. oblaky neutrálního vodíku pozorované v kupě galaxií v souhvězdí Panny. Jako vysvětlení původu těchto oblaků vodíku byly ale kromě temných galaxií navrženy ještě další dvě hypotézy a pracovníci Oddělení galaxií a planetárních systémů se zaměřili na testování jedné z nich.
Od objevu hvězdných supererupcí detekovaných jako vedlejší produkt hledače exoplanet Kepler byly tyto extrémní jevy podobné slunečním erupcím studovány velmi detailně. Odvozené energie těchto erupcí jsou o několik řádů vyšší než energie mohutných erupcí na Slunci. Petr Heinzel z ASU a Kazunari Shibata z Japonska studovali možnost, že by k viditelnému záření detekovanému při supererupci mohly přispívat i celé erupční smyčky.
Ve středu 23. května večer, ještě během soumraku, byl vidět z celého našeho území, nejlépe však z jeho východní části, velmi jasný bolid, který upoutal pozornost mnoha náhodných svědků. Za zaslaná pozorování děkujeme a zde podáváme vysvětlení, co tento úkaz způsobilo.
Po celé tři dny od 18. do 20. května 2018 jsou pro vás otevřena odborná pracoviště a můžete si je prohlédnout s výkladem odborníků. Otevírací doba po všechny tři dny 9 až 17 hodin, v pátek a sobotu večer navíc za jasného počasí doprovodný program. Vstup i doprovodný program zdarma.
Z pozorování je známo, že se v centrech aktivních galaktických jader, v těsném okolí černé veledíry, nachází oblast vysoce ionizovaného plazmatu, kde vzniká rentgenové záření. Spektra tohoto záření v minulosti vědci využívali například k určení teploty této tzv. koróny. Tým z ASU (Francesco Tamborra, Michal Dovčiak a Jiří Svoboda) ukazuje, že získané odhady teploty nemusí být správné, pokud se zanedbají efekty obecné teorie relativity na záření.
Horcí podtrpaslíci se stali cílem přehledové studie vedené Stéphane Vennesem a Adelou Kawkou ze Stelárního oddělení ASU. S pomocí spektrografu FEROS s vysokým rozlišením studovali vlastnosti dvaadvaceti hvězd tohoto zajímavého typu.
Sluneční aktivita se projevuje nepřeberným množstvím útvarů. Mezi ty oblíbené z pohledu amatérských astronomů zajisté patří oblaka slunečního materiálu uvězněná ve smyčkách magnetických polí vysoko nad slunečním povrchem. Podle úhlu pohledu mluvíme buď o protuberancích (ty pozorujeme nad diskem) nebo filamentech (pozorujeme proti disku Slunce) a jejich studium bylo cílem nejnovější práce Pavla Ambrože z ASU. Autoři si všímali zejména charakteristik proudění plazmatu po slunečním povrchu v okolí dlouhožijících filamentů.
David Čapek a Jiří Borovička z Oddělení meziplanetární hmoty ASU se v teoreticky zaměřené studii zaměřili na vysvětlení procesů, které vedou ke vzniku meteorů, v jejichž spektrech jsou pozorovány téměř výhradně čáry železa. Ukazují, že ze třech myslitelných modelů pouze jeden odpovídá pozorovaným vlastnostem.
Marian Karlický z ASU společně s Františkem Karlickým z Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity vybudovali počítačový model přechodové vrstvy ve sluneční atmosféře a studovali procesy, které zde zřejmě probíhají. Ukazují, že udržení takové vrstvy vyžaduje souvislý tok energie, který společně s gravitačním působením a vlnovými procesy tuto vrstvu stabilizuje.
Vojtěch Šimon z Astronomického ústavu AV pečlivě studoval dlouhodobou aktivitu kataklyzmické proměnné QU Carinae. Ze série archivních pozorování pořízených v letech 2001–2009 usoudil, že vysoká proměnnost tohoto objektu je způsobena z velké části dlouhodobějšími změnami jasnosti probíhajícími v řádech týdnů a nikoli změnami z noci na noc, jak soudili jiní autoři. Měření naznačují, že QU Car patří do skupiny kataklyzmických proměnných s mohutným přenosem hmoty mezi složkami.
Poklidné astronomické vody v říjnu loňského roku rozvířil objev podivné planetky, která se stala prvním prokázaným návštěvníkem z mezihvězdného prostoru. Kolem objektu se jménem `Oumuamua, což je slovo havajského původu a označuje posla z minulosti, se strhla pravá smršť vědeckých prací, popisujících neobvyklé vlastnosti tohoto objektu. V jedné z nich publikované v prestižním Nature Astronomy figuruje i Petr Pravec z Oddělení meziplanetární hmoty ASU.
Sluneční fyzikové si už dlouhou dobu lámou hlavu nad tím, co přesně odlišuje konfiguraci magnetického pole v tmavé umbře vyvinuté sluneční skvrny od okolní penumbry. Jan Jurčák ze Slunečního oddělení ASU tomu ve spolupráci s astronomy z Německa a Španělska přišel na kloub. Nalezl jednoduché a robustní kritérium rozlišující umbru a penumbru z hlediska magnetického pole, které platí pro všechny sluneční skvrny.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 12. 5. do 18. 5. 2025. Měsíc bude v úplňku a bude ubývat k poslední čtvrti. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je nízká a zmizela už i velká skvrna. Přistávací pouzdro Veněry, které zůstalo na oběžné dráze jako Kosmos 482, vstoupilo zpět do atmosféry 10. 5. nad Indickým oceánem. Před 20 lety byly objeveny pomocí HST měsíčky Pluta nazvané Nix a Hydra. Před 100 lety se narodila americká astronomka Nancy Grace Roman, jejíž jméno nese připravovaný vesmírný teleskop, ale nad jeho osudem se nyní trochu vznáší otazník, i když je prakticky hotový, protože Trump navrhuje přísné škrty.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu
Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules. Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov. M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty. Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats 28.4.2025 až 1.5.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
