Astronomové Stelárního oddělení ASU se podílejí na dlouhodobém sledování rudých obrů a hledají u nich průvodce. Práce má první výsledky, astronomové oznamují u dvou ze studovaných hvězd přítomnost hnědého trpaslíka a menší hvězdy.
Tento kosmický klenot zná skoro celý svět. Jde o Jižní prstencovou mlhovinu NGC 3132, která se stala jedním z prvních vědeckých cílů nového vesmírného dalekohledu Jamese Webba. Tato planetární mlhovina nacházející se v souhvězdí Plachet má poměrně rozmanitý tvar, což uchvátilo myšlenky mezinárodního týmu vědců. Za tak komplexní tvar objektu mohou podle simulací další hvězdy.
Pozorování v infračerveném spektru ukázala, že v oblasti středu naší Galaxie se nachází překvapivě málo jasných rudých obrů. Naproti tomu zde bylo odhaleno zvýšené zastoupení mladých jasných hvězd. Pracovníci Oddělení galaxií a planetárních systémů ASU vypracovali studii navrhující proces, který tuto zvláštnost vysvětluje. Článek vychází v tomto měsíci v časopise The Astrophysical Journal.
Běžné stáří planetárních mlhovin se pohybuje mezi 5–25 tisíci lety. Nedávno však teleskopy zachytily fotony z planetární mlhoviny, která přepsala rekordy. Mlhovina byla nalezena v otevřené hvězdokupě M37 v souhvězdí Persea týmem astronomů vedeným členy z Hongkongské univerzity.
Astronomové využívající dalekohled ESO/VLT poprvé v historii pozorovali strukturu granulace na povrchu vzdálené hvězdy – stárnoucího rudého obra π1 Gruis. Tento pozoruhodný nový snímek byl pořízen pomocí přístroje PIONIER. Odhaluje konvektivní buňky o průměru asi 120 milionů kilometrů tvořící povrchovou vrstvu mohutné hvězdy, která svou velikostí 350krát převyšuje Slunce. Výsledky byly publikovány v prestižním vědeckém časopise Nature.
Planetární mlhoviny jsou vděčnými cíli amatérských pozorovatelů. Tyto kompaktní útvary nejčastěji připomínají „rozmazanou hvězdu“, už lepší amatérské dalekohledy ovšem ukáží roztodivné tvary s kulovou nebo bipolární symetrií. Jiří Kubát z ASU společně s odborníky z Masarykovy univerzity v Brně studoval charakter hvězdného větru Slunci-podobné stálice ve stádiu, kdy se tato hvězda obklopuje planetární mlhovinou.
Velké ohnivé koule! Hubbleův kosmický dalekohled HST detekoval mimořádně horké koule (bloby) plynu, každá o hmotnosti dvojnásobku planety Mars, které jsou vyvrhovány z blízkosti umírající hvězdy. Plazmové koule se řítí tak rychle kosmickým prostorem, že by vzdálenost ze Země na Měsíc překonaly za pouhých 30 minut. Tyto hvězdné „střely z kanónu“ nepřetržitě tryskaly každých 8,5 roku po dobu uplynulých 400 roků, odhadují astronomové.
Slabá záře planetární mlhoviny ESO 577-24 je pozorovatelná pouze asi 10 tisíc let, což je z kosmického hlediska okamžik. Svítící obálku ionizovaného plynu, která představuje doslova poslední výdech umírající hvězdy, jejíž pozůstatky jsou patrné uprostřed snímku, zachytil dalekohled ESO/VLT. Planetární mlhovina při své expanzi dále slábne a postupně zcela zanikne.
Budoucí osud ZeměAutor: Doug L. HoffmanPoslední zbytky života na Zemi budou zničeny asi za 2,8 miliardy roků. Země již bude vyprahlá v důsledku působení umírajícího Slunce, které se v poslední fázi svého života zvětší do podoby rudého obra. Přibližně jednu miliardu let před touto událostí budou na Zemi žít pouze jednobuněčné organismy rozšířené v izolovaných jezerech slané horké vody.
Planetární mlhoviny – impozantní zářící prstence mezihvězdného plynu a prachu – vyznačují konec aktivního života 90 % všech hvězd. Dlouhá léta si však astronomové nebyli zcela jisti, jestli bude i Slunce čekat stejný osud. Nyní profesor Albert Zijlstra z University of Manchester se svými spolupracovníky tvrdí, že Slunce v závěru svého života vytvoří jen slabou planetární mlhovinu. Článek byl publikován 7. května 2018 v časopise Nature Astronomy.
Tato úchvatná bublina zářící jako hvězdný duch ve strašidelné temnotě vesmíru by se moha zdát nadpřirozenou a záhadnou, kdyby se nejednalo o známý astronomický objekt: planetární mlhovinu, objekt, který je průvodním znakem závěrečné fáze života některých hvězd. Snímek, který byl pořízen pomocí dalekohledu ESO/VLT na observatoři Paranal v severním Chile, zachycuje dosud nejdetailnější pohled na málo známý objekt s označením ESO 378-1.
Astronomové pracující v Chile s dalekohledem ESO/VLT pořídili dosud nejdetailnější záběr mlhoviny Medúza. Centrální hvězda této mlhoviny na oslavu svého odchodu do důchodu odvrhla vnější obálky a vytvořila překrásnou barevnou mlhovinu. I naše Slunce by jednou v budoucnu mohlo vytvořit objekt, jako ten na snímku.
planetární mlhovina Fleming 1 - eso1244Autor: ESO/H. BoffinNeobvyklý pár starých hvězd vykouzlil pozoruhodný tvar planetární mlhoviny Tisková zpráva Evropské jižní observatoře (044/2012): Astronomové pracující s dalekohledem ESO/VLT objevili v centru jedné z nejpozoruhodnějších planetárních mlhovin dvojici vzájemně se obíhajících hvězd. Tento výsledek potvrzuje dlouho diskutovanou teorii popisující jevy, které vedou ke vzniku symetrických struktur hmoty vyvrhované do okolí. Výsledky byly publikovány 9. listopadu 2012 v odborném časopise Science.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 5. 5. do 11. 5. 2025. Měsíc po první čtvrti dorůstá k úplňku. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars procházející Jesličky. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je střední, ale potěší nyní největší skvrna roku 2025. Nastává maximum roje Éta Aquarid. Evropská raketa Vega-C vynesla družici Biomass pro výzkum výměny oxidu uhličitého mezi lesy a atmosférou. Raketa Atlas V vynesla první operační družice sítě Kuiper. Falcon 9 nyní dokáže vynést až 29 Starlinků V2 mini.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu
Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules. Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov. M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty. Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats 28.4.2025 až 1.5.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
