Solarigrafie spojuje umění, fotografii a vědu a vytváří jedinečné obrazy oblohy. K prozkoumání této neobvyklé metody astrofotografie zveme vědce, fotografy, umělce a učitele, aby v červnu 2025 v Planetáriu Praha diskutovali o všech aspektech tohoto procesu. Vítán je každý bez ohledu na úroveň svých zkušeností.
Sluneční sekce České astronomické společnosti pořádá soutěž v solarografii. Fotografii je nutné odevzdat do 1. září 2022. Zúčastnit se může každý (účastníci mladší 18 let musí mít souhlas rodičů/zákonných zástupců). Jeden účastník může do každé kategorie přihlásit jednu práci vyrobenou metodou solarografie.
O solarografii v českém jazyce najdete ledacos, většinou jsou to však standardně provedené fotky a návody, jak takovou fotografii vytvořit. Určitě za tím však musí být něco víc než jen dráha Slunce. Musí za tím být něco, co nakonec zláká takovou fotografii vyzkoušet. To NĚCO je možnost otázek a experimentů. Co když použiji různý fotografický papír; co vytváří barvy; co udělá vlhkost vzduchu; jak se projeví na dlouhé expozici počasí; co když nepoužiji plechovku, ale jiný tvar? Dnes se Vám pokusíme ukázat experimenty „solarografistů“. Máte další nápady? Zaexperimentujte si také :).
Solarografie je technika, o které lze říci, že je partyzánská. Kamery jsou vyrobeny z každodenních věcí a místa, kde jsou kamery instalovány, jsou často maskovaná. To je nezbytné, protože kamery by měly zůstat nehybné během expoziční doby dlouhé až několik měsíců.
Jak dlouhou expoziční dobu používáte při fotografování astronomického objektu? Pár sekund, minut, hodin...? Delší expoziční doba je obvykle použita k pozorování slabých objektů nebo k zachycení pohybu hvězd po obloze. Existuje metoda, ve které se používá jako běžná expozice šest měsíců nebo dokonce i rok. Noční obloha s takto dlouho vytvářeným snímkem samozřejmě zcela zmizí, a to co zůstane, je okolní krajina a pohyb Slunce po obloze (tedy jeho zdánlivá trajektorie ovlivněná příslušnou zeměpisnou šířkou).
Dovolujeme si Vás pozvat v úterý 10. 9. od 17 hodin na vernisáž výstavy Solarografie - fotografie nonstop autora Macieje Łukasze Zapióra. Událost proběhne ve veřejném prostoru v Galerii Nonstrop v ulici Malá Lazebnická v Jihlavě. Výstava potrvá do konce října. Solarografie je fotografická technika, která používá extrémně dlouhé expoziční doby. Tyto časy se mohou pohybovat v rozmezí od několika dnů do několika měsíců či let. Solarografie je variantou fotografie tzv. dírkovou komorou (angl. „Pinhole photography“), přičemž jako fotocitlivý materiál používá černobílý fotografický papír, který se poté neustaluje, ale většinou rovnou skenuje do počítače, což zachová zajímavé barevné podání snímku.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červen 2016 obdržel snímek „Sluneční cesty nad dalekohledem“, jehož autorem je Maciej Zapiór. Další měsíc ukrojil dalších 30 dní z roku 2016 a soutěž „Česká astrofotografie měsíce“ má další vítěznou fotografii. Pořídil ji Maciej Zapiór na observatoři v Ondřejově a pořídil ji velmi netradičně. Nepoužil dalekohled ani fotoaparát. Nepoužil ani stativ ani paralaktickou či jakoukoliv jinou astronomickou montáž. Dokonce nepoužil ani fotografický film či fotografický digitální čip. Co tedy použil a jak snímek pořídil?
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý
Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
