HD1, tak zní označení potenciálně úplně nejvzdálenějšího kosmického objektu, který kdy lidé svými přístroji spatřili. Od této galaxie k nám světlo podle prvotních měření letělo 13,5 miliardy let. Díváme se tedy na vzhled objektu, jak vypadal ve chvíli, kdy vesmír existoval pouhopouhých 300 milionů let, což činí jen něco málo přes dvě procenta současné doby existence kosmu. Rudý posuv galaxie se rovná hodnotě 13,3. Tento, podle prvních měření opravdu mimořádný objev učinili vědci z Center for Astrophysics Harvard & Smithsonian Institut.
Geminidy patří mezi ty nejlépe sledovatelné meteorické roje, každoročně slibující stabilní hodinové frekvence. Přesto jsou tato tělíska do jisté míry mezi jinými meteorickými roji unikátní. Autorský tým z Oddělení meziplanetární hmoty ASU se věnoval zevrubné studii několika exemplářů Geminid pozorovaných vlastními silami, pokrývajících rozsáhlý interval hmotností těles. Autoři studovali jak a proč se tyto objekty rozpadají, jaké mechanické a tepelně-mechanické síly je ovlivňují a co jejich chování říká o vnitřní struktuře a původu těchto těles. Studie přináší ucelený pohled na dynamiku fragmentace meteoroidů různých velikostí a nabízí důkazy, že jejich počáteční praskání je způsobeno tepelným namáháním při nástupu do atmosféry.
Hubbleův dalekohled dlouhodobě pozoroval velmi blízkou kulovou hvězdokupu Messier 4, kterou nalezneme v souhvězdí Štíra. Nachází se poblíž jasné hvězdy Antares a za ideálních podmínek by měla být vidtelná i pouhým okem. Od Země ji dělí asi jen 6000 světelných let. Výsledek pozorování můžete vidět na této fotografii. Z dvanáctileté série pozorování pohybů hvězd v M4 astronomové usuzují, že se v samém srdci tohoto hvězdného uskupení může nacházet neobvyklá středně velká černá díra.
V srdci naší Galaxie se nachází extrémně hustá koncentrace hmotných hvězd poblíž supermasivní černé díry Sagittarius A*. Tyto hvězdy — obří a krátkověké — mají rozhodující vliv na okolní prostředí i na to, jak černá díra akumuluje hmotu. Nová práce, v níž důležitou roli sehráli odborníci z ASU představuje nejnovější modely vývoje těchto masivních hvězd založené na modernizovaných předpisech ztrát hmoty. Ukazuje se, že doposud běžně používané modely mohly významně nadhodnocovat ztrátu hmoty v raných fázích hvězdného vývoje. Práce tak nabízí aktualizovaný pohled na interpretaci pozorovaných populací hvězd v centru naší Galaxie.
Hyperrychlé hvězdy jsou osamělé stálice pohybující se rychlostí dostatečnou k úniku z dosahu gravitačního působení naší Galaxie – Mléčné dráhy. V roce 2014 byla objevena velmi hmotná hyperrychlá hvězda označená LAMOST-HVS1 nacházející se mnohem blíže Slunci než předcházející objekty stejného druhu. Hvězda je 8,3× hmotnější než Slunce, 4× teplejší a 3 400× jasnější (pokud by obě hvězdy byly stejně daleko). Při pozorování dalekohledem Magellan Telescope v Chile jakož i použitím dat z evropské družice Gaia astronomové určili trajektorii hvězdy LAMOST-HVS1 v naší Galaxii. Z výzkumu vyplývá, že hvězda byla vyvržena z vnitřní oblasti disku Mléčné dráhy zhruba před 33 milióny roků – nikoliv z centra naší Galaxie, jak se donedávna soudilo.
Sluneční erupce patří k nejenergetičtějším jevům ve Sluneční soustavě, ale jejich vnitřní průběh zůstává i dnes jen částečně pochopen. Studie Jany Kašparové z ASU a jejích kolegů ukazuje, že klíčové procesy magnetického přepojování mohou probíhat nejen pod strukturou procházející erupcí, ale i přímo uvnitř ní. Díky unikátní kombinaci rádiových, extrémně ultrafialových a rentgenových pozorování autoři detailně rekonstruují počáteční fázi erupce z 2. dubna 2022 a odhalují nové souvislosti mezi strukturou magnetického pole, urychlováním částic a vznikem záření.
Dlouho se předpokládalo, že se kulové hvězdokupy zformovaly krátce po vzniku samotného vesmíru. Avšak nové výzkumy na univerzitách ve Warwicku a v Aucklandu vedou k závěru, že mohou být staré pouze 9 miliard roků. Objev vnesl pochybnosti do současných teorií, které se týkají vzniku galaxií včetně Mléčné dráhy. V naší Galaxii je v současné době známo 150 až 180 kulových hvězdokup.
Velmi hmotné hvězdy představují krátké, ale mimořádně bouřlivé epizody ve vývoji galaxií. Patří mezi nejintenzivnější zdroje záření, hvězdného větru i výronů hmoty, obohacují své okolí o těžší prvky. Ve svých pozdních fázích mohou nabývat velmi různorodých typů a rozlišit mezi nimi často není snadné – zejména pokud se spoléháme jen na viditelný obor elektromagnetického záření. Michaela Kraus z ASU vedla tým, který si detailně prohlédl šest vybraných hvězd v galaxiích M31 a M33 v blízké infračervené oblasti. Autoři ukazují, že tato část spektra dokáže odhalit znaky, které jsou v optickém oboru skryté, a umožňuje doladit či radikálně změnit dosavadní klasifikaci zkoumaných objektů.
Astronomové využívající přístroj MUSE, který pracuje ve spojení s dalekohledem ESO/VLT na observatoři Paranal v Chile, objevili v nitru hvězdokupy NGC 3201 stálici s velmi podivným chováním. Zdá se, že obíhá kolem černé díry asi čtyřikrát hmotnější než Slunce, která by tak mohla být první neaktivní černou dírou nalezenou v kulové hvězdokupě a první objevenou na základě přímého pozorování gravitačního působení. Tento významný objev má zásadní dopad na naše chápání formování tohoto typu hvězdokup, černých děr a původu jevů doprovázených emisí gravitačních vln.
Meteory nejsou jen efektní podívanou na noční obloze, ale nesou v sobě informace o chemickém složení malých těles Sluneční soustavy. Nová studie využívající spektra jasných bolidů odhalila souvislost mezi množstvím vodíku v kometárních meteoroidech a jejich velikostí: větší tělesa si dokážou uchovat více těkavých látek. Tento výsledek přispívá do diskuse o původu vody na Zemi a o rozdílech mezi materiálem komet a asteroidů.
Pozorování provedená pomocí dalekohledu ESO/VLT na observatoři Paranal v Chile pomohla odhalit zcela novou třídu 'temných' kulových hvězdokup v okolí obří galaxie Centaurus A. Tyto záhadné objety se podobají běžným hvězdokupám, ale obsahují mnohem větší množství hmoty. Mohly by být neočekávaným domovem značného množství temné hmoty anebo řady hmotných černých děr. Nic z toho se však neočekávalo. Proč tomu tak je, zatím astronomové nevědí.
Hvězdokupy se na první pohled mohou zdát klidnými a neměnnými shluky hvězd, ale ve skutečnosti v nich probíhá neustálý dynamický tanec plný těsných přiblížení hvězd, občasných kolizí a výměn energie. Nová studie vedená Václavem Pavlíkem z Oddělení galaxií ASU ukazuje, že právě tyto interakce mezi hvězdami – zejména mezi binárními a jednotlivými – mohou zásadně měnit vnitřní uspořádání hvězd v kulových hvězdokupách. Modely naznačují, že těsná přiblížení hvězd ke dvojhvězdným systémům, konkrétně hmotným binárním černým dírám, napomáhají promíchávání různých populací hvězd.
Kulové hvězdokupy ze země a z vesmíru - eso1252Autor: ESO - ESA/Hubble & NASA Tisková zpráva Evropské jižní observatoře (052/2012): Někteří lidé mají dobrou formu ještě v 90 letech, zatímco jiní vypadají sešle už po padesátce. Víme, že to, jak rychle lidé stárnou, je jen málo spjato se skutečným věkem – mnohem více je to dáno především jejich životním stylem. Nová studie provedená s pomocí MPG/ESO 2,2 metrového dalekohledu observatoře ESO na La Silla a Hubbleova dalekohledu NASA/ESA objevila, že stejně je tomu tak i v případě hvězdokup.
Nedávná astronomická studie sledující pohyb Sluneční soustavy v minulosti přinesla důkazy, že za zjištěnou anomálií v koncentraci radionuklidu berylia-10 (10Be) v hlubokomořských sedimentech může stát výbuch blízké supernovy. Výzkum využívá vysoce přesná data z mise Gaia Evropské kosmické agentury (ESA) k rekonstrukci drah Slunce a okolních hvězdokup za posledních 20 milionů let a počítá pravděpodobnost, s jakou v době zaznamenané anomálie došlo v blízkosti Země k hvězdné explozi. Výsledky publikované v časopise Astronomy & Astrophysics naznačují, že blízkost Sluneční soustavy k aktivní oblasti tvorby hvězd v pozdním miocénu významně zvyšuje pravděpodobnost astrofyzikálního vysvětlení záhadného nárůstu pozemského berylia-10.
m4 - eso1235 Tisková zpráva Evropské jižní observatoře (035/2012): Nový snímek pořízený na observatoři La Silla v Chile zachycuje úchvatnou hvězdokupu M 4 (Messier 4). Tento kulový útvar tvořený desítkami tisíc starých hvězd patří k nejbližším a zároveň nejvíce zkoumaným kulovým hvězdokupám. Nedávné práce odhalily, že jedna z hvězd patřících k této hvězdokupě má poněkud zvláštní neočekávané vlastnosti. Zdá se, jako by znala tajemství věčného mládí.
Dvojhvězda BD+20 5391 se ukázala být mimořádně vzácným případem dvou červených obrů téměř totožné hmotnosti, kteří se vyvíjejí bok po boku. Nová studie vedená týmem z univerzity v Potsdami, na níž spolupracovali i odborníci ze Stelárního oddělení ASU, přináší detailní pohled na jejich fyzikální vlastnosti, oběžnou dráhu a budoucí vývoj. Výsledky naznačují, že z obou obrů brzy začne přetékat hmota do okolí, což může vést buď k jejich splynutí, nebo ke vzniku mimořádně těsné dvojice bílých trpaslíků. Každopádně půjde o jedinečný laboratorní případ vývoje dvojhvězd v pokročilých fázích života.
Kulová hvězdokupa M 68 na snímku z HSTHubblův kosmický dalekohled HST poskytnul tento nádherný pohled na zcela zaplněné hvězdné "tábořiště" s názvem Messier 68 (zkráceně M 68). Objekt je znám také pod označením NGC 4590. Takovéto vesmírné objekty kulového tvaru astronomové označují termínem kulová hvězdokupa.
U některých galaxií si astronomové povšimli přítomnosti čáry v modré oblasti spektra, která patří ionizovanému heliu. Ke vzniku této čáry jsou zapotřebí vysoké energie. Dosavadní vysvětlení – například vliv horkých a hmotných hvězd – se ukazuje jako nedostatečné. Nová studie ukazuje, že klíčovou roli zřejmě hrají rentgenové zdroje: od černých děr v aktivních jádrech galaxií až po dvojhvězdné systémy s kompaktními objekty. Autoři analyzovali rozsáhlý soubor dat a našli těsnou souvislost mezi intenzitou rentgenového záření a emisí helia, která platí napříč různými typy galaxií. Zdá se tedy, že právě rentgenové zdroje jsou hlavním spouštěčem tohoto mimořádného jevu.
31. ledna 2020 zachytila družice Swift mohutný záblesk gama označený GRB 200131A. Už po necelé minutě se k pozorování přidal ondřejovský robotický Small Binocular Telescope a pořídil snímky, které ukázaly prudký pokles optické jasnosti. Tak rychlý start měření je mimořádně vzácný – právě v těchto prvních minutách se může projevit krátkodobá, ale významná fáze výbuchu: tzv. reverzní rázová vlna, kdy část energie míří zpět do vyvržené hmoty.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 26. 1. do 1. 2. 2026. Měsíc dorůstá od první čtvrti k úplňku. V úterý 27. ledna po 22. hodině se začne přibližovat hvězdokupě Plejády a zakryje slabší hvězdy Taygetu a Asterope. Malé planety jsou nyní zdánlivě za Sluncema ukazují se v koronografu SOHO. Velké planety jsou na večerní obloze. Aktivita Slunce je na střední úrovni a největší skvrny na odvrácené polokouli vidí z Marsu vozítko Perseverance. S blížící se misí Artemis II kolem Měsíce plánuje NASA na 2. února test tankování rakety. Ten může být provázen problémy a může být odkládán. Podle toho uvidíme, zda se uskuteční start v prvním plánovaném okně z 6. na 7. února. Ohlížíme se za výročím přistání Luny 9 na Měsíci, objevem komety Hyakutake a především nepříjemnou havárií raketoplánu Challenger.
Titul Česká astrofotografie měsíce za prosinec 2025 obdržel snímek autorů Kamil Hornoch a Martin Myslivec s názvem M27 – Dumbbell Nebula
Kalendář ukazuje datum 14. srpna 1758 a francouzský astronom Charles Messier na observatoři v Hôtel de Cluny v Paříži pátrá po Halleyově kometě. Pátrá však již
