Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Nejvzdálenější pozorovaná galaxie
Jan Herzig Vytisknout článek

Nejvzdálenější pozorovaná galaxie

Snímek galaxie HD1
Autor: Yuichi Harikane

HD1, tak zní označení potenciálně úplně nejvzdálenějšího kosmického objektu, který kdy lidé svými přístroji spatřili. Od této galaxie k nám světlo podle prvotních měření letělo 13,5 miliardy let. Díváme se tedy na vzhled objektu, jak vypadal ve chvíli, kdy vesmír existoval pouhopouhých 300 milionů let, což činí jen něco málo přes dvě procenta současné doby existence kosmu. Rudý posuv galaxie se rovná hodnotě 13,3. Tento, podle prvních měření opravdu mimořádný objev učinili vědci z Center for Astrophysics Harvard & Smithsonian Institut.

V současné chvíli existují dvě teorie ohledně toho, co se v této velmi staré galaxii může nacházet. Tou první je možnost, že se galaxie skládá z extrémně starých hvězd, jež by podle metalicity mohly spadat do dosud nikdy nepozorované, hypotetické populace III. Skládaly by se tak pouze z vodíku, helia a stopového množství berylia a lithia. Tyto hypotetické hvězdy by měly být hmotnější, svítivější a teplejší než ty v současném vesmíru. Takovýchto hvězd by zde mohlo vzniknout až 100 za rok, tedy mnohem více, než astrofyzici v takových galaxiích očekávali. Počet hvězd, které tato galaxie produkuje, nahrává tomu, že by se mohlo jednat právě o třetí hvězdnou populaci. Druhou možností je, že HD1 obsahuje supermasivní černou díru s hmotností kolem sto milionů hmotnosti Slunce. V případě potvrzení druhé varianty by se jednalo nejen o nejvzdálenější známou černou díru, ale především by mohla tato galaxie nabídnout odpověď na jednu z nejpalčivějších otázek dnešní astrofyziky, a to sice jak mohly takto masivní objekty vzniknout za takto krátký čas.

Časová osa vývoje vesmíru s vyznačenou polohou HD1 Autor: Yuichi Harikane, NASA
Časová osa vývoje vesmíru s vyznačenou polohou HD1
Autor: Yuichi Harikane, NASA
Obě nastíněné hypotézy by dokázaly vysvětlit extrémní jasnost této galaxie v ultrafialové části spektra, která více než desetkrát překonala původní předpoklady astronomů pro takovéto galaxie. Právě hvězdy třetí populace, které se značně liší od těch současných, by mohly vyzařovat takovéto množství UV záření. U černé díry by zase zdrojem tohoto záření mohly být vysokoenergetické fotony z materiálu padajícího do černé díry, které jsou emitovány okolím tohoto supermasivního objektu.

Galaxie byla objevena po více než 1200 hodinách pozorování na čtyřech dalekohledech. Konkrétně se jednalo o japonský dalekohled Subaru, který se nachází na hoře Mauna Kea a má průměr 8,2 metru, teleskop ESO VISTA na Observatoři Paranal s průměrem 4,1 metru, UK Infrared Telescope s průměrem primárního zrcadla 3,8 metru, který se nachází na Havaji, a také Spitzerův vesmírný dalekohled.

HD1 by mohl představovat obrovské dítě na porodním sále raného vesmíru. Zlomil rekord v nejvyšším pozorovaném červeném posuvu kvazaru téměř dvakrát, což je pozoruhodný výkon, řekl Avi Loeb, astronom z Center for Astrophysics a spoluator studie publikované v Monthly Notices. „Bylo velmi těžké najít HD1 mezi více než sedmi set tisíci dalšími objekty, doplnil svého kolegu Yuichi Harikane z University of Tokyo, který galaxii na snímcích objevil, „Červená barva HD1 odpovídala předpokladům o 13,5 miliardy let staré galaxii překvapivě dobře, měl jsem trochu husí kůži, když jsem ji našel.“

 

Před objevem HD1 byla tím nejvzdálenějším pozorovaným objektem galaxie GN-z11, kterou objevil v roce 2016 Hubbleův dalekohled. GN-z11 je vzdálená 13,4 miliardy světelných let a její červený posuv činí 11,09. Právě tyto objekty jsou klíčové k zodpovězení těch největších otázek ohledně rané fáze existence vesmíru.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] phys.org
[2] astronomy.com



O autorovi

Jan Herzig

Jan Herzig

Narodil se roku 2008 v Plzni, žije v Horšovském Týně. Studuje na Gymnáziu J. Š. Baara v Domažlicích. Vesmír ho uchvátil v 11 letech, nyní mu věnuje většinu svého času. Věnuje se teoretické i praktické astronomii. Na teoretické obdivuje možnost popsání vesmíru pomocí elegantních rovnic. V souvislosti s praktickou ho fascinuje pohled na vesmír vlastníma očima i svým dvaceticentimetrovým dalekohledem. Baví ho i popularizace astronomie a kosmonautiky, a to jak psaním článků, tak komentováním na youtube či v rádiu. V posledních třech letech se čtyřikrát umístil na vítězných pozicích ve finálových kolech Astronomické olympiády. Na XXVI. Mezinárodní astronomické olympiádě získal bronzovou medaili, na I. a II. Mezinárodní olympiádě v astronomii a astrofyzice pro juniory zlatou medaili, ve druhém případě k tomu dosáhl na 1. místo v Evropě. Správce Instagramu ČAS.

Štítky: Galaxie HD1, Supermasivní černá díra, Populace III, Vznik vesmíru


33. vesmírný týden 2026

33. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Srpková mlhovina a Mýdlová bublina

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

220P/McNaught – kométa, ktorá prekvapila druhýkrát

V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »