V centre každej supermasívnej galaxie číha čierna diera. Ako sa tieto čierne diery formovali a ako sa rozrástli do hmotností miliárd Sĺnk, je stále otvorenou otázkou. Vedci z Max Planck Institute for Astronomy (MPIA) objavili tri kvazary, ktoré majú veľkú hmotnosť, avšak podľa súčasných poznatkov, by na jej nadobudnutie potrebovali oveľa viac času.
Pozorování Slunce v dlouhých vlnových délkách má odborníkům stále co nabídnout. V posledních letech, například s rozvojem interferometru ALMA, se vědci stále více zajímají o sledování Slunce v submilimetrových vlnových délkách. Tato oblast spektra, ohraničená na jedné straně infračerveným a na druhé mikrovlnným zářením, se totiž zdá být důležitá pro pochopení termálních i netermálních procesů v jevech sluneční aktivity.
Vedci s použitím teleskopu NuSTAR (NASA) dokazujú, že v záverenčnej fáze zlučovania galaxií, padá do čiernej diery také množstvo plynu a prachu, ktoré je schopné zahaliť aj aktívne galaktické jadrá. Kombinácia gravitačných efektov dvoch galaxií spomaľuje rýchlosť otáčania plynu a prachu, ktoré by v opačnom prípade voľne obiehali. Táto strata energie spôsobuje, že materiál padá do čiernej diery.
Meteorický roj Geminid, který je aktivní především v první polovině prosince každého roku, je považován za dlouhodobě nejaktivnější meteorický roj. Jeho mateřským tělesem není kometa, jak bývá obvyklé, ale planetka Phaethon. To samo o sobě vzbuzuje mnoho otázek. Tým odborníků z Oddělení meziplanetární hmoty ASU studoval mechanickou pevnost Geminid, aby se dozvěděl více o materiálu, z něhož jsou složeny.
ALMA se připojuje k celosvětovému pokusu o zobrazení horizontu událostí supermasivní černé díry! Jako součást ambiciozního experimentu se ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array), spolu s dalšími dalekohledy rozmístěnými po celém světě, pokusí vidět něco, co ještě nikdy nikdo neviděl: černou díru. Poprvé se ALMA připojuje k dalekohledům EHT (Event Horizon Telescope) a GMVA (Global mm-VLBI Array), což jsou virtuální observatoře s (virtuálním) rozměrem Země, které fungují na bázi mezinárodní spolupráce mezi radioteleskopy. Jejich hlavní úkol je detailní studium superhmotné černé díry v centru Mléčné dráhy. EHT se pokusí, úplně poprvé, zobrazit stín horizontu událostí černé díry, zatímco GMVA bude zkoumat vlastnosti akrece a výtoku okolu galaktického centra.
Vypadá to jako výlet do zelinářství. A přesto se pod těmito názvy schovávají velmi speciální typy trpasličích galaxií, které možná vyprávějí důležitý příběh o minulosti našeho vesmíru. Abhijeet Borkar z ASU a jeho spolupracovníci se zaměřili na studium rádiového záření těchto objektů. Cílem práce bylo ověřit, jak moc jsou tyto galaxie neobvyklé.
Podstata tmavej hmoty, ktorá podľa súčasných poznatkov tvorí až 80% vesmíru, zostáva stále zahalená v tajomstvách. Nedostatok experimentálnych dôkazov, ktoré by boli nám umožnili stotožniť ju nejakou elementárnou časticou predpovedanou teoretikmi, podobne ako tomu bolo v nedávnom objave gravitačných vĺn, na základe zlučovania dvoch čiernych dier (s hmotsnoťou 30-krát väčšou ako je hmotnosť Slnka). Tento objav znovu podnietil záujem o možnosť, že tmavá hmota by mohla mať formu prvotných čiernych dier s hmotnosťou medzi 10 až 1000-násobkom hmotnosti Slnka.
Když 26. září 2022 narazila do měsíce Dimorphos družice DART, šlo o první reálný test planetární obrany před tělesy z vesmíru. Že dopadl test úspěšně bylo jasné hned v prvních dnech. Tím ovšem práce vědců neskončila. Domyslet a doměřit plný rozsah tohoto experimentu znamenalo dále sbírat a analyzovat data. Petr Scheirich a Petr Pravec z ASU byli u toho.
Astronómovia objavili hviezdu, ktorá obehne čiernu dieru dvakrát za hodinu. To je najtesnejší orbitálny tanec medzi čiernou dierou a hviezdou, aký sme kedy v našej Galaxii videli. Za týmto objavom stojí Chandra X-ray Observatory, NuSTAR a Australia Telescope Compact Array.
Dvojhvězdný vývoj nabízí celou řadu zajímavých uliček, jejichž výsledkem jsou exotické typy hvězd. Péter Németh ze Stelárního oddělení ASU spolupracoval na studii, která oznámila objev dvojhvězdy na samotné hranici teoretických limitů. A současně jde o objekt se slibným potenciálem pro budoucí detektory gravitačních vln.
Mezinárodnímu týmu astronomů pracujícímu s radioteleskopem ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) se podařilo zaznamenat dosud nepozorovaný kosmický jev. V mohutné galaxii vzdálené miliardu světelných let pozorovali rozsáhlé oblaky mezigalaktického plynu padající k superhmotné černé díře v jejím středu. Výsledky byly zveřejněny 9. června 2016 ve vědeckém časopise Nature.
Když 30. října 2022 nad Baltským mořem a jižní Skandinávií prozářil oblohu jasný bolid, neunikl pozornosti hned několika automatických kamer, včetně jedné z České republiky. Tento bolid však během několika sekund následovalo hned jednadvacet dalších slabších meteorů s podobným radiantem. Zjevně šlo o klastr meteorů, tedy geneticky spojených těles, která se od sebe oddělila krátce před vstupem do zemské atmosféry.
Astronomové využívající radioteleskop Nobeyama s anténou o průměru 45 metrů detekovali signály o přítomnosti neviditelné černé díry o hmotnosti asi 100 000 hmotností Slunce, obíhající kolem centra naší Galaxie. Vědecký tým se domnívá, že pravděpodobná černá díra „střední hmotnosti“ je klíčem k pochopení zrození supermasivní černé díry, která se nachází v centru Galaxie.
Mezi hvězdami je hned několik typů, které zcela přirozeně představují nádech exotiky. Mezi ně patří zcela bez pochyb i Wolfovy-Rayetovy hvězdy, vyvinuté hmotné hvězdy, které přišly o své vodíkové obálky. Jenže není všechno zlato, co se třpytí, a Olga Maryeva ze Stelárního oddělení ASU společně se svými kolegy ukazuje, že mnohem tuctovější hvězdy se mohou za Wolfovy-Rayetovy maskovat. A některé velmi úspěšně.
Astronomové zkoumající černé díry nyní zažívají velmi vzrušující období poté, co se v polovině června probudila v souhvězdí Labutě černá díra s názvem V404 Cygni. Má hmotnost převyšující deset hmot Sluncí a od nás je vzdálená téměř 8 000 světelných let. Její poslední zjasnění se odehrálo v roce 1989, tedy před více než čtvrt stoletím. Její jasnost velmi kolísá zřejmě v důsledku náhlých přetoků hmoty z hvězdy, která kolem černé díry obíhá s rotační periodou šest a půl dne. Odhaduje se, že je to hvězda hlavní posloupnosti o něco menší než naše Slunce. Její tvar je zřejmě zdeformovaný do tvaru vejce v důsledku silného slapového působení černé díry.
Pozorování slunečních skvrn s vysokým rozlišením odhalují přítomnost velmi jemných struktur, z nichž některé se nacházejí na samotné hranici pozorovatelnosti. Již delší dobu je známa přítomnost tzv. penumbrálních zrn, jasných struktur v penumbře skvrn, jejichž zdánlivý pohyb není stále uspokojivě vysvětlen. Michal Sobotka ze Slunečního oddělení ASU vedl studii, která statisticky ověřovala hypotézu tento zdánlivý pohyb vysvětlující.
Černou díru prozradí její vliv na okolíV sobotu 1. června 2013 v 16:10 uvede Český rozhlas na stanici Plus pořad Nebeský cestopis s astrofyzikem prof. RNDr. Petrem Kulhánkem, CSc. Hlavním tématem budou černé díry.
Analýza polarizace rentgenového záření je užitečným nástrojem, jak upřesnit některé fundamentální parametry extrémních astrofyzikálních objektů, jako např. černých děr obklopených akrečními disky. Toto diagnostické okno se otevřelo teprve nedávno a odborníci tak v současnosti sbírají cenné zkušenosti. Historicky první využití rentgenové polarizace ke změření rotace černé díry prezentovali i odborníci z ASU v mezinárodní spolupráci v nedávno publikovaném článku v časopise Astrophysical Journal.
Pozůstatek po výbuchu supernovy W49BAutor: X-ray: NASA/CXC/MIT/L.Lopez et al.; Infrared: Palomar; Radio: NSF/NRAO/VLAVelmi zdeformovaný pozůstatek po explozi supernovy na připojeném obrázku může obsahovat nejmladší černou díru, jaká vznikla v naší Galaxii. Obrázek byl vytvořen kombinací dat získaných v oboru rentgenového záření družicí Chandra X-ray Observatory (modrá a zelená barva na snímku), data v rádiovém oboru pořídila observatoř NSF Very Large Array (růžová barva) a informace v oboru infračerveného záření získala Caltech's Palomar Observatory (žlutá barva).
Obří hvězdy spektrálního typu B, v jejichž spektru se objevují emisní čáry, jsou v dlouhodobém výzkumném hledáčku Michaely Kraus ze Stelárního oddělení ASU. Tentokrát byla součástí týmu, jehož cílem bylo vysvětlit význačnou fotometrickou periodu s délkou 1,9 dne nedávno objevenou u hvězdy MWC 137.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 6. 10. do 12. 10. 2025. Měsíc je počátkem týdne v úplňku a na konci týdne přestává být vidět na večerní obloze. To umožní lepší viditelnost dvou komet, jejichž nástup na večerní oblohu s nadějí očekáváme. Kometa C/2025 A6 (Lemmon) bude vidět zatím jen dalekohledem a trochu obtížněji, ale snad také menším dalekohledem, by mohla být vidět i C/2025 R2 (SWAN). Planeta Saturn je vidět celou noc a bude v konjunkci s Měsícem. Jupiter a Venuše jsou vidět nejlépe ráno. Slunce je poměrně aktivní a opět nastaly slabé polární záře. V plánech startů raket nyní figuruje výhradně Falcon 9 s telekomunikačními družicemi Starlink a Kuiper. Sto let od narození by oslavil významný český astronom Miroslav Plavec.
Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2025 obdržel snímek „Když se blýská v dáli“, jehož autorem je astrofotograf Lukáš Veselý Měsíc září je již dávno za námi a s ním i další kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce. A tentokrát se porota opravdu „zapotila“. Ze 42 zaslaných snímků vybrat ten
Jde o koláž mnoha snímků, datumy jsou vepsané přímo do fotek. Jde o mix záběrů z astromodifikovaného Canonu 60D, 200 mm F2.8 USM II (Crop) + Seestaru S50. Comet aligned v Pixinsight a další post produkce klasická pro komety. Vyhradil jsem si na ní prakticky všechny jasné noci. Překvapením byla trhlina v oblačnosti trvající asi 1,5 hodiny v noci na 7.10, kdy se po úmorné práci podařilo kometu z dat vydolovat. Situaci značně komplikoval Měsíc. Zajímavostí je nedaleká galaxie NGC 3180.
