Související stránky k článku Výzkumy v ASU AV ČR (294): Pozdní veleobr v interagující dvojhvězdě obklopený akrečním diskem
V práci postavené na podrobných spektroskopických měření z dalekohledu Gemini studovali stelární odborníci pětici velmi hmotných hvězd v galaxii M33 a jejich vývojový stav. Pokročilé vývojové fáze velmi hmotných hvězd jsou spojeny s epizodami ztráty hmoty prostřednictvím nestabilit. Klíčem ke správnému určení vývojového stádia je správný popis složení a geometrie vyvržené okolohvězdné hmoty společně se spolehlivým určením hvězdných parametrů.
Dvojhvězda BD+20 5391 se ukázala být mimořádně vzácným případem dvou červených obrů téměř totožné hmotnosti, kteří se vyvíjejí bok po boku. Nová studie vedená týmem z univerzity v Potsdami, na níž spolupracovali i odborníci ze Stelárního oddělení ASU, přináší detailní pohled na jejich fyzikální vlastnosti, oběžnou dráhu a budoucí vývoj. Výsledky naznačují, že z obou obrů brzy začne přetékat hmota do okolí, což může vést buď k jejich splynutí, nebo ke vzniku mimořádně těsné dvojice bílých trpaslíků. Každopádně půjde o jedinečný laboratorní případ vývoje dvojhvězd v pokročilých fázích života.
Odhalení pravé podstaty vícenásobných hvězdných systémů může být obtížné, a to zejména v případě, kdy se přinejmenším jedna ze složek schovává v plynu, který je nedílnou součástí soustavy. Petr Hadrava z ASU vedl rozsáhlý mezinárodní tým, který přispěl k dešifrování konfigurace systému UU Cas.
Bílí trpaslíci jsou degenerované hvězdy, závěrečná stádia vývoje hvězd s hmotnostmi řádově srovnatelnými s hmotností Slunce. O bílých trpaslících se často mluví v souvislosti s dvojhvězdným vývojem, zejména v případě, že z druhé složky přetéká hmota na trpaslíka. Výměna hmoty vede k zajímavým astrofyzikálním efektům. Ještě zajímavější jsou systémy, v nichž obě složky došly do stádia bílého trpaslíka. Jeden z takových pečlivě analyzovali členové mezinárodního týmu, v němž důležitou roli sehráli Adéla Kawka a Stéphane Vennes z ASU.
Modří veleobři patří mezi největší, nejjasnější a nejteplejší hvězdy, které lze vůbec ve vesmíru najít. Přestože jsou pozorovány velmi běžně, astronomové již několik desetiletí debatují o tom, jak tato ohromná tělesa mohou vznikat. Nový výzkum vedený Kanárským astrofyzikálním institutem předkládá další možnou hypotézu jejich původu.
Léto na severní polokouli je pro mnoho amatérských astronomů frustrujícím obdobím. Noci se prakticky celý měsíc nesetmí natolik, aby bylo možné pozorovat slabé, rozmazané galaxie či mlhoviny, a i na obloze jako takové je výrazně méně jasných hvězd než obvykle. Občas severní nebe ozdobí přehlídka nepřirozeně modrých nočních svítících mraků, určitou šanci mají i pozorovatelé jasných planet a Měsíce. Ale je tu ještě jedna možnost – jasné vícenásobné hvězdné objekty.
Planety obíhající kolem pulsarů patří k nejpodivnějším světům, které astronomové znají. Jak mohou vzniknout u objektů, jež prošly katastrofickou explozí supernovy? Nová studie ukazuje, že jednou z možností je gravitační „krádež“ planet z cizích hvězdných soustav. Přestože takové zachycené planety zpočátku obíhají po chaotických drahách, numerické simulace naznačují, že některé systémy se mohou během miliard let překvapivě uklidnit a stát se dlouhodobě stabilními. Diplomovou práci s tímto tématem vypracoval Matyáš Fuksa z MFF UK pod vedením Václava Pavlíka a Vladimíra Karase z ASU a Stevena Shorea z Univerzity v Pise.
Obálky odvržené hmoty kolem hvězdy BetelgeuseAutor: ESA/Herschel/PACS/L. Decin et alČetné plynné obálky byly objeveny v okolí hvězdy Betelgeuse, která patří do skupiny tzv. veleobrů. Tento nový snímek pořídila kosmická observatoř Herschel Space Observatory, kterou provozuje Evropská kosmická agentura ESA. Hvězda se svým „ochranným štítem“ v podobě četných oblouků odvrženého materiálu by se mohla srazit s dosud netušenou hradbou prachu. K této kolizi by mohlo dojít během 5 000 let.
Pokud jde o nejenergetičtější úkazy ve vesmíru, uvolňování gravitační energie v rentgenových binárních systémech vyniká jako vysoce účinný proces. Rentgenové dvojhvězdy jsou zajímavé systémy složené ze dvou nebeských těles: normální hvězdy a kompaktního mrtvého objektu, tedy černé díry nebo neutronové hvězdy, která nasává materiál ze svého hvězdného společníka. V naší Galaxii bylo dosud identifikováno několik stovek takových zdrojů.
Zelené hrášky a borůvkové galaxie patří k nejextrémnějším galaxiím v dnešním vesmíru. Jsou malé, kompaktní a překotně vytvářejí nové hvězdy. Nová studie vedená astronomy z ASU ukazuje, že tyto objekty žijí převážně v osamělých oblastech kosmu, daleko od hustých galaktických seskupení. Výsledek naznačuje, že jejich mimořádná hvězdotvorba není obvykle spouštěna srážkami galaxií, ale spíše přísunem dosud nezpracovaného plynu.
V nedávné době se astronomové dočkali dalšího překvapení od nejlepšího kosmického teleskopu současnosti, Dalekohledu Jamese Webba. Ten se nedávno zaměřil na hvězdný systém s označením WL 20. Zjistil přitom, že jedna z hvězd, které k němu náleží, ta s označením WL 20S, je ve skutečnosti dvojhvězdou. Objev je o to zajímavější, že tento systém je studován již od sedmdesátých let minulého století a za tu dobu ho pozorovalo nejméně pět teleskopů, žádnému z nich se však tuto dvojhvězdu rozlišit nepodařilo.
Meteory obvykle vnímáme jako jednotlivé světelné stopy na obloze. Víme, že v některých fázích roku jich je více, přičemž tyto tzv. meteorické roje jsou reprezentovány tělísky, která mají společný původ v jednom mateřském tělese. Ve výjimečných případech se však zdá, že meteory někdy přicházejí ve „shlucích“ – skupinách fragmentů jednoho tělesa, které se rozpadlo krátce před vstupem do atmosféry. Analýza těchto vzácných jevů umožňuje nahlédnout do procesů rozpadu meteoroidů v blízkosti Země a odhaluje, jaké fyzikální mechanismy za nimi stojí.
Dalekohled VLT Evropské jižní observatoře pořídil snímek exoplanety obíhající kolem dvojhvězdy b Centauri, která je na obloze pozorovatelná pouhým okem. Jedná se zatím o nejteplejší a nejhmotnější systém hvězd, u jakého byla objevena planeta. Objekt obíhá kolem páru ve vzdálenosti 100krát větší než Jupiter kolem Slunce. Někteří astronomové se až dosud domnívali, že u takto hmotných a horkých hvězd planety existovat nemohou.
Mnoho hvězd na obloze a mění jas téměř dokonale sinusově. V mnoha případech je však obtížné až nemožné určit, který z mnoha jevů je příčinou těchto ukázkově pravidelných změn. Nová studie, která je výsledkem magisterského projektu Emy Šipkové pod vedením Marka Skarky z ASU, ukazuje, že za těmito zdánlivě jednoduchými změnami se často skrývá překvapivě složitý příběh, v němž hrají hlavní roli dvojhvězdy, hvězdné skvrny i pulzace.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 27. 4. do 3. 5. 2020. Měsíc bude v první čtvrti. Večer můžeme pozorovat velmi jasnou Venuši. Ráno jsou vidět planety Saturn a Jupiter, nejníže je také Mars. Stále máme na obloze komety viditelné i triedrem. Pozorování doplňují vláčky družic Starlink. Írán vypustil třístupňovou raketu. Na ISS přistála zásobovací loď Progress MS-14. Zajímavé testy by mohly proběhnout v Číně a v Texasu. Před 120 lety se narodil nizozemský astronom Jan Hendrik Oort.
Erupce slunečních filamentů jsou považovány za základ výronů hmoty do koróny, známých jako CME, které mohou ovlivňovat i kosmické počasí v okolí Země. Tyto erupce však ne vždy skončí úspěšným výronem hmoty do meziplanetárního prostoru. Nová studie ukazuje, že za „neúspěšnými erupcemi“ filamentů stojí jemná rovnováha mezi magnetickými silami a gravitací – a že jejich následné kmitání může být klíčem k pochopení dynamiky sluneční koróny.
Astronomové využívající radioteleskop ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, zkoumali podivný oblak plynu, který vznik v důsledku interakce dvojice hvězd. Jedna z nich zvětšila svůj objem takovým způsobem, že obklopila hvězdu druhou, která se následně začala po spirále přibližovat a přinutila svého souseda k odhození vnějších vrstev atmosféry.
Srážka sondy DART s měsíčkem Dimorphos byla historickým experimentem planetární obrany. Cílem bylo otestovat, jak se změní oběžná doba tohoto tělesa. Nová studie, na níž se podílel i Petr Pravec z ASU ukazuje, že její dopady sahají ještě dál, než se čekalo – neovlivnila totiž jen oběžnou dráhu měsíčku, ale dokonce i rotaci samotného mateřského tělesa Didymos. Jak je to možné?
Astronomové použili přístroj KPED (Kitt Peak Electron Multiplying CCD Demonstrator) na NSF’s Kitt Peak National Observatory k pozorování objektu ZTF J153932.16+502738.8, což je dvojice bílých trpaslíků, kteří kolem sebe obíhají a navzájem se zakrývají. Jeden oběh vykonají za doposud nejkratší známou oběžnou dobu. Tento binární systém se nachází ve vzdálenosti téměř 8 000 světelných roků a jeho poloha se promítá do souhvězdí Pastevce (Bootes). Jedná se zároveň o druhou nejrychlejší dvojici doposud pozorovaných bílých trpaslíků.
Erupce, nejenergetičtější projevy sluneční aktivity, již řadu let nejsou jen doménou sluneční fyziky. Před více než dekádou byly tyto jevy přesvědčivě prokázány též na jiných osamocených hvězdách chladných spektrálních typů na hlavní posloupnosti. Ale co více, jejich odvozené energie o mnoho řádů přesahovaly energie erupcí slunečních. Jenže právě výpočet celkové energie hvězdné erupce je založen na předpokladech, které nemusejí v realitě vůbec nastávat. Petr Heinzel s kolegy z Polska navrhuje vylepšenou metodu pro hodnocení parametrů hvězdných erupcí.
