Pozorování pohybů hvězd v extrémním gravitačním poli superhmotné černé díry v centru naší Galaxie, která získal dalekohled ESO/VLT, poprvé odhalila efekty předpovězené Einsteinovou obecnou teorií relativity. Tento dlouho očekávaný výsledek představuje vyvrcholení pozorovací kampaně s teleskopy ESO v Chile trvající 26 let.
Když 26. září 2022 narazila do měsíce Dimorphos družice DART, šlo o první reálný test planetární obrany před tělesy z vesmíru. Že dopadl test úspěšně bylo jasné hned v prvních dnech. Tím ovšem práce vědců neskončila. Domyslet a doměřit plný rozsah tohoto experimentu znamenalo dále sbírat a analyzovat data. Petr Scheirich a Petr Pravec z ASU byli u toho.
Astronomové dobře vědí o tom, že existují dva typy černých děr: malé hvězdné černé díry – což jsou objekty s hmotnostmi v rozmezí zhruba 10 až 100 hmotností Slunce. Jedná se o pozůstatky umírajících hvězd, jejichž hmota se smrštila do malého objemu. Druhou kategorii představují supermasivní černé díry. Jejich hmotnosti leží v rozmezí 100 000 až několik miliard hmotností Slunce a najdeme je v centrech většiny galaxií. Avšak podle názoru astronomů je napříč vesmírem rozptýleno několik domnělých černých děr mnohem tajuplnějšího typu.
Dvojhvězdný vývoj nabízí celou řadu zajímavých uliček, jejichž výsledkem jsou exotické typy hvězd. Péter Németh ze Stelárního oddělení ASU spolupracoval na studii, která oznámila objev dvojhvězdy na samotné hranici teoretických limitů. A současně jde o objekt se slibným potenciálem pro budoucí detektory gravitačních vln.
Nové výzkumy přinesly první důkazy přítomnosti silných vanoucích větrů v okolí černých děr během jasných erupcí při rychlé konzumaci dopadající hmoty. Studie publikovaná v časopise Nature vrhla nové světlo na to, jak je hmota přenášena na černou díru a jak černá díra může ovlivňovat prostředí ve svém okolí. Vědci spolupracovali s mezinárodním týmem astronomů pod vedením oddělení fyziky University of Alberta.
Když 30. října 2022 nad Baltským mořem a jižní Skandinávií prozářil oblohu jasný bolid, neunikl pozornosti hned několika automatických kamer, včetně jedné z České republiky. Tento bolid však během několika sekund následovalo hned jednadvacet dalších slabších meteorů s podobným radiantem. Zjevně šlo o klastr meteorů, tedy geneticky spojených těles, která se od sebe oddělila krátce před vstupem do zemské atmosféry.
Astronomové využívající přístroj MUSE, který pracuje ve spojení s dalekohledem ESO/VLT na observatoři Paranal v Chile, objevili v nitru hvězdokupy NGC 3201 stálici s velmi podivným chováním. Zdá se, že obíhá kolem černé díry asi čtyřikrát hmotnější než Slunce, která by tak mohla být první neaktivní černou dírou nalezenou v kulové hvězdokupě a první objevenou na základě přímého pozorování gravitačního působení. Tento významný objev má zásadní dopad na naše chápání formování tohoto typu hvězdokup, černých děr a původu jevů doprovázených emisí gravitačních vln.
Mezi hvězdami je hned několik typů, které zcela přirozeně představují nádech exotiky. Mezi ně patří zcela bez pochyb i Wolfovy-Rayetovy hvězdy, vyvinuté hmotné hvězdy, které přišly o své vodíkové obálky. Jenže není všechno zlato, co se třpytí, a Olga Maryeva ze Stelárního oddělení ASU společně se svými kolegy ukazuje, že mnohem tuctovější hvězdy se mohou za Wolfovy-Rayetovy maskovat. A některé velmi úspěšně.
Nová analýza dat z dalekohledu ESO/VLT a z jiných dalekohledů vůbec poprvé naznačuje, že pohyb hvězd v okolí supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy by mohl být ovlivněn efekty, jejichž existence vyplývá z Einsteinovy obecné teorie relativity. Výpočty naznačují, že dráha hvězdy S2 se jemně odchyluje od dráhy vypočítané s pomocí klasické fyziky. Tento výsledek je předehrou k mnohem přesnějším testům relativity, které provede přístroj GRAVITY, až bude pozorovat přiblížení hvězdy S2 k černé díře v roce 2018.
Pozorování slunečních skvrn s vysokým rozlišením odhalují přítomnost velmi jemných struktur, z nichž některé se nacházejí na samotné hranici pozorovatelnosti. Již delší dobu je známa přítomnost tzv. penumbrálních zrn, jasných struktur v penumbře skvrn, jejichž zdánlivý pohyb není stále uspokojivě vysvětlen. Michal Sobotka ze Slunečního oddělení ASU vedl studii, která statisticky ověřovala hypotézu tento zdánlivý pohyb vysvětlující.
V centre každej supermasívnej galaxie číha čierna diera. Ako sa tieto čierne diery formovali a ako sa rozrástli do hmotností miliárd Sĺnk, je stále otvorenou otázkou. Vedci z Max Planck Institute for Astronomy (MPIA) objavili tri kvazary, ktoré majú veľkú hmotnosť, avšak podľa súčasných poznatkov, by na jej nadobudnutie potrebovali oveľa viac času.
Analýza polarizace rentgenového záření je užitečným nástrojem, jak upřesnit některé fundamentální parametry extrémních astrofyzikálních objektů, jako např. černých děr obklopených akrečními disky. Toto diagnostické okno se otevřelo teprve nedávno a odborníci tak v současnosti sbírají cenné zkušenosti. Historicky první využití rentgenové polarizace ke změření rotace černé díry prezentovali i odborníci z ASU v mezinárodní spolupráci v nedávno publikovaném článku v časopise Astrophysical Journal.
Vedci s použitím teleskopu NuSTAR (NASA) dokazujú, že v záverenčnej fáze zlučovania galaxií, padá do čiernej diery také množstvo plynu a prachu, ktoré je schopné zahaliť aj aktívne galaktické jadrá. Kombinácia gravitačných efektov dvoch galaxií spomaľuje rýchlosť otáčania plynu a prachu, ktoré by v opačnom prípade voľne obiehali. Táto strata energie spôsobuje, že materiál padá do čiernej diery.
Obří hvězdy spektrálního typu B, v jejichž spektru se objevují emisní čáry, jsou v dlouhodobém výzkumném hledáčku Michaely Kraus ze Stelárního oddělení ASU. Tentokrát byla součástí týmu, jehož cílem bylo vysvětlit význačnou fotometrickou periodu s délkou 1,9 dne nedávno objevenou u hvězdy MWC 137.
ALMA se připojuje k celosvětovému pokusu o zobrazení horizontu událostí supermasivní černé díry! Jako součást ambiciozního experimentu se ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array), spolu s dalšími dalekohledy rozmístěnými po celém světě, pokusí vidět něco, co ještě nikdy nikdo neviděl: černou díru. Poprvé se ALMA připojuje k dalekohledům EHT (Event Horizon Telescope) a GMVA (Global mm-VLBI Array), což jsou virtuální observatoře s (virtuálním) rozměrem Země, které fungují na bázi mezinárodní spolupráce mezi radioteleskopy. Jejich hlavní úkol je detailní studium superhmotné černé díry v centru Mléčné dráhy. EHT se pokusí, úplně poprvé, zobrazit stín horizontu událostí černé díry, zatímco GMVA bude zkoumat vlastnosti akrece a výtoku okolu galaktického centra.
Před několika lety se otevřelo zcela nové pozorovací okno do vesmíru. Byly poprvé spolehlivě detekovány gravitační vlny. Od té doby počet pozitivních detekcí neustále roste. Odborníci z Oddělení galaxií a planetárních systémů ASU se zabývali možností detekce gravitačních vln z jiných typů zdrojů, než které jsou v popředí tohoto oboru dnes.
Podstata tmavej hmoty, ktorá podľa súčasných poznatkov tvorí až 80% vesmíru, zostáva stále zahalená v tajomstvách. Nedostatok experimentálnych dôkazov, ktoré by boli nám umožnili stotožniť ju nejakou elementárnou časticou predpovedanou teoretikmi, podobne ako tomu bolo v nedávnom objave gravitačných vĺn, na základe zlučovania dvoch čiernych dier (s hmotsnoťou 30-krát väčšou ako je hmotnosť Slnka). Tento objav znovu podnietil záujem o možnosť, že tmavá hmota by mohla mať formu prvotných čiernych dier s hmotnosťou medzi 10 až 1000-násobkom hmotnosti Slnka.
V oboru exoplanet se astronomové posunuli od pouhého objevování k jejich charakterizaci. Zajímavé jsou nejen parametry samotné planety a její oběžné dráhy, ale také, má-li planeta atmosféru a z čeho je složena. Petr Kabáth ze Stelárního oddělení ASU byl spoluautorem studie, která se zabývala možnostmi sledování zajímavého jevu, který ve Sluneční soustavě nenastává – vypařování atmosfér.
Astronómovia objavili hviezdu, ktorá obehne čiernu dieru dvakrát za hodinu. To je najtesnejší orbitálny tanec medzi čiernou dierou a hviezdou, aký sme kedy v našej Galaxii videli. Za týmto objavom stojí Chandra X-ray Observatory, NuSTAR a Australia Telescope Compact Array.
Vysokoenergetické částice přicházející od Slunce jsou příčinou některých technologických problémů spojených s proměnami kosmického počasí. U Země však v této souvislosti registrujeme ještě další pozoruhodný jev – významně zvýšené zastoupení těžkých iontů v chemickém složení těchto urychlených částic. To jde na první pohled proti „zdravému rozumu“: Jak je možné, že těžší částice se urychlují snadněji než ty lehčí? Miroslav Bárta ze Slunečního oddělení ASU se podílel na dvou studiích, které se urychlováním iontů různých chemických prvků zabývají pomocí numerických simulací.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 5. 5. do 11. 5. 2025. Měsíc po první čtvrti dorůstá k úplňku. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars procházející Jesličky. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je střední, ale potěší nyní největší skvrna roku 2025. Nastává maximum roje Éta Aquarid. Evropská raketa Vega-C vynesla družici Biomass pro výzkum výměny oxidu uhličitého mezi lesy a atmosférou. Raketa Atlas V vynesla první operační družice sítě Kuiper. Falcon 9 nyní dokáže vynést až 29 Starlinků V2 mini.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu
Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules. Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov. M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty. Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats 28.4.2025 až 1.5.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
