Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  Supernova v galaxii M101 pozorována ondřejovským 2m dalekohledem
Petr Škoda Vytisknout článek

Supernova v galaxii M101 pozorována ondřejovským 2m dalekohledem

Spektrum supernovy SN2011fe pořízené 30. 8. 2011 na 2m dalekohledu Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Jsou vidět charakteristické široké čáry křemíku, síry a železa posunuté o tisíce km/s do modra, což svědčí o vysoké rychlosti výbuchu.
Spektrum supernovy SN2011fe pořízené 30. 8. 2011 na 2m dalekohledu Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Jsou vidět charakteristické široké čáry křemíku, síry a železa posunuté o tisíce km/s do modra, což svědčí o vysoké rychlosti výbuchu.
Dne 24. 8. 2011 byla objevena díky automatické přehlídce oblohy Palomar Transient Survey právě vybuchnuvší supernova ve Velké medvědici. Při porovnávání nového snímku galaxie M101, zvané také “Větrník”, s archivními záběry, rozpoznal automatický systém náhlé zjasnění jedné hvězdy a upozornil Petera Nugenta z Berkely. Ten ihned poslal elektronický telegram všem astronomům a amatérům po světě.

Dostal ho i Mark Sullivan z Oxfordu a rychle souřadnice podezřelého objektu zadal ze svého notebooku do pozorovacího programu robotického Liverpoolského dalekohledu umístěného na kanárském ostrově La Palma. Jeho inteligentní samostatně se rozhodující plánovač vyhodnotil prioritu sledování jako velmi vysokou a během pár minut najel s dalekohledem na objekt a aktivoval spektrograf FRODOspec. Po necelé hodině expozice a automatické redukci dat bylo jasné, že jde o supernovu typu Ia. Pouhé tři hodiny od objevu tak začala mohutná kampaň nejen mezi profesionálními astronomy ale i astronomy amatéry, kteří měří její jasnost vedle optimalizovaných astronomických kamer i pomocí komerčních digitálních fotoaparátů. I když je supernova jedna z nejjasnějších dosud pozorovaných v cizích galaxiích, je pořízení jejího detailního spektra doménou spíše větších dalekohledů.

První ondřejovská spektra pořízená 28. 8. detektorem standardně používaným pro výzkum horkých hvězd obsahovala silný šum, pod kterým je vlastní spektrum těžce rozpoznatelné. Proto byl nasazen nejmodernější CCD detektor, který se však nedávno vrátil z opravy a následné optimalizace v USA a nebyl ještě odzkoušen v ostrém provozu. Detektor byl vyroben na míru pro použití v tzv. nízko-disperzním spektrografu 2m dalekohledu firmou ITL Dr. Michaela Lessera při Arizonské univerzitě a supercitlivý nízkošumový elektronický kontrolér pro něj vyrobil Dr. Robert Leach z firmy Astronomical Research Cameras na San Diego State University. Obě tato jména jsou považována za špičky v oboru (jejich CCD kamery jsou v největších světových dalekohledech, včetně Palomar 5m, Gemini, Magelan, Large Binocular Telescope či SALT). Detektor o netradičním rozměru 2720 x 512 pixelů o rozměru 15 mikrometrů je místo běžně užívaného kapalného dusíku chlazen kompresorem Cryotiger na -136 stupňů C a nezbytné vakuum v jeho nádobě udržuje tzv. iontová pumpa.

Kombinace vyšší citlivosti detektoru (až o polovinu v závislosti na spektrální oblasti) a nižší disperze spektrografu, znamenající více detekovaných fotonů na pixel, nakonec vedla k úspěchu.

Obrázek: Spektrum supernovy SN2011fe pořízené 30. 8. 2011 na 2m dalekohledu
Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Jsou vidět charakteristické široké čáry
křemíku, síry a železa posunuté o tisíce km/s do modra, což svědčí o vysoké
rychlosti výbuchu.

Spektrum supernovy pořízené 30. 8. na 2m dalekohledu P. Škodou a J. Sloupem po hodinové expozici bylo ihned zpracováno M. Šlechtou a následně analyzováno. Na obrázku je vidět, že absorpční čáry všech prvků jsou velmi široké a navíc posunuté o více než deset tisíc km/s směrem k modrému konci spektra, což ukazuje na vysokou rychlost, s jakou se výbuch supernovy šíří od jádra k povrchu. Podle posunu čar jednotlivých prvků lze určit, ve které vrstvě obálky rvané na kusy se příslušný prvek vyskytuje.

Proč jsou pozorování supernov typu Ia důležitá?

Obvyklá představa o výbuchu supernovy říká, že dostatečně hmotná hvězda těsně před vyhořením svého paliva (podrobněji se hovoří o slupkách, kde postupně hoří uhlíko-kyslíkové jádro, héliová a další vodíková obálka) se zhroutí při pokusu zapálit železo, čímž se nekontrolovaně zahřeje na miliardy stupňů a rychle uvolněná energie ji totálně zničí v gigantickém výbuchu. Při něm vznikají všechny prvky periodické tabulky, které pak obohatí mezihvězdné prostředí v oblasti, kde po výbuchu zůstanou cáry původní hvězdy v podobě rozsáhlé síťové mlhoviny (např. známá Krabí mlhovina). Za jistých okolností pak mohou vznikat i v poslední době velmi diskutované diamanty. To jsou ale tzv. supernovy třídy II.

Tato supernova v M101 však patří do nejzáhadnější skupiny Ia, o kterých toho stále ještě dost nevíme. Obecně je přijímána představa, že vznikají ve dvojhvězdách, kdy jedna složka se stane bílým trpaslíkem, zatímco druhá je ve stádiu rudého obra. Během vývoje na sebe trpaslík z druhé hvězdy postupně přetáhne velké množství hmoty, až nakonec dojde k termojaderné syntéze a vnitřek hvězdy vzplane plamenem, který podzvukovou rychlostí prohořívá (tzv. deflagrační plamen) a zapaluje postupně vyšší vrstvy. Ten se po pár sekundách za nejasných okolností urychlí na supersonickou rychlost (dojde k detonaci) a celá hvězda je v pár okamžicích zničena.

Sci-fi fanouškové dostanou přibližnou představu procesu, když si pustí výbuch Hvězdy Smrti po zásahu centrálního reaktoru protonovým torpédem Luka Skywalkera, v praxi je však výbuch supernovy mnohem mohutnější. Naráz uvolněná energie je tak velká, že svítivost supernovy překročí svítivost celé mateřské galaxie.

Jelikož ale k zapálení plamene dojde vždy v okamžiku, kdy má hvězda konkrétní hmotnost (je na tzv. Chandrasekharově mezi), jsou výbuchy supernov typu Ia přibližně stejně silné (nejsilnější ze všech výbuchů supernov) a proto mají velký význam jako standardní svíčky umožňující určovat vzdálenosti ve vesmíru na velkých škálách. Na supernovách typu Ia je postavena většina našich představ o vesmíru a jeho struktuře a mnoho lidí se domnívá, že se v nich ukrývá vyřešení záhady temné hmoty a temné energie. Ta je dnes hlavním úkolem současné astrofyziky a významným důvodem stavby gigantických dalekohledů i obřích urychlovačů částic.

Proto je klíčový fakt, že jsme schopni pozorovat supernovu tak těsně po jejím výbuchu i středními dalekohledy. Samozřejmě, že ty největší dalekohledy a kosmické observatoře již dostávají v těchto dnech příkazy ke změně dlouhodobě plánových pozorovacích programů (aktivují se tzv. TOO = Target of Opportunity scénáře) a mnoho astronomů i teoretiků bude mít řadu týdnů špatný spánek. První se nevyspí při snaze pořídit co nejvíce pozorovacích dat a ti druzí ze strachu, že tak detailní pozorování odhalí závažnou slabinu v současných teoriích. Pokud by se totiž dosud platný scénář exploze supernov typu Ia nepotvrdil, znamenalo by to zásadní změnu našich současných představ o rozměrech vesmíru a dosud uznávané kosmologické scénáře by se musely opět revidovat.

Poděkování: Děkujeme A. Aret za poskytnutí části jejího pozorovacího času.

Převzato ze stránek Astronomického ústavu AV ČR

Související: Jasná supernova v galaxii M101 (Martin Mašek)




O autorovi



21. vesmírný týden 2026

21. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »