Bolid Příbram – 55 let

Meteory můžeme pozorovat každou jasnou noc. Stačí jen najít vhodné stanoviště, obrnit se trpělivostí a po nějaké době se nám určitě podaří tento jev spatřit. Pravděpodobně uvidíme nějaký slabý meteor, protože těch je největší množství. Jasnějších meteorů je méně a zahlédnout takový, který by nás svým jasem ohromil, je poměrně vzácné.

Bolid, zaznamenaný 7. dubna 1959, byl tak mimořádnou událostí, že většina lidí za celý svůj život nic podobného nespatří. Tento den večer, nedlouho po setmění, oblohu proťalo extrémně jasně zářící těleso. Hodiny v tu dobu ukazovaly 20:30:20 středoevropského času (SEČ) a bolid byl vidět následujících sedm sekund. Maximální jasnost byla určena na ‑19 magnitudu, tj. asi 1 000x více, než má Měsíc v úplňku.

Nebeské divadlo samozřejmě spatřila celá řada lidí, ale úkaz zachytila i zařízení, která byla k tomuto pozorování speciálně určena a zaznamenala výrazně přesnější parametry. Jednalo se o meteorické kamery Observatoře Ondřejov. Ty od roku 1951 systematicky pozorovaly každou noc, pokud nebyla obloha přezářena svitem Měsíce. Jejich hlavním cílem bylo zjistit, jak je během průletu atmosférou ovlivňován let meteoroidu a také zkoumat hustotu vzduchu ve velkých výškách.

Sledování meteorů v té době probíhalo ze dvou stanovišť. Prvním byl přímo Ondřejov a na pozici druhého se postupně vystřídala Mezivrata (1951-1952), Vysoký Chlumec (1953-1955) a Prčice (1955-1977). Tento druh sledování navrhl a provozoval astronom Zdeněk Ceplecha. Na Ondřejově fungovala od roku 1955 baterie deseti statických kamer, která pokryla něco přes polovinu viditelné oblohy. Nad jejich objektivy rotovaly dvouramenné sektory rychlostí necelých 50 otáček za vteřinu a vždy na krátký okamžik zastínily zorné pole. U meteorů na snímcích pak bylo vidět přerušení jejich stopy, z čehož se dala následně vypočítat rychlost. V Prčicích bylo obdobné zařízení, které se lišilo jen tím, že neobsahovalo rotující sektor. Obě stanoviště byla od sebe vzdálena vzdušnou čarou 40,4 km. Na Ondřejově pak byl ještě jeden agregát, čítající nejprve dvanáct, později deset kamer, umístěný na paralaktickém stolu a pohybující se současně s oblohou. Díky němu bylo možné u meteorů spolehlivě určit čas jejich přeletu. Jako záznamové médium se používaly fotografické desky o rozměrech 9x12 cm.

Průlet mimořádného bolidu 7. dubna 1959 nasnímalo deset kamer, a tudíž byla k dispozici rovná desítka desek se záznamem průletu. Z toho tři byly pořízeny pod rotujícím sektorem a umožnily zjistit rychlost tělesa. Nejprve se však musel vyřešit nečekaný problém. Bolid zářil tak silně, že svým jasem zahltil fotografické desky a ty byly úplně černé. Ústavní fotograf z nich musel nejdříve udělat světlejší diapozitivní kopie a teprve ty bylo možné proměřit. Zpracování se ujal tým pracovníků ondřejovské observatoře pod vedením Zdeňka Ceplechy. Rozběhly se výpočty, jejichž cílem bylo určit oblast, do které mohl případně dopadnout zbytek tělesa. Z dnešního pohledu se to zdá až neuvěřitelné, ale prováděly se tehdy na mechanických kalkulačkách za pomoci tabulek trigonometrických funkcí. Na úkolu pracovaly dvě počtářky a dopracovat se k výsledku jim trvalo zhruba 100 hodin.

Souběžně s tím byly shromažďovány údaje z vizuálních pozorování bolidu. Jedním z důvodů bylo, že na fotografiích nebyl zaznamenán úplný konec jevu a bylo zapotřebí chybějící data doplnit z jiných zdrojů. Protože se jednalo o výjimečně jasný úkaz, vidělo jej mnoho lidí a bylo získáno velké množství informací. Bohužel, často nebyly příliš kvalitní. Zajímavostí je, že jeden z nejlepších popisů celého jevu včetně náčrtku poskytl Bohumil Maleček, bývalý ředitel Hvězdárny a planetária Plzeň. Samotný Zdeněk Ceplecha bolid na obloze neviděl, protože v té době sledoval televizi. Všiml si však, že se náhle objevilo jasné světlo na rámu okna a pohybovalo se po něm takovým způsobem, že nemohlo jít o reflektory auta. Zaznamenal si čas a podíval se z okna. Na obloze již nic zvláštního neviděl, ale po nějaké době uslyšel zahřmění. Ihned jej napadlo, že se mohlo jednat o přelet mimořádného bolidu. Vrátil se k televizi, nastavil na ní takový jas, jaký mělo ono záhadné světlo, a změřil jeho intenzitu expozimetrem. Vyšlo mu 100 luxů, což zhruba odpovídá hodnotě -19 magnituda. Poté se rychle vydal na hvězdárnu. Zde ve spolupráci s Miroslavem Novákem, který měl tu noc službu u kamer, vyndali z kamer exponované desky a nahradili je novými. Ty původní uložili, aby nemohlo dojít k jejich poškození.

Ondřejovští astronomové na základě získaných dat vypočítali, že mateřské těleso mělo při vstupu do atmosféry hmotnost větší než jednu tunu (možná několik desítek tun) a rychlost téměř 21 km/s. Zářit začalo ve výšce 97,8 km v blízkosti Jihlavy a největšího jasu (-19 mag) dosáhlo ve výšce 55 km. O něco níže, mezi 44 a 23 km, se postupně rozpadlo na sedmnáct fragmentů. Těleso se rozpadalo i dále, ale to se již nepodařilo zaznamenat, protože ve výšce 22 km vylétlo ze zorného pole kamer. Po průletu bolidu pozorovatelé zaznamenali zvuky, které jim připomínaly dělové rány či výstřely z kulometu. Po doplnění dalších informací z vizuálních pozorování se zjistilo, že meteor přestal zářit ve výšce 13 km. To je poměrně málo, a tak se ukázalo pravděpodobné, že část tělesa mohla dopadnout na zem.

Tento odhad byl správný, protože už 9. dubna byl nalezen první meteorit v blízkosti obce Luhy. Našel jej sedlák V. Vršecký, který se nejdříve domníval, že se jedná o obyčejný kámen, který mu někdo hodil na pole. Protože se však nacházel více než 40 metrů od cesty a v okolí nebyly žádné stopy, bylo mu to divné. Navíc byl nápadně černý a ležel na okraji jamky o hloubce asi 20 cm. Jeho hmotnost byla 4,48 kg. Observatoř Ondřejov uspořádala do okolí Vltavy v oblasti mezi Příbramí a Sedlčany tři větší výpravy, jež hledaly meteority. Během nich nalezli místí občané, spolupracující s astronomy, další tři meteority. První ležel poblíž obce Velká, našel jej A. Plavec 24. dubna a měl hmotnost 800 gramů. Druhý měl 420 gramů a objevila jej M. Kramešová u Hojšína 15. srpna. Poslední úlomek nalezl teprve třináctiletý chlapec V. Vácha, který chodil pást krávy. Tato část byla ze všech objevených nejmenší, měla 104 gramy a hoch ji objevil 25. srpna v katastru obce Drážkov.

Zajímavé je, že teoreticky mohlo na zem dopadnout i větší těleso, než největší nalezený úlomek. Všechny objevené kameny totiž byly fragmenty, jež se oddělily od hlavní části ve výšce větší než 22 km. Ta pokračovala v letu a dále se rozpadala, ale to již nebylo na fotografiích zachyceno. Pokud se nakonec nerozdělila na velké množství drobných úlomků, které by zanikly v atmosféře, mohla dopadnout na nějaké odlehlé místo, kde stále čeká na objevení. Oblast případného dopadu je totiž kopcovitá, nepřehledná a té době byla porostlá mladým lesem. Nebylo možné ji důkladně prohledat a tak není vyloučeno, že pokud se zde nacházel meteorit, mohl hledačům uniknout. Nic na tom nemění ani fakt, že jeho velkost se odhaduje až na 40 cm.

Nalezené fragmenty byly podrobně zkoumány a ukázalo se, že se jedná o kamenný meteorit (chondrit) typu H5 se zvýšeným obsahem železa. Podle obsahu radioaktivních izotopů a elementů se zjistilo, že meteorit je starý kolem 4 miliard let, ale jako samostatný kus existoval jen 10 až 20 miliónů let. Z toho vyplývá, že se jedná o pozůstatek většího tělesa, které se pravděpodobně rozpadlo. Všechny nalezené části jsou nyní vystaveny v Národním muzeu v Praze.

Tým pod vedením Zdeňka Ceplechy vypočítal z fotografických a vizuálních dat nejen, jak se těleso pohybovalo atmosférou, ale i jeho původní dráhu ve sluneční soustavě. Výpočty ukázaly, že mateřské těleso pocházelo z pásu planetek, ležícího mezi drahami Marsu a Jupiteru. Tím se prokázala souvislost mezi asteroidy a meteory, která byla do té doby pouze neověřenou teorií.

Vzhledem k tomu, že poprvé v historii byla u nalezeného meteoritu zjištěna oblast, odkud pocházel a tudíž jeho původ, získal označení „první meteorit s rodokmenem“. Takové případy jsou poměrně vzácné, do dnešní doby je jich jen kolem dvou desítek.

Vyfotografování bolidu Příbram, pád jeho fragmentů a následný úspěch československých astronomů vedl k tomu, že Zdeněk Ceplecha založil síť stanovišť, jejímž úkolem bylo zaznamenávání bolidů. Začala pracovat roku 1963 a zpočátku měla jen pět stanic - Ondřejov, Karlovy Vary, Jičín, Jindřichův Hradec a Svratouch. Postupně se ale rozrostla a pozorovací místa se rozšířila i do dalších států. Nyní je známa jako Evropská bolidová síť, má několik desítek stanic a pokrývá oblast o rozloze kolem jednoho miliónu kilometrů čtverečních.

Tato síť zachytila 6. dubna 2002 další mimořádně jasný bolid, jehož zbytky dopadly nedaleko německo-rakouské hranice. Jméno dostal podle blízkého bavorského hradu Neuschwanstein. Největší překvapení astronomové zažili, když vypočítali jeho dráhu ve sluneční soustavě. Zjistili, že je téměř shodná s drahou mateřského tělesa meteoritu Příbram. Tím se znovu potvrdilo, že bolid Příbram byl dříve součástí většího tělesa, které se rozpadlo na více částí a Neuschwanstein je pravděpodobně jednou z nich. Ke stejnému mateřskému tělesu je někdy přiřazován i meteorit Glanerbrug, jež dopadl na území Nizozemska 7. dubna 1990. Jeho dráha byla také podobná a se Zemí se srazil dokonce stejný den jako Příbram, ale geologické složení má odlišné. Proto je jeho příslušnost ke stejnému tělesu sporná. Každopádně je možné, že se na podobných drahách pohybují další tělesa a dříve, či později se naše Země setká s dalším „sourozencem“ bolidu Příbram. Myslete na to kolem 7. dubna a občas se podívejte na noční oblohu. Možná zažijete něco nečekaného...

• Kolektiv autorů: Observatoř Astronomického ústavu ČSAV Ondřejov
• Kolektiv autorů: Ondřejovská hvězdárna 1898-1998
• Informace od Jaroslava Bočka (technik a pozorovatel Observatoře Ondřejov)
• ČRo: Příbramský meteorit - 44 let
• Rozhovor: Zdeněk Ceplecha - Vzpomínky na meteorit Příbram
• 50 let Příbramských meteoritů - konference a výstava
• Příbram - první meteorit na světě s rodokmenem

Převzato: Hvězdárna a planetárium Plzeň, novinky na Facebooku.