Úvodní strana  >  Články  >  Historie  >  Léto 2018 - výročí narození dvou velkých dam astronomie

Léto 2018 - výročí narození dvou velkých dam astronomie

Pulsar v Krabí mlhovině
Autor: Max-Planck-Gesellschaft

Pod většinou velkých vědeckých objevů najdeme často podepsaná mužská jména a také laureáti Nobelovy ceny bývají většinou muži. Je to asi dáno tím, že ženy v naší společnosti obecně ve větší míře pečují o rodinu a děti a proto jim už potom v životě nezbývá tolik času a sil na profesionální kariéru. Ženy to mají, v naší v podstatě patriarchální společnosti, těžší. V tomto světle je pak velmi obdivuhodné, když se ženám podaří prosadit a například na poli vědy udělat veliké objevy hodné Nobelovy ceny, které posouvají hranice lidského poznání dál. Mezi takovéto výjimečné osobnosti patřily Henrietta Swan Leavittová a Jocelyn Bellová Burnellová, jejichž kulatá výročí narození (150 let, resp. 75 let) si právě teď v létě připomínáme.

Kosmický metr Henrietty Swan Leavittové

Na první pohled by se zdálo, že určovat vzdálenosti ve vesmíru je prakticky neřešitelný úkol. Už v antice si však lidé uvědomili, že vzdálenosti v naší Sluneční soustavě i k blízkým hvězdám lze měřit trigonometricky, přičemž základnou trojúhelníka je například průměr oběžné dráhy Země kolem Slunce – 300 miliónů kilometrů. Avšak v porovnání s kosmologickými vzdálenostmi je tato základna zoufale malá, paralaxa titěrná a určit tímto způsobem například vzdálenost k sousední Velké galaxii v Andromedě ani dnes jednoduše nejde. Příroda k nám však někdy bývá velmi milosrdná a právě to se týká i měření vzdáleností v řádu mnoha miliónů světelných let.

Henrietta Swan Leavittová Autor: Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics

Henrietta Swan Leavittová
Autor: Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics


Americká astronomka Henrietta Swan Leavittová, která trpěla navíc hendikepem, hluchotou, byla neskutečně pracovitá. Za svůj život objevila několik tisíc proměnných hvězd, z nichž šestnáct patřilo i ke skupině pulsujících proměnných hvězd typu Delta Cephei. Pochopitelně k tomu tehdy nemohla používat ani CCD kamery, ani počítače. Mimochodem, hvězdu Deltu Cephei si můžete snadno najít na obloze v souhvězdí Cephea i volnýma očima. Tato hvězda dala pak jméno celé třídě proměnných hvězd – Cepheidy. V případě hvězd typu Delta Cephei se naštěstí jedná o obří, velmi jasné hvězdy, zářící na ohromné vzdálenosti, u kterých si Henrietta Swan Leavittová povšimla jedné velice zajímavé a neobyčejně důležité vlastnosti. Že totiž délka periody změn jejich jasnosti je přímo závislá na absolutní jasnosti hvězdy. Jinými slovy, čím více hvězda vyzáří energie do prostoru, tím delší je perioda změny její jasnosti. Potom už stačí pouze najít Cepheidu v nějaké cizí galaxii, určit pozorováním její periodu proměnnosti a v tu chvíli již z  její pozorované zdánlivé jasnosti dokážeme přesně odvodit její vzdálenost a tedy i vzdálenost celé galaxie. Henrietta Swan Leavittová tak již před 110 lety „nasadila metr“ na cizí galaxie.

Pulsary Jocelyn Bellové Burnellové

Naše Slunce je hvězda, která se otočí kolem své osy zhruba jednou za měsíc. Ale dokážete si představit hvězdu, která se otočí kolem své osy třeba stokrát za sekundu?! To je naprosto šílené! A přece takové „šílené“ hvězdy existují. Jmenují se pulsary. Jsou to neutronové hvězdy, jejichž úzce směrovaný zářivý paprsek během rotace zasahuje naši Zemi a projevuje se tak „majákový efekt“. Neutronové hvězdy mají průměr řádově jen deset až dvacet kilometrů, ale hmotnost asi dvojnásobnou v porovnání s naším Sluncem. Gravitační zrychlení na povrchu neutronové hvězdy je ohromné, jinak by se při rychlé rotaci roztrhly odstředivou silou.

Jocelyn Bellová Burnellová Autor: Daily Herald Archive
Jocelyn Bellová Burnellová
Autor: Daily Herald Archive
Když si anglická radioastronomka Jocelyn Bellová Burnellová povšimla 28. listopadu 1967 podivného signálu přicházejícího z vesmíru, hledal se nejprve zdroj tohoto „rádiového rušení“ na zemi v okolí observatoře. Když se ukázalo, že pulsy přicházejí opravdu z vesmíru, vyrojily se teorie o mimozemšťanech blikajících na Zemi. Nakonec se ukázalo, že se jedná o pozůstatky hvězd větších než naše Slunce, které se v závěrečném stádiu svého vývoje smrskly působením gravitace z původního rozměru mnoha miliónů kilometrů na takto maličkatý průměr, čímž se neskutečně roztočily, podobně jako když krasobruslař při piruetě připaží. Během této závěrečné kontrakce dochází také k výbuchu hvězdy v podobě supernovy, což jsou prakticky největší vesmírné ohňostroje, jaké dokáže samostatná hvězda vytvořit. Spousta neutronových hvězd jsou pulsary, ale většinu z nich pozorovat nemůžeme, protože nás jejich světelné paprsky míjejí. Nejrychleji rotující pulsar, který byl doposud objeven, stihne 716 otoček za sekundu!

Obě tyto velké dámy světové astronomie by si určitě za své převratné objevy zasloužily Nobelovu cenu, ale osud a život bývá někdy nepřející a nespravedlivý. Obě však zažily ten úžasný pocit, když objevily něco úplně nového, o čem neměl nikdo před nimi ani tušení a obě zůstanou v astronomii, královně věd, navždy zapsány na zlatým písmem.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Hvězdárna Prostějov



Štítky: Jocelyn Bellová, Henreitta Leavittová


25. vesmírný týden 2025

25. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 16. 6. do 22. 6. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti. Velmi nízko na večerní obloze je Merkur a výše ve Lvu Mars. Ráno se zlepšuje viditelnost Saturnu a nejjasnějším objektem je Venuše nízko nad obzorem. Aktivita Slunce je na středně vysoké úrovni a vidíme i řadu skvrn. Mohou se objevit oblaka NLC. Solar Orbiter nahlédl poprvé na póly Slunce. Mise Axiom-4 k ISS musela být odložena.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Simeis 147

Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech     „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Orlia hmlovina M16

Orlia hmlovina (iné názvy: Messier 16, M 16, NGC 6611) je mladá otvorená hviezdokopa v súhvezdí Had. Súvisí s difúznou hmlovinou alebo oblasťou H II známou pod názvom IC 4703. Táto oblasť vzniku hviezd je vzdialená asi 7000 svetelných rokov. Hviezdokopa M16 je veľká otvorená hviezdokopa, ktorá obsahuje asi 55 hviezd medzi 8. až 12. magnitúdou, na jej pozorovanie sa odporúča ďalekohľad s objektívom vyše 6 cm. Leží vo vzdialenosti asi 8 000 svetelných rokov. Obklopuje ju hmlovina s rovnakým označením M16. V slovenčine sa hmlovina M16 nazýva Orlia hmlovina, v češtine Orlí hnízdo. Oba názvy sa vzťahujú na jej tvar. Táto hmlovina, len ťažko rozoznateľná v amatérskom ďalekohľade, však na snímkach z Hubblovho vesmírneho teleskopu odkrýva úchvatný pohľad. Jasná oblasť je v skutočnosti okno do stredu väčšej tmavej obálky prachu. Pri podrobnejšom preskúmaní aspoň 20-centimetrovým ďalekohľadom v nej nájdeme oblasť tmavých hmlovín nazývané podľa svojho tvaru aj „slonie choboty“. V jasnej hmlovine objavíme aj ojedinelé tmavé škvrny – globuly, ktoré sú tvorené tmavým prachom a studeným molekulárnym plynom. Vidíme tu aj niekoľko mladých modrých hviezd, ktorých svetlo a nabité častice vypaľujú a odtláčajú preč zostatkové vlákna a steny plynu a prachu. Zhustené mračná sa považujú za zárodok hviezd alebo celých hviezdnych systémov - otvorených hviezdokôp. Orlia hmlovina sa rozprestiera sa na ploche s priemerom 60 svetelných rokov. Dá sa pozorovať už triédrom. Charakteristické stĺpy medzihviezdnej hmoty sa nazývajú Stĺpy stvorenia. Najvyšší stĺp dosahuje dĺžku jeden svetelný rok, čo je 9 460 000 000 000 km – štvrtina vzdialenosti nášho Slnka od najbližšej hviezdy. Vo vnútri stĺpov sa najhustejšie oblasti vodíka a hélia spolu s prachovými časticami uhlíka a kremíka zhlukujú a zohrievajú, až vytvoria nové hviezdy. Napriek tomu mnohé z nich nie sú vo svetle viditeľné, lebo sú dosiaľ zahalené do prachových mrakov. Tieto hviezdy sa dajú ale pozorovať v infračervenom svetle. Zaoblené konce výbežkov na najvyššom stĺpe nazývame globuly – „hviezdne vajcia“ Stĺpy ožarujú mladé hviezdy, ktoré vznikli z hmloviny pred niekoľko stotisíc rokmi. Ultrafialové žiarenie hviezd zahrieva riedky plyn medzi hustými prachovými globulami vajcovitého tvaru. Nastáva fotónová erózia – vyparovanie a ionizácia plynovo prachovej materskej hmloviny. Objekt je tiež zdrojom rádiových vĺn. Podľa najnovších pozorovaní zo Spitzerovho vesmírneho teleskopu Stĺpy stvorenia už pravdepodobne celých 6000 rokov neexistujú. Deštrukciu pilierov spôsobila supernova, ktorá vybuchla v ich blízkosti. Kvôli konečnej rýchlosti svetla obyvatelia Zeme uvidia deštrukciu stĺpov až približne za 1000 rokov. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 120x120 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 270x60sec. L, master bias, 400 flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4 Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 45x60 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 75x30sec. L, 108x360sec. Ha, master bias, množstvo flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »