Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  Výzkumy v ASU AV ČR (304): Odlišné chování polarů BY Cam a AR UMa

Výzkumy v ASU AV ČR (304): Odlišné chování polarů BY Cam a AR UMa

Polar na ilustraci vytvořené generativní umělou inteligencí na základě údajů z článku. Vytvořeno pomocí OpenAI DALL-E.

Dlouhodobá astronomická pozorování přinášejí unikátní údaje pro studium zajímavých hvězdných systémů. Kataklyzmické proměnné představují fascinující kategorii objektů. V těchto těsných systémech proudí hmota z jedné hvězdy – obvykle vyvinuté chladné hvězdy – na druhou složku, kterou bývá bílý trpaslík. Oběžná dráha je typicky několik hodin. U většiny takových systémů se vytváří z proudící hmoty kolem tohoto trpaslíka akreční disk, ale existuje zvláštní podtřída, kde k tomu nedojde: tzv. polary. Nová studie porovnává dva konkrétní polary – BY Camelopardalis a AR Ursae Majoris – a ukazuje, že přestože patří do stejné kategorie, jejich dlouhodobé chování se zásadně liší.

V polarech má bílý trpaslík tak silné magnetické pole, že proudící hmota je přímo naváděna na jeho magnetické póly a dopadá v jejich blízkosti. Tímto mechanismem vzniká charakteristické záření, které lze pozorovat ve viditelné i rentgenové oblasti, a také výrazná proměnnost jasnosti na různých časových škálách. Polary mohou přecházet mezi tzv. klidnými a aktivními stavy, přičemž se jejich jasnost dramaticky mění. Délka trvání tohoto stavu může často nabývat hodnot od dní do měsíců. 

Polary jsou navíc objekty, které umožňují testovat fyziku akrece hmoty v extrémních podmínkách, kde magnetické síly soupeří s gravitačním spadem této hmoty. Kromě toho představují laboratorní příklady hvězdné aktivity: tok hmoty závisí nejen na vlastnostech bílého trpaslíka, ale také na magnetické činnosti druhé, dárcovské složky, která může být poseta hvězdnými skvrnami ovlivňujícími proudění hmoty. Právě proto se studium polarů často zaměřuje na otázku, proč u některých systémů převažuje dlouhé období vysoké aktivity, zatímco jiné tráví většinu času v utlumeném, tzv. nízkém  stavu.

Článek Vojtěcha Šimona ze Stelárního oddělení ASU se soustředí na dva konkrétní polary: BY Camelopardalis (BY Cam) a AR Ursae Majoris (AR UMa). Oba objekty patří do téže kategorie, avšak vykazují zcela odlišné dlouhodobé projevy aktivity. Autor využil rozsáhlá data z moderních přehlídkových projektů (Zwicky Transient Facility, Catalina Real-time Transient Survey) i z historických fotografických archivů (digitalizované fotografické desky DASCH). Tím získal časové řady pokrývající desítky let a mohl podrobit světelné křivky podrobné analýze. Výsledkem je detailní srovnání, které přináší nové poznatky o tom, jak proměnlivá a rozmanitá může být akrece hmoty v magnetických kataklyzmických proměnných.

Aktéři studie nejsou stejní. Systém BY Cam je výjimečný tím, že patří mezi tzv. asynchronní polary – doba otočky bílého trpaslíka se mírně liší od oběžné doby celé dvojhvězdy. Takových systémů známe jen osm. Tento drobný nesoulad vytváří „taktovací cyklus“ dlouhý 14 dní, během něhož se mění konfigurace magnetického pole a způsob akrece hmoty. AR Ursae Majoris je naproti tomu typický synchronní polar, jehož bílý trpaslík má jedno z nejsilnějších magnetických polí vůbec (23 000 tesla, což je téměř padesáttisickrát silnější pole, než je v nejtmavších slunečních skvrnách).

Hlavní metodou výzkumu bylo porovnání světelných křivek – tedy záznamů jasnosti objektů v čase. Z moderních CCD pozorování se ukázalo, že BY Cam po většinu času zůstává v jasném, tzv. vysokém stavu. Pouze několikrát během desítek let klesl na kratší dobu do utlumeného minima. Když se data zprůměrovala a vyhladila metodou HEC13, objevily se dlouhodobé výkyvy jasnosti s periodami stovek dní a amplitudou zhruba půl magnitudy. Tyto pozvolné vlny svědčí o tom, že se v systému mění celkový tok hmoty, ale nikoliv dramaticky. Rozbor histogramů, tedy rozložení jasností v jednotlivých letech, naznačil, že různé oblasti na povrchu bílého trpaslíka postupně střídají svou dominanci při akreci přitékající hmoty. Někdy převažoval jeden pól, jindy více oblastí, což odpovídá složitému magnetickému poli a různým „cestám“ proudění hmoty. Celkově ale BY Cam představuje objekt, jenž se drží v aktivním režimu a jeho tzv. nízké stavy jasnosti jsou velmi vzácné (jednou za několik roků).

Zcela jiný obrázek poskytla AR UMa. V současnosti tento systém většinu času tráví v nízkém stavu a jen občas vybuchne do vysoké aktivity. Historická data ale ukázala, že na přelomu 40. a 50. let 20. století prodělal dlouhé období, kdy jasnost prudce vzrostla a až po letech opět klesla. V dalších desetiletích se však už vysoké stavy objevovaly jen krátce a sporadicky, zatímco nízký stav se stal dominantním. Histogramy jasnosti jsou proto dvouvrcholové – jasně oddělují vysoké stavy od nízkých. Přechody mezi stavy byly přitom poměrně rychlé, během několika dnů se systém dokázal přepnout z maxima do minima či naopak. Tyto přechody probíhaly pokaždé na téměř stejné úrovni jasnosti, což naznačuje, že mechanismus je stále tentýž: buď se v oblasti na dárcovské hvězdě, odkud hmota proudí na bílého trpaslíka, objeví hvězdná skvrna, která proud zablokuje, nebo naopak po jejím zmizení dojde k náhlému výronu hmoty z hvězdy-dárce. 

Když se oba polary porovnaly přímo, vyšel rozdíl velmi zřetelně: BY Cam je většinou jasnější a pobývá ve vysokém stavu, zatímco AR UMa se spokojí s nízkým stavem a aktivuje se jen příležitostně. Tato nesourodost je důležitá, protože ukazuje, že ani mezi polary nelze čekat jednotné chování. I když základní fyzikální principy – akrece hmoty v magnetickém poli bílého trpaslíka – jsou stejné, konkrétní výsledná aktivita se může výrazně lišit.

Výsledky mají širší dosah. Ukazují, že když se zkoumá populace polarů jako celek, je třeba brát v úvahu, že jednotlivé objekty mohou trávit v nízkém či vysokém stavu velmi rozdílné podíly času. To má dopad i na statistiky z rentgenových přehlídek: odhady, že polovina polarů bývá v nízkém stavu, platí jen pro soubor jako celek, nikoliv pro konkrétní systémy v poměrně krátkých časových  úsecích pokrytích pozorováními. Z hlediska fyziky akrece pak rozdíly mezi BY Cam a AR UMa naznačují, že vnitřní struktura magnetického pole a aktivita hvězdy-dárce hrají zásadní roli.

REFERENCE

V. Šimon, The discrepant long-term activities of the polars BY Camelopardalis and AR Ursae Majoris, New Astronomy 118 (2025) id.10375

KONTAKT

RNDr. Vojtěch Šimon, Ph.D.
simon@asu.cas.cz
Stelární oddělení Astronomického ústavu AV ČR

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Stelární oddělení ASU AV ČR

Převzato: Astronomický ústav AV ČR, v.v.i.



O autorovi

Michal Švanda

Michal Švanda

Doc. Mgr. Michal Švanda, Ph. D., (*1980) pochází z městečka Ždírec nad Doubravou na Českomoravské vrchovině, avšak od studií přesídlil do Prahy a jejího okolí. Vystudoval astronomii a astrofyziku na MFF UK, kde poté dokončil též doktorské studium ve stejném oboru. Zabývá se sluneční fyzikou, zejména dynamickým děním ve sluneční atmosféře, podpovrchových vrstvách a helioseismologií a aktivitou jiných hvězd. Pracuje v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově a v Astronomickém ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 2016 habilitoval. V letech 2009-2011 působil v Max-Planck-Institut für Sonnensystemforschung v Katlenburg-Lindau v Německu. Astronomií, zprvu pozorovatelskou, posléze spíše „barovou“, za zabývá od svých deseti let. Slovem i písmem se pokouší o popularizaci oboru, je držitelem ceny Littera Astronomica. Před začátkem pracovní kariéry působil v organizačním týmu Letní astronomické expedice na hvězdárně v Úpici, z toho dva roky na pozici hlavního vedoucího. Kromě astronomie se zajímá o letadla, zejména ta s více než jedním motorem a řadou okýnek na každé straně. 

Štítky: AR UMa, BY Cam, Polar, Astronomický ústav AV ČR


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »