Vyjádření prof. Miloslava Druckmüllera k udělení Nušlovy ceny
Udělení Nušlovy ceny České astronomické společnosti si velice vážím. Když čtu seznam lidí, kteří v minulosti tuto cenu dostali, tak téměř nemohu uvěřit, že do tohoto seznamu také patřím. Nejsem astronom, ale matematik, a v oblasti výzkumu sluneční koróny jsem amatér.
Když jsem v roce 1999 poprvé viděl a fotografoval úplné zatmění Slunce v Maďarsku, snažil jsem se udělat pěkné obrázky, které odpovídaly tomu, co jsem viděl. Žádnou vědu jsem v tom nehledal. Chtěl jsem vidět, jak sluneční koróna vypadá, co se v ní děje. Matematika byla pro mne nástroj, abych to vidět mohl. Domníval jsem se, že počítačové programy, které k tomu budu potřebovat, jsou prací na několik zimních večerů. Netušil jsem, že na nich budu pracovat dodnes, což je již téměř čtvrtstoletí.
Slovo amatér je odvozeno z latinského slova amare – milovat. V mém případě to je spíše posedlost než láska. Čím více stále dokonalejších obrazů sluneční koróny jsem vytvořil, tím více zajímavých a neznámých věcí jsem na nich nalezl, a to mne postupně přivedlo k zájmu o sluneční fyziku.
Naprosto zásadní bylo mé setkání s profesorkou Shadií Habbal z Institute for Astronomy, University of Hawaii. Postupně vznikla spolupráce a přátelství dvou lidí z různých oborů. Od začátku jsem Shadii kladl spoustu hloupých otázek, protože jsem fyzice plazmatu sluneční koróny moc nerozuměl. Časem se však ukázalo, že některé z těch otázek nejsou zase až tak moc hloupé, jak se původně zdálo. Pohled z „z druhé strany“ může být někdy docela užitečný a skeptický pohled matematika, který ve všem hledá chyby, také.
Shadia se hlavně zabývá studiem záření těžkých iontů (Fe, Ni, Ca, ...) ve sluneční koróně, které je úžasným diagnostickým nástrojem plazmatu sluneční koróny. V této oblasti vznikla rozsáhlá spolupráce, která postupně přerostla mé časové možnosti, ale i mé schopnosti konstrukce složitých systémů pro pozorování během úplných zatmění Slunce.
Štěstím bylo, že se mi podařilo „nakazit“ mé kolegy z Ústavu matematiky FSI VUT, a to Janu Hoderovou a Pavla Štarhu. Bez nich si vůbec nedovedu představit dnešní spolupráci s havajskou univerzitou, mne samotného by to „zasypalo“. Když jsem se vracel 11. srpna 1999 v noci z Maďarska, netušil jsem, co ta jedna kazeta s naexponovaným filmem za čtvrt století způsobí…