POKLADY LETNÍ OBLOHY - 4. díl: Orel - souhvězdí, kde se potkává světlo s tmou

V úvodu jsme si mohli všimnout fotografie starobylé římské mozaiky. Pochází ze 2. století n. l. a původně se nacházela ve vile patřící rodině císaře Septimia Severa. Zobrazuje výjev z báje o mladíku Ganymedovi, který se zalíbil vládci bohů Jupiterovi. Jupiter se rozhodl, že Ganymeda unese na Olymp, a poslal pro něj svého zlatého orla. Ganymedes pak na Olympu obsluhoval bohy a nosil jim číše s nektarem. V antickém světě se samozřejmě k dravému ptákovi vážou i další příběhy - například, že orel každý den přilétal k přikovanému Prométheovi a kloval jeho játra. Prométheus totiž lidem přinesl na svět oheň z Olympu, za což byl bohy odsouzen k věčnému utrpení. Jeho muka ukončil až Herkules, který orla zastřelil šípem. Mimochodem, souhvězdí Šípu najdeme na obloze také - a to právě na základě tohoto příběhu hned nad Orlovou hlavou, jako by každým okamžikem měl Orla zasáhnout.

Stejně jako dávní astronomové si tedy můžeme vybrat, kterého z těchto orlů bude pro nás souhvězdí představovat.

Podívejme se, kde Orla na obloze najít. Důvěrně již známe Letní trojúhelník, který nám budiž odrazovým můstkem: začneme třeba u starého dobrého Velkého vozu, ve směru od jeho oje ke kolům se posuneme ke Cassiopei a pak k Labuti, najdeme si Deneb na jejím ocase a máme první z vrcholů trojúhelníku (ten „levý horní“). Otočíme se ve stejném směru ještě dál a najdeme hvězdu Vega v Lyře, která je „pravým horním rohem“. Pak už stačí se poohlédnout po „spodním rohu“, tedy po hvězdě Altair na hlavě Orla.

Jasné novy

Souhvězdí Orla prochází zdánlivě Mléčnou dráhou. Proto se v historii více než desetkrát stalo, že jsme v něm pozorovali zajímavý jev zvaný výbuch novy. Lidé většinou mají představu spíše o tom, co je to supernova - zde se jedná o obrovskou a velmi hmotnou hvězdu na konci životní pouti, která svou existenci ukončila gigantickým výbuchem jasnějším než celý zbytek galaxie. V případě novy je naše povědomí většinou mlhavější. Vězme tedy, že nova je v podstatě bílý trpaslík (chladnoucí jádro zaniklé hvězdy) obíhající okolo hvězdy dosud zářící. Mohlo dojít například k tomu, že dvě hvězdy se zformovaly ze stejného prachoplynného mračna velmi blízko u sebe a původně tvořily fyzickou dvojhvězdu, ve které jeden ze společníků své vodíkové palivo spotřeboval rychleji a zanikl jako první. Když se potom i z druhého partnera stal červený obr a vnější vrstvy jeho plazmatu se dostaly do značné vzdálenosti od jádra, začala být tato plazma gravitačně vázána poměrně slabě a pro bílého trpaslíka začalo být snadné ji svou gravitací červenému obrovi „ujídat“. Ve chvíli, kdy tato odčerpaná plazma dosáhne určité kritické hmotnosti, dojde k náhlému a krátkodobému zážehu termojaderné reakce, která uvolní obrovské množství energie a vznikne rázová vlna. Bílý trpaslík tak od sebe plazmu opět odmrští. Na obloze pozorujeme prudké zjasnění, kterému potom říkáme nova. Nejpůvabnější na tomto procesu je fakt, že jej oba společníci přežijí a bílý trpaslík může ve své potměšilé činnosti pokračovat nanovo. V podstatě tak svého většího společníka postupně „nahlodává“, odebírá mu stavební materiál a poslední zbytky vodíku, tím urychluje zhroucení jeho jádra a jeho vlastní přechod do stádia bílého trpaslíka.

Víme například o tom, že takovou novu v Orlovi pozorovali starověcí astronomové v roce 389 n. l. Podle historických záznamů byla po určitý čas zhruba stejně jasná jako planeta Venuše. Další si v roce 1918 všimla britská amatérská astronomka Alice Grace Cooková (1877 - 1958) a třetí tu vzplála v roce 1999. Tehdy na ni upozornil japonský amatérský hvězdář Akihiko Tago (* 1932).

Planetární mlhovina „Svítící oko“

Potřebujeme k tomu dalekohled o průměru alespoň 20 cm. Pokud jej ale máme, můžeme se pokusit najít objekt označovaný NGC 6751. Jako by se tu opět projevilo ono zmiňované propojení mezi světlem a tmou - abychom totiž měli šanci spatřit planetární mlhovinu přezdívanou Svítící oko, musíme se vydat pod tmavou oblohu nezatíženou světelným znečištěním. Tento nebeský objekt se nachází asi 6 500 světelných let od Země a jeho nesmírně působivý snímek pořídil v roce 2000 Hubbleův kosmický teleskop.

Tmavá mračna prachu - a zářící hvězdokupy

Pro pořádek se nejprve podívejme na to, jaké typy mlhovin ve vesmíru rozeznáváme.

• difuzní mlhoviny - svůj název dostaly proto, že v nich dochází k difuzi (rozptylu) světla. Latinský výraz diffusio znamenal původně rozlití nebo rozšíření, přičemž nemuselo jít pouze o vodu nebo mléko - Římané tak popisovali i šíření plamenů, „rozlévání“ slunečního světla po krajině, rozpuštěné vlasy dívek apod.)

Dělíme je dále na emisní, které září díky ionizaci a následné deexcitaci atomů svého plynu; a reflexní, které vidíme díky pouhému odrazu světla blízkých hvězd.

• temné mlhoviny - nejsou prozařovány ani zdáli osvětlovány žádnými hvězdami. Proto je můžeme nejlépe zachytit na pozadí jiných, mnohem vzdálenějších hvězd.

Jak víme, Orlem prochází pás Mléčné dráhy, takže tato podmínka je splněna do puntíku. Všímavého čtenáře také jistě zaujalo pro nás nezvyklé označení obou temných mlhovin - Barnard 142 a 143. Vzpomeneme-li si na první díl seriálu, v jeho závěru padla zmínka o méně známých a tématicky úzce zaměřených katalozích. Jedním z takových je i Barnardův katalog temných mlhovin.

V souhvězdí Orla tak najdeme dvě temné mlhoviny, které bývají někdy souhrnně označovány i jako Barnard E. Při pohledu do okuláru nebo na snímky totiž jejich vzájemná pozice připomíná právě velké tiskací písmeno E. Může nás příjemně překvapit, že spatřit obě mlhoviny na vlastní oči je snazší, než by se zdálo - na obloze totiž zabírají zhruba jeden úhlový stupeň, tj. dvojnásobek velikosti Měsíce v úplňku. Proto nám také při jejich snímkování přijde vhod širokoúhlý objektiv. Takto je například zachytil český astrofotograf David Kraft poblíž Bezvěrova na Plzeňsku.

A nakonec poslední třešnička na dnešním vesmírném dortu. Světlo a tma jsou dva protipóly, které se zkrátka v souhvězdí Orla dokonale snoubí. Komu by se totiž pohled na temné mlhoviny omrzel, může si pro změnu najít dvě struktury plné světla - otevřené hvězdokupy NGC 6709 a NGC 6755. Polohu všech čtyř struktur přikládáme na mapce níže, protože věříme, že v Orlovi si na své přijdou všichni.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] astronom.cz
[2] astronomynow.com
[3] astro.cz
[4] britastro.org
[5] noirlab.edu
[6] celestron.com
[7] eadt.co.uk
[8] britastro.org
[9] theoi.com
[10] meisterdrucke.uk

Převzato: Hvězdárna barona Artura Krause v Pardubicích