Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Proč svatá Lucie noci upije a dne nepřidá?

Proč svatá Lucie noci upije a dne nepřidá?

Slunce nad inverzí. Autor: Petr Komárek
Slunce nad inverzí.
Autor: Petr Komárek
13. prosince slavila svátek Lucie, s jejímž jménem je spojena pranostika vyjádřená nadpisem článku. Před několika dny jsem byl jednou školačkou toho jména dotázán, co takové tvrzení znamená, když ve škole se učí, že noc se začíná zkracovat až o zimním slunovratu, a teď toto upíjení, že na tom musí něco být. Vysvětlení je prosté a pro obeznámené čtenáře tedy nemá smysl v dalším čtení pokračovat. Těm, kteří naopak vysvětlení nebo dokonce samotnou pranostiku neznají, jsou určeny následující řádky. Při výkladu se zcela obejdeme bez matematiky (do těch sfér odkazuji zájemce o kvantifikaci tvrzení) a postačíme s představivostí, znalostí učiva základní školy a několika jednoduchými náčrtky.

Všichni z praxe víme, že Země se otáčí (až na pomocí smyslů nezachytitelné nerovnosti) velmi pravidelně a jedna její otočka, tedy den, trvá stále stejnou dobu. Všichni také dále ze zeměpisu víme, že zemská osa je vůči rovině oběhu Země kolem Slunce nakloněná, což je příčinou toho, že třeba v létě je u nás světlá část dne delší než tmavá noc (zemská osa míří severním koncem ke Slunci) a v zimě je tomu naopak (zemská osa je nakloněna od Slunce). Nás bude dále zajímat okamžik zimního slunovratu, kdy je noc z celého roku nejdelší a kdy je zemská osa nakloněna severní částí právě přímo směrem od Slunce. Pro úplnost předpokladů je nutné zmínit zjevný fakt, že Slunce vychází na východní části obzoru a zapadá na jeho části západní, neboli Země se otáčí východním směrem.

Všichni znalí Keplerových zákonů pak konečně také víme, že - podle přibližného znění prvního z nich – se planety, včetně Země, kolem Slunce pohybují po eliptických drahách, v jejichž společném ohnisku je Slunce. Druhý Keplerův zákon pak říká, že „Plochy opsané spojnicí Slunce a planety (tedy i Země) jsou za stejnou jednotku času vždy stejně velké.“ Z toho ale samozřejmě plyne poznání - když je Země na své eliptické dráze ke Slunci blíž, pohybuje se po oběžné dráze rychleji, než když je od něho dál. (viz animace)) Když si navíc uvědomíme, že Země se nachází nejblíže Slunci kolem 4. ledna každého roku, je pro řadu čtenářů již řešení zřejmé.

Fyzikální vysvětlení pranostiky samozřejmě spočívá ve srovnání rovnoměrnosti rotace Země a nerovnoměrnosti jejího pohybu po oběžné dráze kolem Slunce. Zemská osa se během podzimu odklání svojí severní částí od Slunce, což u nás působí, že Slunce zapadá stále dříve a dříve a vychází čím dál později – světlá část dne se zkracuje. Protože ale současně podle 2. Keplerova zákona při svém oběhu kolem Slunce zrychluje, přihodí se zhruba 13. prosince (tedy na Lucii), že se na své dráze posune za jeden den o větší úsek než než za den předešlý ale přitom se nestačí otočit dost na to, aby kompenzovala zvýšení rychlosti oběhu kolem Slunce – prostě Země nestihne díky své rovnoměrné rotaci zařídit, aby Slunce zapadlo dříve než předešlý den. A to přesto, že slunovrat ještě nenastal. V další dny je tento jev stále patrnější, takže si toho všimli i běžní pozorovatelé oblohy a vžilo se tvrzení, že - "Lucie noci upije...". To ale není vše. Jev, který působí zvečera "proti" západu Slunce působí samozřejmě i ráno "proti" východu Slunce, a to dokonce ještě maličko více, protože v noci Země zase zrychlila. Takže "... ale dne nepřidá". Na to si opravdu musíme počkat až do slunovratu.

Posuny východu a západu Slunce při pohybu Země v perigeu. Autor: Richard Kotrba.
Posuny východu a západu Slunce při pohybu Země v perigeu.
Autor: Richard Kotrba.
V následujícím videu je vidět simulace Slunce v 15:49 SEČ v okolí 13. prosince 2012. Jde o čas, kdy Slunce tento den zapadá. Je ukázáno, že jak ve dnech předcházejících 13. prosinci, tak ve dnech následujících je Slunce ve stejný čas na obloze výše což by pro dny po 13. prosinci neplatilo, kdyby se Země pohybovala po kružnici (nebo kdyby třeba perihelium nastalo v létě). Na přiloženém grafu jsou ukázány hodnoty času východu Slunce (modře), západu Slunce (zeleně) a délky světlé části dne (červeně, pravá osa) s přesností na minuty v středoevropském čase, zubatost grafu je způsobena tím, že je založen na pospojovaných diskretních hodnotách a s přesností právě jen na minuty. Je vidět, že stejný jev, který je připsán Lucii, funguje podobným způsobem i po slunovratu. Ten čas však již není příliš zmiňován, protože slunovrat nastal, noc se krátí a je důvod k veselí – k čemu se pak zabývat drobnostmi.

Svatá Lucie (Panna Lucie Syrakuská) žila ve třetím a na začátku čtvrtého století našeho letopočtu v Itálii a na Sicílii, její krátký život byl ukončen mučednickou smrtí mečem a provazem poté, co byla odsouzena pro křesťanskou víru. Je uctívána jako svatá prakticky všemi křesťanskými církvemi a je patronkou mj. slepých či gondoliérů. Její ostatky jsou uloženy v kostele San Geremia v Benátkách. V křesťanském kalendáři je připomínána 13. prosince.

Po různém otáčení balónkem simulujícím Zemi, čmárání elips na papír a lomení rukama se zdá, že Lucka pochopila. S jídlem roste chuť a tak mi položila otázku z jiné kategorie - že prý "kdo šetří, má za tři" a jak to tedy je. Po krátkém zaváhání a odkazu na osoby povolanější jsem si jen, aby neslyšela, pomyslel - "bejvávalo....."

Převzato: Hvězdárna v Úpici




Štítky: Časový posun, Slunovrat


21. vesmírný týden 2026

21. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »