Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Výzkumy v ASU AV ČR (235): Pozorovali staří Mayové Merkur?

Výzkumy v ASU AV ČR (235): Pozorovali staří Mayové Merkur?

Strana D49 Drážďanského kodexu, obsahující 12 dat, vztahujících se k Merkuru. Data na levé straně obrázku jsou uvedena v dlouhém počtu (5 cifer) a rozdíly pod nimi (3 a 2 cifry) je nutné od nich odečíst k získání dalších dat. Data na pravé straně obrázku jsou dána všechna v dlouhém počtu. Cifry v závorce jsou opravy: (9) na levé straně nahrazuje pravděpodobně chybné (10), (10) a (9) na pravé straně doplňují chybějící údaje. Poslední dvě data v pravé části dole se v Drážďanském kodexu částečně překrývají a jsou odlišena barevně (hnědě a černě)
Autor: Jan Vondrák

Dějiny lidstva se hemží starými civilizacemi s astronomickými znalostmi na nejrůznější úrovni. Jednou z těch vyspělejších byli nepochybně Mayové, obývající středověkou střední Ameriku. Jejich znalosti dění na obloze byly velmi dobré, umožnily jim vytvořit velmi sofistikovaný kalendář. V literatuře se soudí, že Mayové znali hlavní tělesa Sluneční soustavy, ovšem na Merkuru se různí historikové neshodnou. Jan Vondrák, emeritní pracovník ASU, společně s bratry Böhmovými tuto otázku znovu otevřeli.

Přestože je Merkur jednou z pěti planet pozorovatelných pouhým okem, i mezi profesionálními astronomy se najdou jedinci, kteří toto těleso na vlastní oči nikdy nespatřili. Jde o nejvnitřnější planetu s velkou poloosou oběžné elipsy jen 0,38 astronomické jednotky. Kvůli tomu se Merkur na zemské obloze příliš nevzdaluje od Slunce, a i když může dosahovat zdánlivě vysoké jasnosti, je na večerní nebo ranní obloze snadno přehlédnutelný. Relativně pohodlně jej lze pozorovat jen pár dní kolem tzv. největších elongací, které nastávají zhruba třikrát až čtyřikrát do roka.

V oblasti dnešního Mexika, Guatemaly, Belize, Salvadoru a Hondurasu prosperovalo v historii hned několik rozvinutých civilizací. Zabývaly se převážně zemědělstvím, v němž byly velmi úspěšné, a tak měly jedinečné příležitosti k rozvoji dalších dovedností: řemesel, obchodu, stavitelství, duševního rozvoje a v neposlední řadě i poznávání přírody. Z těchto civilizací stojí za zmínku určitě Mayové, jejichž počátky se datují do druhého tisíciletí před naším letopočtem. Mayové vyvinuli vlastní hieroglyfické písmo, zjevně měli vynikající astronomické znalosti a díky tomu mohli sestavit velmi komplikovaný kalendář. Budovali velká města a stavěli obří stavby z kamene. Zřejmě z důvodu změny přírodních podmínek začala mayská civilizace v druhém až třetím století našeho letopočtu upadat a když do střední Ameriky dorazili v 16. století Španělé, z rozsáhlé říše nezbylo nic a potomci Mayů obývali již jen několik bezvýznamných vesnic.

Když už jsme u mayského kalendáře. Mayové používali kalendář, který byl komplikovanou konstrukcí několika cyklů. Paralelně s ním ovšem používali i tzv. dlouhý počet, tedy počet dní kalendáře od jeho začátku. Tato skutečnost pomáhá s datováním událostí dochovaných v mayských písemnostech. Je možná paradoxní, že v současnosti si vlastně počínáme podobně, přinejmenším v astronomii. Společně s občanským kalendářem, který je sestaven na základě několika cyklů, používají astronomové i kontinuální juliánské datum, které zachycuje počet dní od poledne světového času 24. listopadu roku 4714 před naším letopočtem. Bohužel, nebyly nalezeny žádné písemnosti, které by uváděly data současně v mayském a „našem“ kalendáři.

Historikové tedy hledali nejlepší časový posun, který by oba kalendáře připodobnil, a to nejčastěji s pomocí historických událostí. Že je takové srovnání přinejmenším problematické, ukazuje už skutečnost, že v literatuře je možné najít odvozených posunů (tzv. korelačních konstant) hned celou varietu, lišící se o stovky let. Před třemi desítkami let se problematikou začali zabývat i bratři Böhmové ve spolupráci s Janem Vondrákem a Jaroslavem Klokočníkem z ASU. Čeští autoři využili astronomických záznamů Mayů v tzv. Drážďanském kodexu, což je jedna ze čtyř mayských písemných památek, která přežila do současných dnů. Jde vlastně mimo jiné o mayské astronomické tabulky pokrývající období přibližně mezi roky 280 a 1325 našeho letopočtu, přičemž původ písemnosti se datuje někdy k roku 1200. Čeští autoři využili astronomických záznamů a porovnávali pozorované úkazy, tedy např. heliakické východy nebo západy planet, zatmění Slunce, nebo konjunkce Marsu s Venuší, s moderními astronomickými výpočty. Takto jednoznačně určili korelační konstantu mezi mayským a naším kalendářem, který vyhovuje astronomickým událostem.

Nyní se J. Vondrák s kolegy k práci vrátil. Autorský tým si položil otázku, zda některé ze zaznamenaných pozorování nemohou odpovídat pozorování Merkuru. V Drážďanském kodexu lze nalézt devatenáct událostí, které lze metodou vyvinutou bratry Böhmovými připsat pozorování Merkuru. Datově jsou v Drážďanském kodexu události související s Merkurem jen o několik málo dní posunuty proti datu jeho největší elongace. Vzhledem k tomu, že se Merkur na obloze v období elongací pohybuje pomalu, rozptyl několika dní oproti extrému je velmi přijatelný. Oproti vypočtené efemeridě jsou výšky planety Merkur nad obzorem v elongacích zaznamenaných mayskými pozorovateli uvedeny s nepřesností asi jednoho úhlového stupně, což velmi dobře odpovídá možnostem tehdejších pozorovatelů.

Autoři si povšimli i několika událostí, které svojí periodicitou odpovídaly synodické oběžné době Merkuru, ovšem neodpovídaly žádné z elongací. Takových událostí je v Drážďanském kodexu v současnosti identifikováno devět a jejich okamžiky zhruba odpovídají konjunkcím Merkuru se Sluncem. Ty samozřejmě nemohli Mayové pozorovat, avšak je možné, že je zaznamenávali jako polovinu intervalu mezi dvěma elongacemi.

Studie ukazuje dvě podstatné věci. Za prvé to, že Mayové věnovali i Merkuru patřičnou pozornost, a pokud mohli, zaznamenali jej do astronomických tabulek. A za druhé, nalezená shoda je nezávislým potvrzením správnosti korelační konstanty kalendářů odvozené bratry Böhmovými. Je třeba ještě dodat, že události uvedené v Drážďanském kodexu přibližně do roku 1000 našeho letopočtu nejspíše odpovídají skutečným pozorováním, zatímco záznamy pozdější jsou spíše předpovědí, s ohledem na předpokládaný rok vzniku kodexu. To samo o sobě svědčí o velmi přesné práci mayských astronomů.

REFERENCE

J. Vondrák a kol., Did old Maya observe Mercury?, Serbian Astronomical Journal 204 (2022) 65-79

KONTAKTY

Ing. Jan Vondrák, DrSc., dr. h. c.
jan.vondrak@asu.cas.cz
Oddělení galaxií a planetárních systémů Astronomického ústavu AV ČR

 

 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Oddělení galaxií a planetárních systémů ASU

Převzato: Astronomický ústav AV ČR, v. v. i.



O autorovi

Michal Švanda

Michal Švanda

Doc. Mgr. Michal Švanda, Ph. D., (*1980) pochází z městečka Ždírec nad Doubravou na Českomoravské vrchovině, avšak od studií přesídlil do Prahy a jejího okolí. Vystudoval astronomii a astrofyziku na MFF UK, kde poté dokončil též doktorské studium ve stejném oboru. Zabývá se sluneční fyzikou, zejména dynamickým děním ve sluneční atmosféře, podpovrchových vrstvách a helioseismologií a aktivitou jiných hvězd. Pracuje v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově a v Astronomickém ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 2016 habilitoval. V letech 2009-2011 působil v Max-Planck-Institut für Sonnensystemforschung v Katlenburg-Lindau v Německu. Astronomií, zprvu pozorovatelskou, posléze spíše „barovou“, za zabývá od svých deseti let. Slovem i písmem se pokouší o popularizaci oboru, je držitelem ceny Littera Astronomica. Před začátkem pracovní kariéry působil v organizačním týmu Letní astronomické expedice na hvězdárně v Úpici, z toho dva roky na pozici hlavního vedoucího. Kromě astronomie se zajímá o letadla, zejména ta s více než jedním motorem a řadou okýnek na každé straně. 

Štítky: Mayové, Merkur, Astronomický ústav AV ČR


50. vesmírný týden 2024

50. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 9. 12. do 15. 12. 2024. Měsíc je nyní na večerní obloze ve fázi kolem první čtvrti a dorůstá k úplňku. Nejvýraznější planetou je na večerní obloze Venuše a během noci Jupiter. Ideální viditelnost má večer Saturn a ráno Mars. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Geminid. Uplynulý týden byl mimořádně úspěšný z pohledu evropské kosmonautiky, ať už vypuštěním mise Proba-3 nebo úspěšného startu rakety Vega-C s družicí Sentinel-1C. A před čtvrtstoletím byl vypuštěn úspěšný rentgenový teleskop ESA XMM-Newton.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Velká kometa C/2023 A3 Tsuchinshan-ATLAS v podzimních barvách

Titul Česká astrofotografie měsíce za říjen 2024 obdržel snímek „Velká kometa C/2023 A3 Tsuchinshan-ATLAS v podzimních barvách“, jehož autorem je Daniel Kurtin.     Komety jsou fascinující objekty, které obíhají kolem Slunce a přinášejí s sebou kosmické stopy ze vzdálených

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M42 Veľká hmlovina v Orióne

Hmlovina v Orióne (známa aj ako Messier 42, M42 alebo NGC 1976) je difúzna hmlovina v Mliečnej ceste, ktorá sa nachádza južne od Oriónovho pásu v súhvezdí Orión a je známa ako stredná „hviezda“ v „meči“ Orióna. Patrí medzi najjasnejšie hmloviny a je viditeľná voľným okom na nočnej oblohe so zdanlivou magnitúdou 4,0. Je vzdialená 1 344 ± 20 svetelných rokov (412,1 ± 6,1 pc) a je najbližšou oblasťou masívnej hviezdotvorby k Zemi. Priemer hmloviny M42 sa odhaduje na 24 svetelných rokov (takže jej zdanlivá veľkosť zo Zeme je približne 1 stupeň). Jej hmotnosť je približne 2 000-krát väčšia ako hmotnosť Slnka. V starších textoch sa hmlovina v Orióne často označuje ako Veľká hmlovina v Orióne. Hmlovina v Orióne je jedným z najsledovanejších a najfotografovanejších objektov nočnej oblohy a patrí medzi najintenzívnejšie skúmané nebeské útvary. Hmlovina odhalila veľa o procese vzniku hviezd a planetárnych systémov z kolabujúcich oblakov plynu a prachu. Astronómovia priamo pozorovali protoplanetárne disky a hnedých trpaslíkov v hmlovine, intenzívne a turbulentné pohyby plynu a fotoionizačné účinky masívnych blízkych hviezd v hmlovine. Hmlovina v Orióne je viditeľná voľným okom aj z oblastí postihnutých svetelným znečistením. Je viditeľná ako stredná „hviezda“ v „meči“ Orióna, čo sú tri hviezdy nachádzajúce sa južne od Oriónovho pásu. „Hviezda“ sa bystrým pozorovateľom zdá rozmazaná a hmlovina je zrejmá v ďalekohľade alebo malom teleskope. Maximálna povrchová jasnosť centrálnej oblasti M42 je približne 17 Mag/arcsec2 a vonkajšia modrastá žiara má maximálnu povrchovú jasnosť 21,3 Mag/arcsec2. V hmlovine Orión sa nachádza veľmi mladá otvorená hviezdokopa, známa ako Trapézová hviezdokopa vďaka asterizmu jej štyroch primárnych hviezd v priemere 1,5 svetelného roka. Dve z nich možno za nocí s dobrou viditeľnosťou rozlíšiť na ich zložené dvojhviezdy, čo dáva spolu šesť hviezd. Hviezdy Trapézovej hviezdokopy spolu s mnohými ďalšími hviezdami sú ešte len na začiatku svojej existencie. Hviezdokopa Trapez je súčasťou oveľa väčšej hviezdokopy Hmlovina v Orióne, ktorá je združením približne 2 800 hviezd s priemerom 20 svetelných rokov. Hmlovinu Orion zasa obklopuje oveľa väčší komplex molekulárnych mrakov Orión, ktorý má stovky svetelných rokov a rozprestiera sa v celom súhvezdí Orión. Pred dvoma miliónmi rokov mohla byť kopa hmloviny Orión domovom unikajúcich hviezd AE Aurigae, 53 Arietis a Mu Columbae, ktoré sa v súčasnosti od hmloviny vzďaľujú rýchlosťou viac ako 100 km/s (62 míľ/s). Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 150/600 (150/450 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Optolong L-eNhance filter, Gemini EAF focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 1100x30 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, 745x60 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C cez Optolong L-eNhance, 97x120 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C cez Hutech IDAS NB3, master bias, 300 flats, master darks, master darkflats 12.10. až 1.12.2024

Další informace »