Na obloze: planeta Saturn

Při pozorování okem, tedy bez pomoci dalekohledu, lze Saturn nyní spatřit jako jasný bod v souhvězdí Panny, který září cihlově červenou až hnědou barvou. Na své pouti mezi hvězdami se planeta dostala v polovině dubna (15. 4. 2012, 18 hodin UT) do tzv. opozice se Sluncem. To je poloha, kdy se Země nachází právě mezi Sluncem a planetou. Právě v období kolem opozice pak tedy Saturn vycházel v čase blízkém západu Slunce a naopak mizel pod západní obzor během svítání. Na obloze jsme jej tedy mohli sledovat celou noc. Současně je období kolem opozice nejvýhodnější pro sledování z důvodu, že planeta je na své cestě kolem Slunce Zemi nejblíže (v roce 2012 8,720 AU).

Z pragmaticky astronomického pohledu je Saturn druhou největší planetou naší Sluneční soustavy, která je co do průměru více než 9krát větší než Země (rovníkový průměr planety je 120 660 km). Saturn kolem Slunce obíhá ve vzdálenosti necelé 1,5 miliardy kilometrů. Jeden rok (tedy jeden oběh kolem Slunce) mu trvá přibližně 29,5 pozemských roků. Naopak jeden den na Saturnu (jedna otáčka kolem vlastní osy) trvá mohutné planetě pouhých 10,2 hodiny.

Stavba druhé největší planety Sluneční soustavy je velmi zajímavá. Astronomové předpokládají, že uprostřed Saturnu je jádro tvořené horninami a ledem, které je pravděpodobně až třikrát větší, než je průměr Země. Detailní astrofyzikální měření naznačují, že nad samotným jádrem se v několika vrstvách nachází obrovské množství vodíku a hélia. Mohutná atmosféra nad relativně rychle rotující planetou pochopitelně proudí velkou rychlostí, avšak především díky přítomnosti zmrzlých krystalků metanu v atmosféře zde nedochází k tak velkým turbulentním jevům, jako je tomu u ještě většího Jupiteru. Pomocí astronomických dalekohledů lze i na Saturnu proudění atmosféry pozorovat. Za dobrých atmosférických podmínek můžeme na disku planety zahlédnout tmavé pruhy, které jsou rovnoběžné s rovinou rovníku.

Z hlediska amatérského pozorovatele jsou na Saturnu zcela jednoznačně nejpřitažlivější systémy jeho prstenců, které krouží nad rovinou rovníku. Prstence tvoří obrovské množství částic o různých rozměrech. Nalezneme zde malé ledové krystaly a prach o průměru v řádu milimetrů, ale i balvany s průměry řádu metrů. I takto rozmanité součásti prstence však obíhá kolem planety víceméně stejnou úhlovou rychlostí. Složitá struktura prstenců je znázorněna na připojeném obrázku. Průměr prstenců je přibližně 280 000 km. Šířka prstence je však až překvapivě velmi malá. Některé zdroje udávají dokonce i jen několik desítek metrů, jiné pak hovoří až o necelém kilometru.

Současná situace ohledně pozorování prstenců se rok za rokem zlepšuje. Vzájemná poloha Země a Saturnu se s ohledem na oběh obou těles kolem Slunce pochopitelně s časem mění. Rovina, po které obíhá Země okolo Slunce (tzv. ekliptika), je mírně odlišná od roviny, po které kolem Slunce obíhá Saturn. V praxi to znamená, že se na Saturn po dobu poloviny jeho oběhu kolem Slunce díváme z podhledu (od jihu) a v opačné polovině oběhu naopak z nadhledu (ze severu). Zcela pochopitelně pak občas nastává i situace, kdy se na Saturn a především pak na jeho prstence díváme přesně z boku. A právě takové období nastalo před necelými třemi roky (4. září 2009). Prstence se tedy nyní rozevírají a sledujeme jejich severní stranu. Největšího náklonu se dočkáme 16. října 2017 (+27,0°).

V květnu a červnu se Saturn bude stále více přesouvat na večerní nebe. Současně se ale bude také na své dráze vzdalovat od Země a tím se sníží nejen jeho jasnost, ale i zdánlivý průměr. Jak se vyvíjejí tyto hodnoty je nejlépe zřejmé z připojených grafů. Neotálejte tedy příliš s prohlídkou tohoto úžasného světa nacházejícího se na okraji Sluneční soustavy pozorovatelné neozbrojenýma očima. Na další podobné setkání si počkáme více než rok, kdy se zopakuje v samém závěru dubna 2013 další opozice.

Psáno pro Astronomický zpravodaj Hvězdárny v Rokycanech.